Sedl si proutník na břeh u malé řeky,
kousnutý životem, plesnivá kůrka veky,
hladina zvlněná větrem jej neruší,
tunika vlněná – perem je – ne tuší.
Na jeho košili sčítat lze staletí,
barvy a záplaty, spona co odletí,
když proutník napere k prasknutí panděro,
láskou i neláskou, Věro, či nevěro.
Od Říma po Brémy, všechno už viděly,
oči co dlouhými pohledy zteřely,
nepřišel odnikud, je to jak zakletí,
všechny co v rukou měl – mysl se rozletí.
Proutník – jak povrchní – zříci se rozkoše,
pro klišé, pravidla, hodil je do koše,
mnoho a mnoho těl k výkřikům přichystal,
o mír ho prosily, stoupal na piedestal.
Sám se tak rozhodl, do jedné mít je chtěl,
před sebou pohledy, doteky, křivky těl,
až jedna po druhé odešly po hvězdách,
hledal je u moří, v lesích i uličkách.
A proutník plakal...
Lhali ti, proutníče, srdce je malá zrada,
ony přežily, ty vidíš životu záda,
alespoň dnes ať je to ještě o něčem,
zítra osud po krku máchne ti mečem. |