Bylo to již před mnoha lety,
vítr hladil stonky trávy
zalité krví...
A bylo po dlouhé válce,
jediný rytíř ji nepřežil...
Všichni do jednoho tam
s němým výrazem v očích leželi,
nepohřbeni a zapomenuti v paměti...
Bylo to již před mnoha lety,
stébla trávy svými slzami
ze sebe smývala krev...
A louka, kde dříve leželi,
zela prázdnotou a opuštěností...
A zapomněla na válku
a ještě více na lidi,
kterým vzala život...
Bylo to již před mnoha lety
tráva dávno vsákla
zbytky lidského pachu...
A vítr bez lítosti a bez slz dojetí
rozmetal do dáli bezejmenné kosti...
Bylo to již před mnoha lety,
kdy na zapomenutou louku
vstoupil člověk krokem věčnosti...
A jeho paměť nenesla
stopy po minulosti,
zapomněla s přibývajícími léty...
|