sebou být neumím
ale kdo jiný
by mně slušel?

dráždím svou zlou hrdost
k sobě pohrdavou
ale než stačí vyklouznout
pláchnout jak bílá myš
chytnu ji
třepotavou za ocásek chytnu ji
a držím jako svátost

nebo:

na místech
kde se už nikdy nesmí promluvit
zdává se jedné
po oči zahalené ženě
sen
bývá v něm jedna veliká vačnatá Zem
obrovská ale kupodivu holá
valí se
setrvačně se valí
ale za co se jí chytit
není

tu černou ženu sen děsí
líbeznou
ale znovu a znovu
se vrací do mlčících ulic
pro svoje vidění
vrací se
jako milenec lnoucí
k nesprávnému tělu
protože jiný úchyt na té obrovské
vačnaté!
nemá
saje ze svého snu
jako z bradavky
hltavě bryndá
drží ho v sobě
jako svátost
dráždí ho
ale nepustí

chodí pak městem
jako vržený stín
zjeví se jenom duši
které se můžeš dotknout

klopýtám za ní jako čert
za vůní kterou si
jedinou
pod svého boha

pod svého boha bachora schovat

neuměla
říkám si její sen
a povzbuzen tou vůní
zkouším se mu smát
ale publikum mlčí
secesní převleky laviček
z květináčů se nymfomanky přelévají
na škrábance ve zdi
statické lampy
spíš chromé než důstojné
i vrásky v chodnících
jako ty v dlaních
které se mě prý kdysi dotýkaly
publikum mlčí

ale trapné to
není
dokud se zpívá
o smrti dokud se
trapné to