Je mi zle a nevím proč,
kam odešla má veselost?
V nitru mém jen smutno vězí,
chci procházet se v houští, mlází.
Nechci znát ten krutý žal,
než ublížíš mi, radši pal!
Nechci vidět z tebe nic,
nechci slyšet, chybí ti v hlase cit.
Svět se však točí dál
a mé myšlenky s ním.
Tím nechci říct, že nemám cíl.
I to je možné, aspoň u mne,
ať spadnu někam do hlubin rokle.
Bylo by to lepší než
na tom prašivém světě hnít.
Vykopat hrob a stvořit rakev,
lehnout si do ní a jen tak snít.
Nemá smysl hnát se vzhůru,
pak uslyším zpěv na zlatém kůru.
Chci umřít a chci spát,
také básně jako duch dál psát,
to byla by pro mne úleva,
než prosit o milost u hyen světa.
Ležím si v rakvi a myslím na vše,
na svět, lidi i na oltáře.
Nikdo nespatří mne
v mém obvyklém kroji.
Teď černou nosím já
a už ne oni.
Cítím jak tělo těžkne,
už snad ani nehlesne.
Zavřu oči, umírám,
v té papírové rakvi,
co ráda tak mám.
Už spím navěky...
|