Jak krásný sen to jest,
jen slepá představa v hlavě.
Všechno trochu pomotaně,
na rukách svých budu tě nést...
Co slibuje ten tichý hlas,
uprostřed snu jak lehký vánek.
Doznívá v horizontu dálek,
láká k sobě ten sladký hlas.
Tichounce šeptá hřejivá slova,
jsou krásná jak luční květ.
A v lese za úplňkové noci houká sova,
do stříbrných dálek jenom smět!
Chce dát představě podobu,
co z toho však vzejde?
Nechci pak vidět vzniklou zrůdu,
ten sen dál unést nejde!
A přesto: Nitro naplňuje klidem,
je zvláštní tahle lhostejnost...
Učit se důvěřovat lidem,
i to chce trochu upřímnost!
I tohle objímá svými hnáty strach,
z toho, že sen se rozplyne...
Vše ostatní je jak zlatavý prach,
v té prázdné, bezedné pustině...
Obavy, pochybnosti,
svírají celé prohnilé tělo.
Kam zmizel ten mrtvolný klid,
ta trocha lživé upřímnosti,
té bouři, co se zachtělo,
do tváře nevinného člověka bít!
|