den a noc – podruhé

   Další příměr tohoto tématu spatřuji v rovině životě a smrti. Nikdo přesně neví, co je smrt. Co nás čeká až duše vystoupí z našeho fyzického já? Někdo říká, že pak není zhola nic. Duše bez těla zaniká a pak se celé lidské bytí rozhmotní do onoho absolutního nic. Neexistuje čas. Popisně je jí možné přirovnat velkému bezsvětelnému prostoru, který jí vyplňuje (nebo nepředstavitelně naopak), ale nekoná v něm nic relativního. Pak jsou staré známé názory na rozdělení podle toho, jak kdo byl za svůj život dobrým člověkem.  Přestupní stanicí je peklo nebo ráj. Určitě se najde ještě celá řada dalších názorů, které by možná stálo za to připomenout, ale nějak mi v tuto chvíli neslouží paměť a také mám chuť rovnou Vás ponořit do své teorie.

   Celé se to točí kolem názvu tohoto oddělení. Jak výstižné – den a noc podruhé. K tomu podle rčení – na každém šprotu pravdy trochu, se přidá část z ostatních teorií a hned se mohu rozepsat. Jak již každý určitě nepochybuje o podobnosti života a dne, možná vyvstanou rozpaky nad dalším.

Pojďme si to tedy osvětlit. Již v dřívějším tématu jsem se zabýval dnem a nocí a jejich propojeností. Nyní však z trochu jiného úhlu. Kdy začíná noc? Jako bych to přesně nedokázal stanovit. Noc je z pravidla doba, kdy většina lidí spí. Soustřeďme se však na jedince. Pro něj začíná noc usínáním, ale doopravdy by to měla být doba, kdy člověk usne a ztrácí vědomí a okamžikem procitnutí konče. Možná už tušíte, co chci dále říci. Se smrtí je to obdobné. Umírá-li člověk normální smrtí, cítí na sobě, kdy jeho svíčka života uhasíná. Stejně tak je tomu i v případě, kdy na nás leze ospalost a my víme, že se blíží čas, kdy bychom měli vyhledat přívětivé místo k odpočinku. Smrt – zánik, konec tělesných funkcí, na kterých je závislé i pozemské vnímání mysli, duše. A co pak? Spánek. Zabývat se dále tělesnou schránkou pozůstalého v pravdě nemá cenu. Každý si podle ní umí představit pojem pomíjivosti. Zase napínám? Co je tedy po smrti? Sny. B-h nás přijímá do etapy „očistce“ (nevím, jak bych to mohl jinak nazvat; AVŠAK dopisem do těchto míst s časovým odstupem mi je již známo pojmenování IN – FORM – ACE, v dalším textu již jen zástupně NIIN). V tomto stavu si projdeme všemi životními událostmi, nejen jak jsme je prožívali, ale především jak jsme jimi působili na své okolí. Jinými slovy řečeno, naše bytí, prožívání, se přesune do prostředí nevědomí. Z pohledu pozemského se po smrti roztrhne pytel se všemi nashromážděnými životními informacemi. Udělal jsem v životě něco dobrého? Pak dostanu jasný sen, že jsem tak učinil správně. Naopak udělal jsem něco špatného nebo dokonce dělával jsem věci zlé? Bude následovat důkladný rozbor všeho, co bylo uděláno špatně. A bude se to opakovat tak dlouho, dokud nebudu v daných situacích reagovat dobrem. Vzpomeňte si, jak živě dokážete prožívat své sny. Jsou-li dobré, dokážete prožít ve snu pocit blaha. Ale co když přijdou noční můry. Sny, které by vydali na zdařilý filmový horor. Pak ve snu cítíte strach. Rozdíl je však v tom, že v nereálném snu se můžete probudit a říci, že to nebyla pravda. V reálném snu (NIIN) si musím do poslední kapky hořkého kalichu dopít to, čeho jsem si za život namíchal. Výstižně řečeno akce (vyjádřená váha závislosti na emoční závažnosti) vyvolá reakci (zakomponování přijetí pokory do osnov svého vzorce chování). Pán B-h je všemohoucí a spravedlivý. On si dokáže zjednat soud a nápravu. „Lidstvo tomu chtělo poznat hřích“ a je-li hřích, nedokáže se s ním vyrovnat jinak než soudem. Nechci znevažovat práci soudů, nicméně však pod tíhou argumentů obhajoby a emoční zastoupenosti jednotlivých členů včetně soudce, přestože je vina evidentní nebo naopak nevinna méně, musí soud vyřknout osudový ortel. A takhle fungujeme i my při svých nevyřčených soudech nad druhými. Tato „pravda“ by v NIIN byla naprosto nemyslitelná. Jakože si celý svůj život ukládáme do nevědomí, k tomu ještě přiřazujeme i cítěné úzkosti a napětí, podle kterých jsme jasně odhalitelní, tak budeme souzeni sami sebou podle všech odkrytých skutečností v pravdě, spravedlivě. I chladnokrevný vrah něco pociťuje. Nejspíš to nebude úzkost, ale i takové uspokojení je nezvratným důkazem vlastní viny.

soud

   Stále jsme ve stádiu NIIN. Byl-li člověk za svého života dobrý, netrvá pobyt v NIIN tak dlouho. Je mu dokonce umožněno pocítit božskou blaženost. Poté je každá duše tázána na své představy a očekávání na Zemi. B-h jej vyslyší a podle jeho nároků mu vtiskne osud do genomu. Sluší se upozornit, že nároky typu chci být B-htý se u pána B-h nesetkají s kladnou odezvou. Taková duše si na svět odnáší předurčení buď v emocionální, vztahové, finanční nebo jiné chudobě. Dobrá rada nad zlato zní: žádat o rozum, o dobré a vnímavé cítění. Vzorcem štěstí je pokora a náklonnost. B-hatý mohu být, jak již naznačuji, pouze vnitřně a to ve své spokojenosti. Všichni nemůžeme být Šalamouny, avšak v jeho slovech můžeme spatřit zárodek plnohodnotného života na Zemi.

Napsal jsem, že pán B-h vtiskne osud do lidského genomu. Nevykládejte si to však po svém. Pán B-h nám dává příležitosti, tedy nás v určitý okamžik vystavuje zkoušce, zapadá-li smyslem do vzniklé situace a čeká, jakpak se s danou situací vypořádáme. Takové situace jsou voleny i s ohledem na předešlé chyby v předcházejících životech a simulativních odezvách v posmrtném, reálném snu. B-h očekává, předpokládá, že v takové situaci dokážeme jednat uváženě a správně. My však na druhou stranu nesmíme očekávat, že za to budeme ihned odměněni. Všechny dobré skutky se minimálně projeví v posmrtném NIIN, tedy ve způsobu naší procházky „rájem nebo peklem“. A věřte, že i sebemenší dobro znamená hodně pro náš B-h soud. Naopak jediný špatný skutek nás „stojí“ přinejmenším deset dobrých skutků. Nepřijde-li satisfakce za utlačované zde na Zemi, bude podle pevných a neměnných pravidel zadostiučiněno po smrti – trest bude tak velký, jak si kdo zasluhuje. Možnost soudit v rukou B-h pána jediného

   Dovoluji si použít tohoto způsobu slov - smrti a života v rovnovážném poměru - posmrtný život. Řadit smrt do role přídavného jména, druhu slova, jež kategorizuje z toho důvodu, že je další částí lidské podstaty – koloběhem, nebo lépe řečeno spirálou života.

   V božské blízkosti se nám dostává možnosti soudit (že bych něco podobného již někde říkal?). Zasedáme k nejvýkonnějšímu počítači a na jeho obrazovce je možné spatřit kteréhokoliv člověka na Zemi. Vybírám si tamtoho, co právě jede tramvají a tváří se tak, jakoby ho každý den fackoval svět od samého rána.

Pán B-h mi říká: „Teď mu přiveď do cesty zkoušku. Tady máš seznam a vyber, kterou ho obdaruješ.“ Vybírám starou seschlou babičku, jež už nemá příliš mnoho sil. Jsem až příliš nezkušený a proto vybírám tolik okatý případ. Nic netušící mladík se po chvíli přemáhá a babičku pouští sednout. Z reproduktorů se line zvuk jeho myšlenek. Po mé pravici bliká světýlko, které bije v rytmu jeho srdce v závislosti na odpovězených emocích. Sem tam problikává zeleně, ale červeně víc. Tzn., že spíše prožívá pohoršení, alespoň tak mi to již dříve vysvětlil sám pán B-h.

„Má docela hluboký hlas.“

B-h mi odpovídá: „Nejsi na Zemi, nemarni mou energii. Jediné, co nás zajímá je obsah vnitřního hlasu.“

Já pokračuji: „Jéjej, co to ten člověk říká, tedy myslí?“ Vím ihned, že v mysli lituje dobrého skutku.

„Nebuď krátkozraký milý synu. Ten mladý muž je relativně starší díky vnímání chyb svých nejbližších. V srdci je dobrý a moudrý. Jen se neumí vyrovnat sám se sebou. Co myslíš, můžeme mu tento dobrý skutek považovat za upřímný?“

„Spíše ne,“ říkám podle toho, co jsem si odnesl z NIIN. „A já říkám spíše ano. Nemůžeš se dívat na lidské chování pouze jako řešení daného okamžiku. Musíme vždy vnímat okolnosti a vývoj člověka a jeho potenciál. Proto tvrdím, že dám tomuto člověku převelice práce, aby dostal příležitost najít sám sebe skrze seberealizaci. Práce léčí, milý synu,  je-li vnímána za odměnu. Tak to bychom měli. Ty se však zdrž soudu na Zemi. Snad si alespoň trochu pochopil, proč je těžké vyřknout nad někým soud. Přenech to raději mně. Pokaždé, budeš-li se cítit v křivdě, přivolej mě modlitbou, sděl mi své trápení a já tě rád vyslyším. Podle každého viny pak vzejde soud, věř mi.“

„Avšak i ty můžeš být vinen, budeš-li obviňovat nebo závidět. Prokáže-li se tvé obvinění jako lživé nebo přibarvené. Věř, že skrze tebe všechno vidím a zvím, neboť se dívám tvýma očima a slyším tepem tvého srdce.“

Aniž bychom si to uvědomovali, soudíme každým dnem.  Usedáme za stůl, rozplýváme se nad tím, jak je jídlo dobré a svůj „pocit“ předhazujeme dalším přísedícím: „To jídlo je dneska ale dobré.“ Může následovat: “A proč sis nedal taky tohle?“ s dodatkem: „Děláš velkou chybu!“ Avšak právě ten, který tohle vysloví, aniž by si to uvědomil, dělá chybu největší. Jednoduše soudí a ke všemu se snaží ovlivnit své okolí. Tak to by doopravdy nešlo. Pokud mi něco chutná a jsem s tím spokojený, mohu se vyjádřit daleko lépe necíleným vyjádřením osobní emoce jako např.: „Páni, mě to tak chutná,“ nebo „Tohle se mi vážně líbí.“ Odhaluji se ve svých pocitech. Hlavní je nestydět se za ně, než říci pouhé – „Je to dobré a co je dobré pro mě, je dobré pro tebe.“ Nesnažte se někomu vnutit své názory. Když budete na něčem lpět, budete nešťastní a Vaše okolí Vám nebude blíž, jak chcete, ale právě naopak se Vám bude oddalovat, čím více budete lpět. Toť začarovaný kruh.

smrt - úvodem

   Po věky věků trápí lidstvo otázka smrti. Co je po smrti? Je nám známo, jak vypadá lidská schránka v níž už srdce netepe a krev nekoluje. Schránka bez vody, tedy vysušená, dojímá i člověka necitlivého. Kam se poděla slova, jež dříve opouštěla její / jeho rty. Jak rádi bychom naslouchali nevyřčené věty. Lidská pomíjivost, se kterou se stále neumíme vyrovnat a možná o to více, čím více umíme ovládat stále více věci ostatní.

Co je tedy po smrti? Nejjednodušeji řečeno, když něco končí, něco dalšího začíná. Otázka smrti je v celé knize tak nějak rozprášená. Musíte si jednotlivé kousíčky posbírat sami a poskládat do mozaiky (měl jsem uvést namísto kousků popel, jenže to bychom neposkládali mozaiku, ale na lopatku nametli naše zbylé já, asi bych byl až příliš popisný; co nadělám, někdy mi ty noty prostě nehrajou, jak by měly).

Nikdo neví, jak to probíhá, protože nás systém jednoduše ochraňuje před informacemi, které bychom neunesli. Za celý život jich nasbíráme neuvěřitelné množství. Představte si člověka, kterému se prolomí hráz nevědomí. Ihned nastane sebedestruktivní narušení skrze vlastní tok myšlenek. Jak moc jsme blaženi, žít v nevědomosti, vzdáleni od těchto informací. Děkuji ti pane B-h, že nám dáváš takových darů.

   Samotnou smrt prožívá duše (tedy, jak opouští tělo) podle způsobu smrti.

§ 1 Při sebevraždě jedinec upadne do smrti, kdy nefunguje tělo a duše najednou vnímá absolutní bezmoc vlády nad svým tělem. Je uzavřena ve svém těle, dokud se jeho pozůstatku nedotkne živá ruka. Sebemenší zahřátí způsobí odchod duše z těla. Sluší se také popsat, jak duše vnímá prostor. Do smrti zajišťovalo vjem především oko.

Jak moc se budu opakovat, prosím za prominutí. Ale nemohu si odpustit připomenout, že jsme očima pána B-h, zatímco sluch neslouží přímo jemu, ale především nám, abychom včas dokázali rozpoznat blížící se nebezpečí a stihli utéci. Na samotném počátku lidstva byla úvaha pána B-h, abychom dbali na čistotu a řád Země. My jsme se však vydali vlastní cestou. Naštěstí si k nám v minulosti opět pán B-h našel cestu. Našel i způsob, kterak čelit stále záludnějšímu člověku (pračlověk byl prvotně myšlenkově přímočarý, k žalu nežalu B-h se „vyvíjel“). Začal ho tedy usměrňovat skrze NIIN. Vštěpil nám schopnost poučit se z chyb a přijmout vyšší hodnoty mysli skrze vnitřní hlas. V myšlenkách jsme schopni slyšet svůj přirozený hlas, aniž by naše hlasivky pracovaly pod jakýmkoliv vlivem a to proto, že mluvíme k našemu pánu B-h. Suma sumárum vidí tedy skrze naše oči, slyší nás skrze naše myšlenky a cítí sílu dobra a zla prostřednictvím přiřazených rytmů srdce k prožitkům, a to vše je jako informace uloženo v nevědomí.

Po smrti dochází k okamžitému ukončení vjemu oko – okolí, oko najednou zře duši v popsatelné formě. Duše jímá to, co dříve nazývala prostorem (barvitě ohraničené bariéry), nově jako béžově šedé jednolité neohraničené okolí. Co je pro samotnou duši poněkud tristní, je fakt, že mezidobí, kdy čeká na první dotyk vyjadřující spřízněnou lítost jako propustku k vyššímu celku, slyší své okolí. A slyší jej o to jasněji a zřetelněji, o co již není „rušeno“ vlastními „hodinkami“ (tedy srdcem, ale vůbec všemi životními pochody těla). Avšak již pozbývá veškeré moci pohnout se byť jediným nezaznamenatelným záškubem. Duše sebevraha se pak přemístí do NIIN. Po jeho ukončení se dostávají ve vývojové linii duše nazpět – stávají se stromy, aby si zažili pouto mezi sebou samým (životem) a Zemí (duchovnem) prostřednictvím vzájemného propojení (vztahu) kořeny.

§ 2 Duše, která byla násilně přinucena odejít z těla, setrvá v hřejivé blízkosti pána B-h (zbavena jakýchkoliv pocitů) do té doby, než přijde do očistné fáze duše strůjce činu. V NIIN se může „přiblížit“ tomu, jak moc strůjce prožívá smrt jeho samého. Avšak bez přítomnosti emocí, protože ty jsou přítomny jen v NIIN. Ač to zní jakkoliv nepochopitelně, vrah, potažmo iniciátor, prožívají svůj čin v „těle“ oběti. Svou vražednou bestiálnost tak pociťují na vlastní kůži.

Po té, co bylo zadostiučiněno jejich příkoří se sami přemisťují do NIIN, kde si vyslechnou vlastní soud.

§ 3 Nejlépe je na tom duše, která přijde ke smrti přirozenou cestou - v lásce a pokoře. Taková duše má možnost pobýt ještě krátkou chvíli na světě se svými blízkými. Nepociťuje již žádné emoce. Nemá schopnost zasahovat do dění na Zemi. Vše si prohlíží z „ptačí“ perspektivy a po nějaké době přechází do NIIN. Relativně je pak znovu taková duše vdechnuta do pozemského bytí.

§ 4 Podobně je tomu tak u nevyžádaného odchodu na onen svět. Tedy případy autohavárií a jim podobné druhy smrti. Záleží na „trestním rejstříku“ jedince podle něhož se vypočte čas pro zbylý pobyt nad Zemí.

§ 5 Duše toho, kdo byl v životě dobrým člověkem a pokud ho přes veškeré snahy čeká předčasná smrt, se skrze svoji pokoru a uznání pána B-h přemístí na cestu nejužšího splynutí s pánem B-h. Pokud tedy přijme obojí za své, přechází jeho duše do přijímače (vzdálená obdoba NIIN, kde mu jsou smazány, tedy odpuštěny všechny jeho činy, pro jejichž slabší formu byla jeho duše přemístěna na cestu nejužšího splynutí s pánem B-h).

§ 6 Duše toho, kdo procházel životem bez pokory, dostává nemoc jako znamení své nedokonalosti. Průběh je tím horší, čím více nepřijímá pokoru a svádí své viny na ostatní, včetně pána B-h. Takový člověk jde do NIIN, kde znovu prožívá svůj život, i lhostejný průběh nemoci. Teprve až tady získá pokoru a uznání nejvyšší existence, protože je jí ve vnímavé blízkosti. Prožívá sílu víry v podobě uzdravování.