Hochu hochu, tys to dotáh´ až k samému konci,
ostruhami ve dne v noci cinkáš jako zvonci.
Krz hledí se díváš divně, to rytíře neláká,
v komnatách kol tvého krbu, princezna se nefláká.
Partyzánu opřenou máš o němého slouhu,
prsten z niklu – pro barevnost – vykoupal jsi v louhu.
Hochu hochu, ty jsi došel až k samému okraji,
zmaten, zhrzen, v módě nejsi, bloudíš tady po kraji.
Na soklu, hned u komnaty staré paní tvého hradu,
vystaven jsi, podepřený, vyleštěný pro parádu.
Pavouci a malé myši bydlí v tobě celé věky,
ukryli si uvnitř mouchy, hlodavci zas kousky veky.
Kdysi býval jsi tak mocný, vládl paží z oceli,
dneska by ses vyvaloval asi s ženskou v posteli.
Život je to jak psí víno, fakticky až k nevíře,
dělat byznys pro turisty – loupežného rytíře. |