|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Vystoupila z trolejbusu a na tvář jí dopadly dvě vločky sněhu. Přesně dvě, věděla to, počítala je. "Sníh?" blesklo jí. "Vždyť je léto!" Podívala se nahoru. Stromy se ohýbaly pod bílými čepicemi, které jako by následovaly v barevném spektru šedivou oblohu. "Tak proto mi je taková zima v tom krátkém tričku! Zase jsem se někde zapomněla!" Stávalo se jí to často. Zapomínala se přes dvě roční období. Někdy i přes tři - když měla náladu. Ani nevěděla kde. Kde byla, co tam dělala, kupodivu jí to tentokrát dělalo starosti. Rozhlížela se, kdo by jí mohl poradit. Z přítomných vypadala nejbláznivěji asi čtrnáctiletá dívka v dlouhých bílých sametových šatech. V ruce držela karnevalovou masku, alabastrově bílou tvář s pečlivě vymodelovaným nosem, přesně vykreslenými rty. Kolem otvorů na oči byly lesklé flitry, snad aby alespoň něco dodalo masce karnevalovou veselost. Na čele byla namalována větvička divokých růží, jeden ze šlahounů visel přes oko a končil až na levé tváři. Barbora k ní rychle přistoupila. Dívka na ni pohlédla, ale neřekla nic. "Promiň, ale jsem blázen!" začala Barbora. "Jsem strašně velký blázen a tys mi přišla ze všech lidí, kteří tady stojí, nejbláznivější. Koukni se na mě, mám na sobě krátkou sukni a tričko. Zapomněla jsem se přes léto a podzim, tak trochu, znáš to...A ti lidi tady si toho ani nevšimli. Dobrý, ne?" Dívka se na ni dívala pořád stejně. "Tak bych potřebovala poradit...Nevíš náhodou...já vím že nevíš, ale to je jedno...kde jsem byla a co jsem dělala? Mám doma tři děti, tak by mě zajímalo, co jim mám říct..." pokračovala. Dívka se dívala lehce nechápavě, její obličej náhle připomínal masku, kterou držela v ruce. "Vidíš, ani ty mi neporadíš. Ani cvok cvokovi v dnešní době neporadí!" Dívka na ni pohlédla s jemnou výčitkou a pronesla: "Jag talar inte tjeckiska!" Pak si nasadila masku, aby se rozplynula ve švédskou řeku Dalälven. Barbora pokrčila rameny a vydala se domů, žehlit prachové peřiny. |
|
|