|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Být tak člověkem.
Narodil se p řed miliardou let.
Na vše se díval s nadhledem. Doby, kdy se proti všemu bou řil již dávno uplynuly kamsi do nenávratna.
Te ď toužil po stání se člověkem, ale stále na vše dívat se s nadhledem.
Ani nevím jak, ale sen jednoho dne zm ěnil ve své reálno.
Za čalo být okolo mě nějak rušno. Chodili kolem mne v helmách a o čemsi se potichu radili.
Pokyvovali hlavou a zas jí kroutili. Nešlo jim vid ět do tváří, kdo ví o čem mluví. Ohromně mne to štvalo.
A pak za čali. „Páni, takové rány." A jak bolely. „Sakra, copak se zbláznili?!
Cht ěj mě zabít?!“
Cht ěli, ale ne tak úplně. Rozváželi mé tělo bůhví kam. Prej do silnic, na maltu, na stavbu a kdo ví do čeho ještě.
Jádro našt ěstí ponechali vcelku a pracně je dovezli někam na Moravu.
Tam bylo kopc ů. Tak proč mě sem vezou, když jich tu mají dostatek.
Postavili mne doprost řed haly, přikryly plachtou a nechaly být. „Sakra, co jen to znamená?!“
Ráno p řišel jeden podivín.Začal chodit sem a tam. Chodil tak den, dva, týden...
Jen kolem m ě chodil a hladil mé bolavé křivky. Pod vousy si cosi mumlal, jenomže já mu nerozuměl. Opět.
Nic netrvá v ěčně. I jeho láska ke mně.Nějaké ráno přestal chodit a začal do mne bušit, vrtat, hoblovat, štukat, rýpat a vůbec mi nedal pokoje. Rány bolely jako čert. Nedal mi ani chvíli k vydechnutí, pořád jen do mne bubnoval.
Jist ě brzy vyskočím z kůže. Pchá, páni dobrý nesmysl, vždyť já přeci žádnou kůži nemám.
Kone čně přestal.
Prohlížel si mne p řimhouřeným okem. Uznale pokyvoval hlavou a spokojeně si pískal.
Popleskal mne po zádech, pohladil po tvá ři, zašimral na zátylku a jal se balit. Ne sebe, mě.
A op ět tma před očima. K tomu neuvěřitelné vedro.
Drkotání neznámo kam. Co se asi bude dít? Co bude dál?
Stav ěli mne na nějakou soklovitou věc. Dalo mi dost práce ustát na něm, ale nakonec jsem vše zvládl.
Hm, a je to celkem fajn." Jenom kdybych zase vid ěl.“
„Ne, to ne" , prý až zítra. „Pro č až zítra?"
Ráno mne vzbudil hluk. Proboha Cirkus Humberto p řijel! Nevidím. Jen slyším lidi pobíhat z jedné strany na druhou.
Potom za čala hrát hudba teda,takovýkravál. Spousta hlasů. Pak ticho a opět se odkudsi ozval hlas. Náhle mne ohlušil příval potlesku a já konečně prozřel. Houby prozřel. Když ze mne sundali plachtu oslepilo mne nejprve Slunce a nato záplava spouští fotoaparátů.
Až posléze jsem zjistil,komu ten potlesk pat řil. Mému podivínovi a jeho soše-mně.
" Te ď již vím, kdo jsem.“
Sochou.Kamenným člověkem. Stojím tu uprostřed parku a dál se na všechny dívám shůry. Poslouchám lidi, kteří za mnou přijdou si popovídat. Splnil se mi můj velký sen.
Jen ten socha ř už dlouho nepřišel.Inu, vždyť tu stojím dobrých padesát let.
|
|
|