Jan Bolívar Pohořelický

Bez duše

monodrama

Dvanáctce.

(Skrze diváky vcházející ještě do sálu prodere se jezdec na bicyklu. Na zádech gumový batoh výrazné barvy s nápisem „Flash – rychlejší než blesk – tel: 8554455“. Na batohu je připevněna poměrně velká vysílačka).

Kurýr:      (za jízdy) Pardon… zdovolenim… promiňte, já bych rád… jen… (snaží se dav usměrnit cyklozvonkem)
(V okamžiku, kdy se mu daří prodrat se na jeviště, se ozve rána, syčení)
Prdel – prdel – prdel!!! To se musí stát zrovna teď. Jako obvykle v pravou chvíli.
(zkoumá zadní pneumatiku na bicyklu, poté zběžně pohlédne na velké ručičkové hodinky na své levé ruce)
Ještě mám devět minut – třicet sekund. Schumacher má čtyři gumy vyměněný za devět padesát osm – ovšem ve vteřinách. A tady už začínaj ty odlišnosti, jednak mám k Schumacherovi ještě docela daleko – i když…
(zadívá se jakoby do zrcadla)
a druhak – Schumacher s sebou určitě vždycky vozí lepení! A z toho plyne co? No, že jsem, jak se lidově říká v čem…?.... v hajzlu! Osm minut, padesát sekund a nic nestihnu – ani pěšky, ani za vozem, zkrátka a dobře milý pan (přehrabuje se v batohu, po chvíli loví velkou obálku, čte adresáty) – či spíš milá paní inženýrka Kašková, Lucie má smůlu. Předpokládám, že tahle zásilka obsahuje materiál nepředstavitelné důležitosti – vzorec účinného přípravku proti rakovině, informace o plánovaném hospodaření Bhútánu nebo dokonce vzorek nové voňavky z Laboratoir Garnier. Všechno zničeno – lidstvo bylo připraveno o tyto požitky jednou špatnou duší - tou jsem samozřejmě já!
(zamyšlení)
Za chvíli mě samozřejmě začnou shánět: „Jedna pro osm, jedna pro osm – osmičko, už si dovezl tu zásilku?“ Ale osmička nemá co říct! Osmička je v koncích. Osmička – jak je to banální – nemá rezervní duši. „Ještě chvilku jedničko, ještě chvilku.“ Výmluva, co mi zbývá jiného než výmluva. Začnu se do toho pomalu ale jistě zamotávat. Jedna malá lež odstartuje lavinu. Po chvíli mi určitě taky dojde baterie ve vysílačce. Neseženou mě… dispečink nebude mít signál… já nebudu mít podpis Kaškové… Kašková nebude mít zásilku… lidstvo nebude mít voňavku… Bezpochyby vyhlásí celostátní pátrání.! Po půl hodině uzří národ moji podobiznu na obrazovce veřejnoprávní televize. Ale vůbec nikoho nenapadne, že bych mohl být zrovna tady…. Ono taky koho by napadlo, že si zkracuji cestu do Nuslí tudyma…
Pak nasadí psovody a to bude můj konec. Není nic horšího než větřící pes, který vám zničehonic vběhne pod kolo. Srážka s blbcem není nic proti srážce se psem. Nejen že si člověk namlátí sám, to jaksi patří k běžnému riziku, ale vzápětí se do vás zakousne úplně cizí čelist a trhá… jeden kousek masa za druhým. A když už máte pocit, že se ta bestie dostatečně nažrala, přiběhne její panička, malinkatá, bezbranná a bezzubá stařenka o holi, slzy v očích, řvouc: „Azorku… Azorku… prdelko moje... co ti to ten zlý člověk udělal?“ A právě v onu chvíli je s vámi ámen. Stařenka přiskočí a začne do vás mydlit tou svou hůlkou ostošest. To se samozřejmě stává dennodenně.
(sešeří se, zpovzdálí je slyšet píseň Man with harmonica z filmu Tenkrát na západě.)   
(Kurýr se zahledí do dálky, pokračuje tichým hlasem)
Včera skončila dvanáctka… Taky si zkracoval cestu… přes Letnou… Zbývalo mu přesně třináct minut, aby se dostal Na zátorku dvacet dva… Pláň rovná jako mlat… vítr si pohrával s tou trochou prachu, který nespláchl jarní deštík. Bylo poledne. Slunce na blankytně modré obloze žhnulo jak Vítkovické vysoké pece… Plání občas přejede osamělý bruslař, jinak klid… Dvanáctka sedí pevně v sedle a ani nedutá… Nohy drží ve třmenech a vší silou dupe do pedálů… Jeho tvář, ošlehaná rozmary nemilosrdné matky přírody se odhodlaně upírá do dáli… tam, o pár stovek metrů dál leží jeho cíl… Zpoza tmavých brýlí se leskné dvé tmavohnědých očí. Slzy, vehnané do nich proudícím vzduchem, dodávají jim na zběsilosti. Osamělý jezdec míří vstříc svému osudu.
Na opačném konci zaprášeného chodníku objevil se muž. Hora svalů a kostí. Bílé triko, černá, kožená vesta, okovaná tisíci malých železných cvočků. Tmavomodré džíny blednou pod paprsky poledního slunce. Kousek od něj zuřivě pobíhá rotvajler. Jeho drsná srst má barvu texaského zlata a bezpochyby stejně tak páchne. Na krku má silný černý obojek, ne nepodobný pánově kožené vestě. Zdobí ho však mohutné, kovové hroty, čnící hladově do všech stran. Dojem z celého páru umocňuje u obou nápadná podoba mord, lhostejný výraz a absence levého horního řezáku. Bestie se náhle zastavuje, očividně zaujata blížícím se jezdcem. Lehce se přikrčí. Každý sebemenší sval v jejím zvířecím těle je napjat jako struna na banju. Es-pauza… Následuje hbité vymrštění a usilovný běh za potravou. Jezdec si stále není vědom hrozícího nebezpečí. Číslice na tachometru, ukazující jeho aktuální rychlost se mění z šestadvacítky na sedmadvacítku.Prsty na řídítkách začnou samy od sebe hrát nervozitou. Nepatrný pohyb. Přesmykač přenáší řetěz na největší – třetí – ozubený tác… Třicet jedna kilometrů v hodině. Až v tuto chvíli si všímá řítícího se chlupatého monstra, jemuž od tlamy vlaje dlouhá šňůrka slin. Naivně cinká na zvonek. Jeho zvuk se zcela rozpadl v pustině pláně. Deset metrů… čas jako by se náhle zastavil… zvíře se chystá k triumfálnímu skoku, veškeré instinkty upřeny na jeden jediný bod – jezdcův krk – malý kousek od mateřského znaménka velikosti padesáti eurocentů. Mezitím se jezdci v hlavě promítá uplynulých dvacet let jeho života. Zátorku hodil už dávno za hlavu, teď nejde o čas, nýbrž o život! Bleskově strhává řídítka stranou a v ten samý okamžik zazní nepředstavitelně vysoký tón píšťalky. Bestie se ve vzduchu zastaví a jako mávnutím kouzelného proutku, mění se v poslušné štěňátko. Sklopí nakupírovaná ušiska a loudavým krokem vrací se zpátky k páníčkovi.
Tím však jezdcovo drama nekončí. Vymrštěn náhlou změnou směru jízdy ze sedla, snáší se ladným obloukem na betonový chodník. Ruce, které se instinktivně vymrštily kupředu, jsou během okamžiku osmirkovány pískem, prachem a v místech kde se kraj chodníku mění v trávu i sem tam nějakým tím střepem. Brada se coby nepříliš spolehlivá kotva boří po chvíli do sypké suché hlíny. Ustalo řinčení padajícího bicyklu… a… ticho… jezdec leží – bez hnutí. Odněkud z dáli zazní ošklivý, škodolibý smích, který jakoby se v jezdcových uších množil na tisíce dalších. Zostuzen před celým světem, otvírá dvanáctka velmi pomalu obě dvě oči. Zrak je v mžiku zaplaven jedovatě zelenou barvou trávy, zvedá se o něco výš, až konečně spočine na starším muži, který zapínaje si poklopec, vychází z nedalekého křoví. A po jeho bocích  se proklatě nízko kývou dva již postarší hladkosrstí jezevčíci. S jásavým štěkotem, kterým dávají najevo jak jsou rádi, že i někdo jiný nahlíží vezdejší svět ze stejné výšky jako oni, přibíhají k jezdci a hltavě olizují jeho zkrvavené paže. Dezorientovaný nešťastník se je marně snaží odehnat. „Kiki, Toni, fuj!“ Křikne pán. V tu chvíli zřejmě došlo k nedorozumění. Zvířata si povel vyložila zcela po svém… (zámlka)
Snad každé malé dítě ví, jako roli hraje v životě kurýra palec. Právě tímto prstem se ovládá nejnezbytnější vybavení kola – zvonek. Dvanáctka se toho dne stal dvojnásobným invalidou. (dlouhé ticho, melodie již dávno dohrála, kurýr si prohlíží palce na svých rukou; hrobové ticho přeruší až šum vysílačky a následně hlas dispečera)

Vysílačka:  Jedna pro osm… (kurýr nereaguje, je stále jako přimrazen)…jedna pro osm (pořád nic) …no tak dopr- víš že nesmím mluvit do vysílačky sprostě – vosmičko, potvrď příjem, nebo to máš za dvě stě! Už si doručil ty Nusle? Docela ti to tam hoří… slyšíš osmičko, tak se sakra nahlaš!

(kurýr se vzpamatuje)

Kurýr:      Osm pro jedna, slyším…

Vysílačka:  Co jéééééé, si hluchej, nebo co? Co ty Nusle, kdo ti to tam převzal?

Kurýr:      Já… no ještě vlastně nikdo, za chvilku tam budu…

Vysílačka: Máš tam ještě dvě minuty, taky hezky makej, jasný? Jó, abych nezapomněl, když už jedeš tím směrem, uděláš ještě expres z Vyšehradu do Riegráků, jo?

Kurýr:      Do Mekenů?

Vysílačka:  Přesně tak… takže makej, jo?

Kurýr:      Rozumím, jedničko.
A je to tady, přesně podle plánu! Lež… pátrání… vyšetřování… Dvě minuty do Nuslí, pak na Vyšehrad a zpátky do Riegrových sadů… (zapíše si novou trasu na formulář do desek, které vytáhl z batohu)jestlipak je tam dneska ta milá, černovlasá slečna recepční… zelený kukadla a ten výstřih… jak ona se jenom…
(hledá v deskách podpis)… no podepisuje se jako prase, to je pravda, ale to tělo… ten šarm… hmmm… Jandourková Monika (zasněný, romantický výraz)Slečno Moniko, mohl bych vás pozvat na malou vyjížďku po městě? – A ona by si sedla na rám – v tom svém tmavomodrém kostýmku – v ničem jiném jsem ji ostatně ještě neviděl – a pojedeme z kopce a budu jí vyprávět historky o úskalích naší práce – o rizicích srážky se psem a sám budu poslouchat historky o úskalích práce recepčních – o vůni kávy, kterou ráno probouzí své rozespalé nadřízené a o tom, co jim to nezapomenutelné, antracitově černé aroma všechno našeptává… A jeli bychom dál – například po Václaváku a volali bychom na turisty „Get away… flanchéz… laufen sie weg… filare… uběgajtě… uciecie… elszökjék… uhněte, volové, vezu Moniku z Riegráků…“ A ona, ona by se samosebou rozplývala blahem, protože ten její výstřih by konečně ocenily stovky zvědavých, hladových očí. Jí to rozproudí krev v těle… snad mě i políbí a křičí… nebo spíš neartikulovaně ječí na celé kolo: „ááááááááááááááách“! A my jedeme čím dál tím rychleji, dupu do pedálů jako šílenec, rychlost překračuje hodnotu měřitelnou tachometrem. Pot se ze mě lije jako ze staré děravé konve… jsem na konci s dechem… adrenalin, testosteron, endorfin, lutropin, prolaktin, folitropin, estradiol, progesteron, a vůbec všechny ty chemikálie co jich v lidském těle je, se chystají k explozi…
(v tuto chvíli je kurýr na jevišti rozparáděn neuvěřitelným způsobem, v závěru ovšem padne jeho zrak na prasklou pneumatiku, střihem změna nálady)
…a pak praskne guma. Já mám samozřejmě smůlu, dneska jsem pravděpodobně skončil, nikdy v životě už žádnou slečnu Moniku neuvidím… Ostatně co na tom? Stejně ta má otázka (paroduje sám sebe): „Slečno Moniko, mohl bych vás pozvat na malou vyjížďku po městě?“ je dost stupidní! A odpověď je předem jasná: „Vypadni a nevopruzuj!“ Má bezpochyby nějakýho borce, svalovce, co pro ní každej večer jezdí na motorce. To se samozřejmě cení! Dvěstě koní pod kapotou je mnohem víc než jeden debílek na pedálech. A určitě dělá drahoty – teda ta Monika… Ona je přesně ten typ co nejdřív ťuťu a ňuňu… broučínku… pusinko… a ve výsledku si nešáhnete! Mě se vlastně ani nelíbí ten její vkus – pořád akorát v tom tmavomodrém konzervativním kostýmku, kdyby neměla tak vyzývavě chlípný výstřih, myslel bych si že je to jeptiška. Prostě od teď už se nebudu zabývat nějakou afektovanou recepční, které chybí jak šarm, tak i základní a přirozená soudnost. Víte co, slečno Moniko, trhněte si nohou, žádná vyjížďka nebude! S váma já končím. Žádný: budeme jedno tělo, jedna duše… nic takovýho. Já si nechám tu svojí, je sice prasklá, ale vulkanizovaná! (pauza) Motorkáře si nabalí, mrcha – zrovna mě tohle udělat! Já chtěl krucinál taky jezdit na motorce, ne se dřít kilometr za kilometrem na pedálech. To dá rozum, žádnej normální člověk by přeci nešel dobrovolně na takovýhle galeje! Každej den v osm vstaneš, nasnídáš se, zapneš vysílačku a je to tu (předvádí) „Osm pro jedna… dobré ráno, jedničko, hlásím se ze Stodůlek… tak kdybyste tam něco měli… budu se přesouvat metrem na Anděla, jó, budu teda chvilku bez signálu… osm pro jedna, už jsem na Andělu, máš tam něco, jedničko?... Co?... Arbesovo náměstí – Pankrác, no jasně že to beru…“ a pak už jenom lítáte a lítáte sem a tam a zase zpátky… z Pankráce na Černý Most, potom Skalka, Hostivař, Lhotka a zpátky do centra k Mánesu a na Malou stranu, kličkujete mezi turisty na Karlově mostě, někteří k vám vyjadřují svůj soucit tím, že vás podarují nedojedenou svačinou, což ovšem nezůstane bez povšimnutí tamních žebráků, kteří vám na oplátku strčí berli do kola… pořád jenom jezdíte… jíte, pijete, kouříte, vyměšujete i milujete se za jízdy a když v sedm vypnete ten krám (udělá významné gesto směrem k vysílačce) a dorazíte domů, ani nedojíte večeři a padnete do postele, abyste po pár hodinách spánku prodělali celý ten kolotoč znova a znova… Proč teda takovou hrůzu podnikám? No… já měl mít totiž tu motorku – Babettu – no tak teda moped, jestli chcete – no a ona – na mě nevyzbyla. (v náhlém záchvatu zuřivosti na vysílačku, jenž leží opodál na zemi) To všechno kvůli vám, vy – vy chytráci na dispečinku jste mi ji furt slibovali… „neboj můžeš si pronajmout krásnou Babettku, máme jich tu mraky…“ Ale nemáte – pro mě nemáte! A navíc jsou poruchový ty vaše Babety! A co to sežere benzínu… a čoudu co to nadělá… nebezpečný to je – no dyť to pořád vidím jak na tom jezděj v kolonách mezi autama, ty centimetry co je dělí od neštěstí. (odmlka) A taky, taky jim praskaj duše – (opět v ráži) a nejen jim i těm co na nich jezděj – ano zaprodaj se a prasknou, všichni do jednoho. To si pište!

Vysílačka:  Jedna pro osm… Jedna pro osm… Ozvi se osmičko… užs to doručil?

Kurýr:      Osmička slyším.

Vysílačka:  Tak doručils to, nebo ne?

Kurýr:      Co myslíš, jedničko?

Vysílačka:  Snad si nebudem hrát na hádanky, jestlis nedoručil - nesplnils rating - nic nedostaneš – to je jasná věc – takže předpokládám žes doručil, a mohl bys mi laskavě říct, kdo to převzal, ať mi tu neblokuješ frekvenci a můžeš co nejdřív vyrazit na ten Vyšehrad, jo?

Kurýr:      (do vysílačky) Nedoručil, nic jsem nedoručil, slyšíte vy chytráci s mopedem, Kašková nic nemá, slyšíte…?

Vysílačka:  (velmi přerývaně, ztráceje signál) Je ti -bě -umět -mičko, byla to KA-KO-Á, jo? -čas?

Kurýr:      Nikdy! Slyšíš, nikdy tam nedojedu, rozumíš? NIKDY!(odhodí vysílačku)

Vysílačka:  -ozumím... –ičko… -kuj… (šum)

Kurýr:      Tak a máš to! Došla baterka a ty si teď můžeš trhnout mikrofonem. A svý Národní třídy, Jiráskova nábřeží, Zátorky, Riegerovy sady i celý Václavský náměstí si můžeš strčit někam - i s turistama! Konec buzerace… svoboda!   
(svačina)
Zapomíná se, že i kurýr má duši, která, když je stále ze všech stran popichovaná a odíraná, jednoho dne praskne - I on je lidská bytost. A ne jen tak ledajaká. Říkají nám poslíčci, kurýři, mesengeři – ale nic o nás nevědí. Poslíček – ten vám může přinést leda tak pizzu nebo maximálně noviny, ale my, my jsme POSLOVÉ, na nás de facto stojí celý komunikační systém téhle společnosti. Vždyť mi jsme průkopníci na poli informačních technologií – onen přenosový prazáklad. Takříkajíc jeden bit – ale ne nuly, nuly ne. My jsme jedničky! – nositelé důležitých informací – vždycky jenom jedničky. Bez nás by nebylo ani té nejnepatrnější zprávičky, ani novin, ani smsky, ani e-mailu. To my jsme ti, kteří ukázali globalizaci cestu! A navíc jsme tu stále, no jen si zkuste poslat e-mailem třeba – klíče od bytu – co? No ano, jde to blbě.
A přitom ani nepatrná známka uznání. Za celá tisíciletí pořád jenom poslíčku sem, poslíčku tam – být někde brzy je samozřejmost či spíše povinnost, ale když náhodou přijdete pozdě, padají vám na hlavu jenom samé urážky. Dveře vám nikdo nepodrží, a mnohdy je jim zatěžko pustit vás i na záchod. Za dva a půl tisíce let téhle profese se nezměnilo vůbec, ale vůbec nic. Dennodenně nasazujeme život a umíráme v bolestech pro vaše lepší zítřky. Pheidippides pelášil od Marathonu jako smyslu zbavený a stejně ho ty nevděční Atéňané nechali umřít. Jó, kdyby měl motorku… nebo alespoň kolo – mohl přijít tak maximálně o duši – jako já.
Jako dítě jsem si zamiloval Večerníčka – ne ty pohádky, ale právě toho pihovatého skřítka s papírovou čepicí na hlavě – jak si tak jezdí na houpacím koníku, v autíčku a jednokolce po nebi a rozdává radost. Myslím že ta znělka je v televizi dodnes. A právě on byl můj vzor! Moje inspirace! Jenže – na novinařinu mě nevzali – stejně se na to nehodím, ačkoliv mé slohové projevy nebyly vždycky tak špatné, tak jsem skončil tady.
-----

Hlas:       Jedna pro osm, slyšíš mě, osmičko?

Kurýr:      (nechápavě) Teoreticky vzato neslyším, protože mám vybitou baterku.

Hlas:       A prakticky?

Kurýr:      No…  

Hlas:       Máš zpoždění!?

Kurýr:      No…

Hlas:       A pročpak?

Kurýr:      Píchnul jsem – prostě mi praksla duše - už nevydržela ten nápor - zkrátka už žádnou zásilku nedovezu!

Hlas:       Myslíš?

Kurýr:      No – nemyslím, to vím, s tímhle se nedá jet.
Takže konečně ten moped…?
Nebo ještě něco lepšího…?
Vždyť já mám ale píchlou duši!

(ke kolu přibíhají dva muži, oblečení jako servismani stáje Ferrari na Velké ceně Německa - v kombinézách a helmách, pomalými plavými pohyby nasazují na kurýrův batoh bělostná andělská křídla, jeden z nich odpočítává před kurýrovou tváří na prstech – pět sekund; kurýr se vznese do oblak)

K O N E C

V Brně, říjen 2004