Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 11.11.
Martin
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Zlý sen z kolekce střípky
Autor: Laivae (Občasný) - publikováno 23.3.2007 (16:10:42)
další v kolekci>
Prolog

Rozchod s Karlem se nepodobal ani jedné z mých představ. Přesto jsem si oddychla, když jsem to měla za sebou.
V tu chvíli jsem pocítila nesmírnou únavu a neskonalou touhu schoulit se jen tak do klubíčka v mé postýlce s nebesy a spát. Spát konečně bez obav a sama.
Spokojeně jsem usínala a k pravému oku si tiskla sáček s topící se mraženou zeleninou.
Zítra se neobejdu bez slunečních brýlí, došlo mi ještě před upadnutím do hlubokého spánku.

1)

Myslela si, že v něm nalezne útěchu, úlevu, únik od bolesti a vzpomínek. Doufala, že jí dodá dostatek síly k novému začátku.
Karel byl muž slabých slov a velkých svalů.
Své sebevědomí rád získával bušením a ponižováním těch slabších. Pokud se nikdo nenaskytnul, tuto roli úspěšně zastoupila Klára.
Pěstmi řešil dá se říct všechno, i dobrou náladu.
Klára sbírala odvahu pár let, než se odvážila k razantnímu činu. Pečlivě nakřečkované Karlovy přečiny by po udání na policii stály za kriminál na pětadvacet let, a tak Karel nakonec přeci jen odešel.
Pokorný odchod to rozhodně nebyl, ale byl pryč, a to pro Kláru bylo v té chvílí nejdůležitější.
Nadávky rychle vypustila z hlavy, která ji tolik brněla, a padla do postele s vidinou poklidného spánku.
Jeho prokletí bylo dávno za ní. Kdo by v dnešní době věřil pradávným čarodějnickým kletbám.
“Pchá..“
„Trpět za každou trpící ženu. Co je to za nesmysl.
Jak by to takový tupec, jako byl Karel, mohl dokázat?“
Byly to jen zastrašující plky, slabocha, který jí chtěl nějak ublížit, jenomže už nevěděl jak. Tak ji aspoň postraší, ale to se mu nepodaří. Ona se takové padavky nezalekne.
„Už ne!“ řekla si Klára.

2)

Zdál se jí sen. Byl tak živý, že si jeho nereálnost uvědomila, až se probudila. Ale byl vskutku tak nereálný?
Tuhle holku znala od vidění, ale proč měla ten zvláštní pocit, že je tou holkou ona sama?
Nedávalo to smysl.

Stála před zrcadlem v takovém sexy oblečku.
Ve svých trochu zvrhlejších představách jej mívala na sobě, ale nikdy se jí v něm nelíbil její zadek.
Ten se jí vlastně nikdy nelíbil.
Teď však při jeho pečlivém prohlížení na něm nenašla jedinou chybičku.
Na sebepozorování si dala záležet. Nemohla se na sebe vynadívat.
Dlouhé černé vlasy měla pevně stažené na temeni hlavy do tlustého copu.
Z odrazu v zrcadle se na ni dívaly hluboké provokující oči, jistě popletly hlavu nejednomu muži.
Její smyslné rty zvýrazněné rudou rtěnkou říkaly vše beze slov.
Šáhla si na „svá“ ňadra napěchovaná v živůtku asi o dvě čísla menším, než byla jejich skutečná velikost.
Krásná černá kůže jejímu tělu svědčila.
Vysoké kozačky dosahovaly až do půl stehen, odkud je měla podvazky připevněné ke korzetu.
Kalhotky byly také originální, v rozkroku ji tlačil zip.
Po prohlídce své maličkosti se vydala na průzkum bytem.
Z okna si všimla, že je jen o tři bloky na východ od svého.
Stěny byly přeplněny prapodivnými pomůckami.
Sexuálními pomůckami. Visely tam biče všech velikostí: pouta, sponky, závaží, obojky, řemínky, vodítka, perverzní fotky, kalhotky s gumovým ptákem, vibrátory rozličných tvarů a velikostí.
Ložnice ji doslova šokovala. Tento pokoj byl vesměs malou funkční mučírnou.
Postel s kladkostrojem sestavená z ocelových trubek.

Z prohlídky ji vyrušil zvonek. Šla otevřít.
Ve dveřích stál významný politik kandidující do voleb. Ve světě politiky byl znám jako největší puritán a svou morálkou se snad vracel do středověku, jenomže co tu vlastně dělá? “Jde mi dát kázání?“
„Čau kotě, chyběla jsi mi. Už jsme se dlouho neviděli. Tak dneska ti to vynahradím. Jen s tím rozdílem, že dneska busu vést já a ty budeš poslouchat.
Chci, aby sis to konečně užila i ty,“ ušklíbl se, zatímco se hrnul do ložnice a cestou se svlékal.
Nepoznávala se, když se svůdně otřela o jeho penis a nonšalantně zavěsila jeho kabát.
„Tak mi ukaž, co v tobě je. Jsem jen tvoje, dělej si se mnou, co se ti zlíbí,“ zašveholila.
Byl nahý. Náhle ji vší silou kousl do ušního boltce, popadl ji a mrštil ji na postel. Klára jen zalapala po dechu.
Brzy se přesvědčila o principu fungování důmyslného kladkostroje. Připoutal ji k ocelovým trubkám a kladkou ji vyzdvihl do vzduchu. Hned na to se vrhl na její živůtek. Zabořil mezi její prsa hlavu a začal je kousat a mnout. Bolestí ji vyhrkly slzy. Když se konečně nabažil jejím poprsím, začal si pohrávat s její kundičkou.
Při prvním skousnutí jí napadlo, že vyskočí z kůže, postupně však přestala bolest vnímat. Jestli předtím doufala, že toto utrpení brzy skončí, mýlila se, protože to byla pouhá předehra.
„Kočičko, copak to tady máš? Ty jsi mi ale mokrá…“
„Úplně to z tebe teče, tak po mně toužíš? Ukaž, jak moc to chceš!“ Vrazil do ní prst. Přidával k prstu další, až nakonec do ní ponořil celou ruku po zápěstí. Klára skučela bolestí, zatímco „on“ chrochtal blahem.
Jenomže ani to mu nestačilo. Brzy měla v pochvě zaryté obě jeho dlaně až po zápěstí a chuděra její vagína praskala ve švech. Její bolest ho vzrušovala.
Po chvíli z ní ruce vyndal. Rozhlédl se po místnosti.
Uviděl zlatý řetízek. Byl dost pevný na to, aby udržel nějaké to zatížení. Měl jakoby šest větviček a každá z nich byla zakončena takovou malou zubatou žabkou s očkem.
Cvakání ji přivádělo vlny neuvěřitelné bolesti a touhu jej setřást, což nešlo, protože byla připoutaná. Řvala.
Žabky zakousnuté do bradavek, pupíku, velkých stydkých pysků a poštěváčku ji přiváděly do naprostého zoufalství.
Ani toto však perverznímu politikovi nestačilo k ukojení jeho tužeb.
Na řetízky postupně zavěšoval drobná závaží jako na vánoční stromek do té doby, než se kousek jejího přirození neodtrhl. Vzrušením zaúpěl.
Lynčoval ji, vrážel do jejich úst svůj obrovitý penis, až se téměř udusila, nechal ji zalykat se jeho semenem, přičemž si to vše natáčel.
Když ji konečně vysvobodilo bezvědomí, pořádně ji „opíchal“ a zmizel i s kazetou.
Klára v krkolomné pozici bezvládně visela a krev skapávající na dříve bělostné prostěradlo se pomalu měnila v nechutné zaschlé chuchvalce na jejím těle.
Na nočním stolku se blýskal svazek bankovek.

Klára se vzbudila celá propocená. Byl to jen sen.
Rozsvítila lampičku a zhrozila se. Postel byla celá od krve i její tělo bylo poseto krvavými šrámy.
Neohrabaně se došourala do kuchyně pro další pytlík zmražené zeleniny a tentokráte se jala ledovat své přirození.
Trvalo několik hodin, než se dala do pořádku.
Ihned potom se vydala ověřit si skutečnost.
Dívku vskutku našla. Ještě dýchala. Policisté ani záchranka nevěřila jejímu věšteckému snu.
O existenci druhé kazety tedy raději pomlčela, kdo by jí to uvěřil, když to nechápala ani ona sama, že věděla o skryté kameře za zástěnou.
A nakonec by se to jen ututlalo a to tedy ne. Cítila v tom i svou vlastní mstu.
Ta kazeta obsahovala šťavnaté sousto pro celou republiku, jak k němu přišla, si nechala pro sebe.

Byla ráda, že den končí a ona je konečně doma.
Sprcha a spousta hojivých mastiček ji udělala dobře a teď chtěla jen spát a spát a spát.
Strach z dalšího děsivého snu neměla. Předešlou noc pokládala za náhodnou.

3)

Probrala se v rakvi. Skutečnost nebo sen? Tvrdou realitu její mozek nechápal.
Zařvala a obranně vymrštila ruce od těla. Sykla. Loktem jí projela bolest, jak se narazila do brňavky.
Všude kolem ní byl jen drsný červený samet. “Copak umřela a to je svět po smrti? Blbost. Co to teda je…“
Do očí jí ostře blýskla žárovka. Všimla si trubky u její hlavy. Cítila z ní závan. Podle všeho přiváděl do rakve kyslík, takže není mrtvá, ale kde to je? A proč tu je zavřená?
Odpověď nedala na sebe dlouho čekat.
„Holčičko, nespi! Budeme vstávat. Potěšíme svého páníčka!“
Klára marně hledala, odkud ten hlas k ní přichází.
Místo toho objevila po stranách spoustu kapes. V nich byly mimochodem i sluneční brýle.
„Nasaď si brýle, ty moje malá zoombice, a koukni na taťku,“ ozvalo se zvenčí.
„Proč by si je měla nasazovat?“ Důvod okamžitě zjistila. Oslepilo ji jasné světlo.
Octla se v ponuré místnosti, asi to byl sklep.
Vzduch byl plný puchu plísně a zatuchliny. Nad hlavou se komíhalo pár jasných světel a různé řetězy a háky.
Vypadalo to tu jak v hornické šatně.
Vychrstl na ni ledovou vodu. Zalapala po dechu. Probrána byla okamžitě. Chlápek se jen zašklebil.
Odkudsi vytáhl jiskřivě červenou barvu a začal jí natírat bradavky i ohanbí. Vzrušovalo ho to.
Ona přitom netušila, jak může někoho taková ptákovina přivést do rauše.
Chlápek supěl a chroptěl. Vypadalo to na posmrtnou křeč, jenomže on právě prožíval orgasmus.

„Holčičko, mám pro tebe něco nového. Určitě tě to uchvátí,“ skřehotal.
Razantně jí roztáhl nohy, až v nich zapraštilo. Bolestí zavzlykala.
„Sestrojil jsem pro tebe speciální stroječek, asi bych si jej měl dát patentovat,“ křenil se.
„Stroječek“ bylo ve skutečnosti pěkné monstrum.
To zvíře to perpetum mobile přisunul přímo pod ni. Povolil řetěz a Klára se zavytím dopadla na ohromný stůl, z něho se tyčilo něco neidentifikovatelně ohromného. Přesně to, měla díky povolení řetězu ve svých útrobách a měla dojem, že je roztrhána na milión malých kousíčků.
Mukám nebral konec. Chlápek stojící u ohromného panelu slastně mačkal knoflíky a kochal se pohledem na upící Kláru. “Kůl ve stole“ se pohyboval čím dál rychleji. Nepřestal, dokud z jejich genitálií nezačaly lítat kousky sliznice prskající do všech stran jako silvestrovský ohňostroj.
Konečně upadla do vysvobozujícího bezvědomí.
Pak konečně vše ustalo.
Nevěděla, co se děje okolo ní, cítila jen zasychající krev stékající z jejich paží a stehen kamsi do nenávratna.
Rozdrásaná zápěstí měla v jednom ohni, i přesto snaha vyprostit se z pout byla zbytečná.
Nesnesitelná bolest pulzovala její pochvou.
Pevně k sobě tiskla víčka a doufala, že to všechno byl pouze pouhý zlý sen.

Zamžikala. V místnosti někdo byl.
Náhle sebou úlekem škubla. Po jejím rozdrásaném těle stékaly proudy ledové vody. Klára jen zalapala po dechu. Vytřeštěně civěla do tmy. Až po chvíli uviděla ženu. Myje ji „žena“. Hlavou jí projela spásná myšlenka.
Klára chabě zaškemrala. Žena se ušklíbla a dál bolestně drhla krev z jejího těla. Nakonec přeci jen promluvila.
„Proč se tak snažíš. Jsi jako pokažený gramofon. Pořád dokolečka, den, co den. A já ti stále stejně odpovídám.
Jestli si myslíš, že ti pomůžu k útěku, tak jsi na omylu, děvenko. Tohle všechno byl totiž dá se říct můj nápad. Byla bych hloupá, kdybych to udělala, pak bych se na těch jeho bláznivých nápadech musela podílet i já a kdo by pak ze mne smýval krev? Pomoc u mne nehledej. Odsud neutečeš. Zachrání tě leda smrt a věř, že budu dělat všechno proto, aby hned tak nepřišla,“ ušklíbla se a mrskla hadr do lavoru. Vrzly dveře a ji oslepilo světlo, a pak nic, jen tma....
Klára opět upadla do bezvědomí.

Když se probrala, do jejího pokoje dávno proklouzly první paprsky slunce. S úlevou se zhluboka nadechla a zjistila, že není v onom odporném sklepení.
Nemohla však vstát. Nohy měla k sobě slepené zaschlou vaginální sliznicí.
A zápěstí vypadala, jakoby se snažila o sebevraždu tupým nožem.
Pracně se doplazila do koupelny, kde v horké lázni se spoustou léčivých solí s občasným sykotem nabírala sílu do dalšího dne. Při pohledu do zrcadla jí bylo jasné, že ani dnes to nevypadá na to, aby mohla stát před kamerou.
Co však věděla bylo to, že si půjde ověřit svůj sen. Pokud vskutku někde existuje dívka takto týraná, cítila osobní angažovanost pro její záchranu.

Její intuice ji s jistotou zavedla před bílou vilku v lepší čtvrti.
Přes tmavé brýle pozorovala pohyb okolo domu. Na zakročení si však netroufala. V krku měla knedlík.
Rozechvěle vytáhla mobil a rozklepanýma rukama na něm vymačkala číslo svého nejlepšího přítele Martina.
Přijel do pěti minut. Když ji uviděl, zděsil se, tak zřízenou ji ještě neviděl. Okamžitě zapomenul na to, nač se jí chtěl prve zeptat. “Karel?“ špitl.
Klára zavrtěla hlavou a stručně mu popsala pár posledních dnů od rozchodu s Karlem. Nevěřil.
Myslel si, že jde o její poblouznění, něco mu však říkalo, aby se přeci jen do domu skočil podívat.
S ukrytým fotoaparátem se připlížil k zadní stěně domu a zjistil, že v jeho sklepení je vskutku nějaký podivný ruch. Co uviděl, bylo pro něj neuvěřitelné.
Rychle nafotil, co se dalo. Potichu se připlížil zpět do auta a zavolal policii. Akce byla jako blesk z čistého nebe.
Razie proběhla úspěšně. Když policisté opět uviděli Kláru, nevěřili na pouhou náhodu.
Naštěstí ji z toho všeho zachránil Martin snůškou pár nesmyslných lží.

Cestou domů jí padala víčka únavou, přesto dělala všechno proto, aby neusnula. Bála se usnout. Děsila se dalšího snu.
Začala věřit kletbě.
Martin však nechápal nic. Chtěl jí pomoct a nevěděl jak.
Odvezl ji domů, umyl a položil do postele. Objednal čínu a nakrmil ji jako malé děcko. A Klára se nechala.
Apaticky koukala do okna a bojovala s únavou.
Spánek přeci jen nakonec zvítězil, možná díky Oxazepamu rozpuštěnému ve sklenici s vodou.
A tehdy se jí nezdálo nic.
Den ode dne se přestávala obávat zlých snů.
Dokonce se začínala zase smát. Od té doby se jí už víc než měsíc nic nezdálo a ona se vždy ráno probouzela ve své posteli neposkvrněná.

4)

Pokud si myslela, že vše skončilo, ukrutně se mýlila.
Po dvou měsících totiž vše opět začalo.
Bylo to v pátek. Tu noc se milovala s Martinem a pak v jeho obětí upadla do spokojeného spánku.

Byla na diskotéce. Kolem ní všude blikaly
neóny a štiplavý kouř ji šimral v nose. Cítila jemnou špičku a věděla, že jí je šestnáct. Chtěla jít domů, ale všechny kamarádky ji vypekly. Smály se jejímu zbabělství. Vždyť to máš jen kousek a když to střihneš parkem, tak jsi doma během pěti minut.
A tak tedy šla. Bylo půl třetí ráno a ona měla být doma nejpozději ve tři.
Domů chvátala s nepříjemným pocitem v zádech schoulená do jarního kabátku. V duchu si neustále opakovala, že je malá zbabělá holka a že se ji nic nemůže stát. Krok přeci jen neustále zrychlovala, až cítila buchot svého srdce a zpěněnou krev v uších.
Voda z čerstvě popršených cest jí jemně pleskala do lýtek.
Ztuhla. Náhle se z křoví vyloupl kluk jako hora, když v něm poznala jednoho z těch, se kterými tuto noc tancovala, oddychla si. Myslela si, že ji chce odprovodit domů, jak se mýlila. Za sebou uslyšela nějaký rachot.
Ohlédla se a za sebou spatřila uchichtávající se partičku kamarádů. Ztěžka polkla. Měla neblahé tušení.
Než však stihla nějak zareagovat, ležela v křoví v jejich oblehnutí. Pak už ani nestihla vnímat, co se s ní děje.
Všichni se na ni najednou vrhli. Strhávali z ní všechno a jeden pro jistotu, aby nekřičela, ji držel pod krkem.
Držel ji pevně a to, že si to s ní rozdávali pěkně jeden po druhém, brzy přestala vnímat. Za chvíli si to mladíci rozdávali s mrtvolou....

Klára se s chroptěním probrala. Držela se za krk. Uviděla Martina, který s ní vyděšený třásl. Nemohl ji probudit. Už si myslel, že se mu udusí.
Byl v šoku z toho, jak uviděl na jejím krku postupně nabíhávat šrám.
Klára se mezitím těžce lapajíc po dechu vzpamatovávala z toho otřesného snu.

Musela tam jít. Zavolali policisty a šli se spolu přesvědčit. A dívka tam skutečně byla a Klára je dovedla i za mladíky. Věštecké sny?
Nemožné? I policie jim začala věřit.

5)

Klára však věděla, že takhle to už dál nepůjde.
Zašla za svým lékařem. Po několika telefonátech ji odváželi do Institutu pro výzkum spánku.
Byla pro ně raritou. Tím, že by zjistili, jak to, že Klára prožívá ve snu to co jiné ženy ve skutečnosti.
Co se v její hlavě vlastně odehrává, by možná pomohlo i Kláře, ale v každém případě se jednalo o unikátnost, které je těžko uvěřit a kdyby přišli této záhadě na kloub, celý svět by jim ležel u kolenou.

Na hlavu ji připevnili spoustu malých senzorů, kterými ji v noci připoutali k malé bzučivé mašince.
K ničemu to však nevedlo. Děsivé sny nepřestaly, jenomže ani tým odborníků na nic nepřišel.
Sny se stupňovaly a oni ji už několikrát vzbudili na poslední chvíli.
Co z toho, že se stala pravou rukou místní policie.
Co z toho, že se Institut stal vědci a novináři obléhanou budovou.
Kláře nepomohli. Nedovedli jí pomoct. A tak jen tiše přihlíželi, jak Klára pomalinku umírá.
Nikdo si to však nechtěl přiznat, nikdo to nechtěl říct nahlas. Nikdo ani Klára, která už dávno tušila, jak tohle všechno dopadne. Že dojde na slova zloducha. Na slova Karla, po kterém se propadla zem.

Když ji Martin po měsíci uviděl, zděsil se. Kam se poděla jeho Klára?! Tohle byla nějaká zoombice. Tělo bez duše. Kývajíc se na stranu, marně se snažíc neusnout.
Nemohl pro ni nic udělat. Lékaři mávali štosy papírů, nakonec jen krčili rameny.
Neuměli jí pomoct. Neuměl to nikdo na světě.
Nezbylo jim než přihlížet. Být divákem, no to je ale úpadek.

6)

Spala omámená uspávadly, zklidněná dechem Martina.
V jeho objetí se cítila tak bezpečná....

Na nebi ani hvězdička. Kolem ní se tyčily vysoké sto let staré cihlové domy. O nohy se jí otíraly krysy a všude to tu neskutečně páchlo. Chtělo se jí zvracet.
Byla v nejchudší čtvrti města. Nad hlavou jí zablikala neonka a pak s tichým pšouknutím na věky zhasla.
Zatočila se jí hlava a náhle se octla v zatuchlém bytě plném plísně. Ze zašlého kohoutku kapala kalná tekutina. Podívala se na sebe. Byla malá holčička. Značně špinavá holčička. Měla strach.
Moc se bála toho chlápka řádícího ve vedlejší místnosti.
Ten ožraný, zaneřáděný chlap byl její táta.
Se strachem vykukovala z rozlámané kovové postýlky.
Ozval se náraz. To otec jdoucí k holčičce se nevlezl do díry, která pravděpodobně představovala dveře.
Ani to jej přeci nezarazilo. Se slizkým výrazem ve tváři se neohroženě blížil k postýlce.
„Děvko!“ supěl. “Ty jedna zatracená couro! Nechala jsi mne napospas s tímhle frackem, který není k ničemu!
Jak já tě nenávidím! Šla jsi s jiným, čubko! Však uvidíš, jak budeš trpět. Ukážu ti to na tvém harantovi.“
Popadl Klárku. Vzlykla. Vyhrnul jí sukénku a šáhl jí mezi nohy, zachroptěl. Uslyšela cvaknutí opasku.
Kalhoty byly okamžitě na zemi. Do vzduchu se tyčil ohromný penis.
Kláře se opět zvedl žaludek, tak neviděl vodu nejméně rok. Úd čpěl zatuchlinou a zaschlým spermatem.

Nevydržela to, pozvracela se. Táta zuřil.
„No počkej, hajzlíku, já ti dám co proto, tohle dělat svému tatínkovi!“
„Vykuř mi ho!“ přirazil její hlavu ke svému vzdáleně připomínajícímu přirození. “Aspoň konečně budeš k užitku!“
Vztekle ji udeřil do brady. Nadechla se k protestu, ale to už dávno pahýl rozdíral její vnitřnosti.
Bušil do ní jako do pytle, přitom jí rval vlasy a zuřivě mlátil. Klára brzy ztratila pojem o realitě.
Otec probravší se z rauše se zalekl. Myslel si, že dítě zabil a z obav před policií ji ještě živou pouze v bezvědomí rozřezal na malé kousíčky a roznesl v igelitových pytlích po celém městě.

Tu noc se Martinovi již Kláru vzbudit nepovedlo.
Zločin navždy zůstal utajen a Karel tedy splnil slib o tom, že ji zahubí jeden z moha snů, kdy bude trpět za spoustu týraných žen.


Poznámky k tomuto příspěvku
Lokianna (Občasný) - 5.1.2007 >

1)  někdy méně je více-podrobným popisováním některých scén se vyvolá spíše dojem tvrdšího porna než hororu, který asi to měl být. To co by chtělo rozvést zaniká (třeba diaolog rozcházející se dvojice, pak by se jiné mohlo vypustit), co by se dalo pocitově lépe vyjádřit, rozpitváním unudí:)

 

2)  když se zamyslím nad dějem..kletba, naplnění kletby, smrt.....docela ohrané, tomu pomůže jen perfekt original styl, a ten v tomto není:)

 

3) někdy je to příliš přehnáné, jindy velmi slabé:)


Body: 1
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je devět + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
1 (1) 2 3 4 5 6
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter