|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Kde jsem? Co se nade mnou děje? Proč jsou slyšet rány? Chci se zvednout, ale jsem přivázána k posteli a nemůžu pohnout vůbec ničím. Příjde mi, jako bych byla ve scéně, z jedné miliony hororů, které jsem viděla. "Houby!" okřiknu se. "Máš moc bujnou fantazii, nic víc! Určitě teď ležím ve své měkké posteli a tohle je jenom odraz toho filmu, co jsem před chvílí viděla. Chci se probudit. Chci se probudit!" kričím, ale stále ne a ne se to podařit, pořád ležím přivázána k posteli a ty rány jsou každou chvíli silnější a mnohem blíž. "Co se děje?" začnou mi téct slzy po tváři a najednou někdo otevře dveře. Podívám se tím směrem a ve dveřích stojí nějaký muž.
"Kdo to je?" napadne mě. Najednou mě obklopí mrtvolné ticho, děsivé ticho, je to hrobové ticho, že doopravdy dostanu strach. Snažím se rozeznat tvář muže stojícího u dveří, ale pod kapucí nerozeznám vůbec nic. Vyděšeně se na něj dívám.
"Co mi chce udělat?" napadne mě. Jenže on tam jenom stojí a divá se na mě. Nakonec odejde a já otevřu oči. Dopravdy ležím přivázána k posteli a okolo mě je všechno bílé: "Kde jsem?" šeptnu. "V blázinci." řekne klidně muž v bílém plášti u dveří. Podívám se tím směrem a jsem si jistá, že je on je ten muž o kterém se mi teď zdálo. Mám pocit lehkosti, která jde do celého těla a já necítím žádná omezení. Vůbec žádné starosti, slasti. Už ani necítím, že jsem přivázaná. Nedělám si žádné starosti. Proč taky? "Co se to děje?" šeptnu. "Co se děje?" opakuje po mně tázavě muž. "Já letím." Vykřiknu nadšeně. "Už zase!" řekne muž zoufale. Ten muž mi začal vyprávět nějaký příběh, ale já ho neposlouchám proč taky? VŽDYŤ LETÍM! Jen chvílemi zaslechnu útržky z toho, co říká: "Horory..." nebo "Vidělas jej a zbláznila ses." Ale mě to nedává žádný smysl. Neposlouchám ho, PŘECE LETÍM! A je mi jedno, co se stalo, stane, co bude dnes či zítra, nebo snad až za rok! Prostě LETÍM!!! |
|
|