Vůně osamělosti plíží se
prázdnými ulicemi
posypanými cukrem dlažebních kostek,
jež skřípe jim mezi zuby,
drtíc ho strachem
před vůní osamělosti...
Osamělost se zastrašit nedá,
poskakuje lhostejně
z kostky na kostku.
Do každé škvíry zapadá,
je jak tmel
co lepí věci pospolu.
Jak neohrožený egoista
podřizuje si vše kolem.
Má škodolibou radost,
když všichni klepou se strachem.
Nehlučný útěk reality,
na tisíce mil daleko.
Chřtány osamělosti se
do němoty zpily.
Už dávno o sobě neví,
samy osamělostí dostiženy!
|