Není to mýlka, že říkám sbohem,

když ráno noc se vzdává.

Se stínem navracím se sice,

leč jiný už, večer dveře otvírám.

Jitřní hvězda oběhla půl své denní túry

a kolem přeskupil se svět,

kdos věřil na zázraky, nevracej se zpět.

Přijít dřív než odešels, ta šance ještě zbývá,

na hrudi cítit tíhu dne a slunci nastavit tvář,

hřeje i chladí a temnota svítí,

co bylo, vykonat snad chybí.

Do houně slibů jiskru odhodit,

ať uvěříš ve svítání, které kouzlo skrývá.

Pohlazení a cit z dlaní smím teď sát,

vpíjet se v duhy barevnou hru,

úrodná pole smáčená deštěm, pohyby stád,

co putují,

otočit proud řeky, nebo jen stát a vnímat v pokoji,

jak sténá dech v neklidném snu.

Potáhneme pavučinou spříznění roztřepané okraje

našich neléčených citů.