Bez Tygra
Williamu Saroyanovi
Pro večeři se chodilo k Číňanovi. Kolikrát jsem ti říkala: "Tygříku, skoč k Číňanovi!". Nebo: "Pojď, Tygře, najíme se u Číňana!" Všechno bylo tak samozřejmé.
Když jsem dnes večer šla k Číňanovi sama a město se mi v očích slaně rozpíjelo, připadalo mi, že jeho kontury ani nemají smysl. Klidně by mohlo zůstat schované za tím cárem tylu, už by se nic nezměnilo. Co by bylo jiného na vrznutí dveří Číňanovy restaurace? Na praskání oleje na pánvích? Na cinkání talířů?
Číňan mi dával nudle do papírové krabičky a zkoumavě se na mě díval.
"Dneska sama?" zeptal se. Však to znáš, má ve zvyku si s lidmi povídat. "Sama." "A smutná? Proč smutná? Vždycky být tak veselá!" "Víš, já..." chtěla jsem to říct co nejšetrněji sama k sobě. "Jsem jako Tracy. A ztratila jsem svého tygra." "A kde tygr být teď?" zajímal se Číňan. "Není. Umřel." špitla jsem. "Proč umřel?" "Tygři to tak dělávají. Když jsou smutní." "Smutný tygr?" "Moc smutný." "A proč smutný?" "Prostě jen tak. Už se tak narodil. Někdy se stane, že se narodí smutný tygr a celý život zůstane smutný." "Ale ty nesmět být smutná, nebo ty být jako tygr!" zatvářil se Číňan starostlivě. "Jak to mám udělat, abych nebyla smutná?" "Najít sobě nový tygr!" "Možná později. Teď to ještě moc bolí, tam vevnitř, víš?" řekla jsem.
Vytáhla jsem peněženku a otevřela ji.
"Ne!" zarazil mě Číňan. "Ty neplatit. Za peníze koupit kytka, která tygr rád, a dát mu na hrob." "Když on měl tygr spíš než kytky radši tvoje nudle!" pousmála jsem se a pomalu jsem odcházela. "Tracy!" ozvalo se od pultu. Pomalu jsem se otočila. "Tak dát tygrovi na hrob tohle!" řekl Číňan a podával mi dobře známý podlouhlý balíček s bambusovými hůlkami.
|