Píseň o rytíři bez vlohy
Ouzkosti hltala chvíle –
vesnici ovlád strach,
když kohout kokrhal tiše a schlíple,
kdy ženský zoufaly – ach!
Ty časy neznaly lítost,
syčely jako hadi.
Marně se hledala statečná bytost,
která bázeň přehradí.
Snad lépe bylo se učit:
„To vůbec – to trochu smíš.“
Vždyť přece nemohl nikdo tušit,
zdali je oprátce blíž.
V hospodě hrobová ticha,
vína smutek rozlil.
Ránem byl popatřen věšenec mnicha,
za Krista se pověsil
(na kříži).
To nejeden raděj sám skočil,
než by ho lapila saň;
bestie chlemstajíc krev jako vodu, pak –
co se má státi, se staň!
Slunce se zablýsklo zbrojí…
sešitou v děravej vak.
Starýmu bláznovi bušilo srdce
a zemi zrovinka tak!
Dubový palcát zná blesky,
co svedou setnout a řvát.
Hromově sprostě zlu pohrozil česky,
každej ho za to měl rád!
Vyrazil s hliněným štítem
pod kopec, kde stála smrt.
On tryskem načechral houserův chochol,
z ruky znal dávno osud.
Přetekly porůznu doby…
skutečně (i v pohádkách) –
dodnes však rytíře bez šance, vlohy
na kopci vidíme v snách.
Bílý cár větru se klaní,
teče krev a třísní šat.
Když padal bezvládně i s koněm vraným,
přestal se poslední bát.
(07/2002)