pro mne zajímavý úhel pohledu na životní úděl nebo jeho smysl, zřetelně čitelné, i dořečené, alespoň to tak působí, nicméně mi to nijak nepřekáží, protože je zde gradujícím způsobem obsaženo několik myšlenek v tak úsporném prostoru. První tři řádky bez výhrad, - Puntík, tečka, Znaménko krásy - to vše dobře vyvažuje a přibližuje vztyčené Příběh, hlubina, tvář. Poslední řádek výrazem, poněvadž se mi jeví jako samostatný obsahem, dobrým obsahem,  jako samostaný verš, se mi líbí méně pro poněkud patetický zvuk.

Honzíku, je zajímavé, jak balancuješ ve své tvorbě mezi odvahou experimentovat, vkusem, ale i potřebou uvolnit cestu citům, zvláště pak, když mají základ v reálném prožitku. Zde v první básni výrazně ocenuji  nádhernou metaforu s nezamrzající vodou i jejím klidem. Trochu se mi nelíbí, že když už první dvě sloky jsou výkladem faktů, které korunují závěrečné dvě sloky jako by jejich metaforický odraz, že začínají slovem "Když", které jakoby protahovalo onen výklad. Podle mne by stačilo ve třetí sloce napsat - Voda je tu klidná - a pak pokračovat - voda je tu klidná a přece nezamrzá.

Druhá básnička možná neměla být zveřejněna s první dohromady. Příliš smutku, kterému se podvědomě bráním. První sloka je prudká, příliš prudká, poslední naopak sdělením velmi dobrá.

Přesto si dovolím doporučit, a to proto, že si cením krásnou metaforu s nezamrzající vodou, ale i ochotu veřejně se projevit, ačkoliv určitě víš, že když jako autor máš jakési renomé, může být tvá přímá niternost odmítnuta.

nechce se mi věřit, že jsi schopna tak přímé (ovšem pro mne krásné) prezentace tak silné emoce, že spíše pochybuji o své schopnosti číst.

Honzíku, moc děkuji, rád čtu tvé kritiky, mezi jiným proto, že věřím v jejich poctivost. A tak přemýšlím a chci poslední sloku obhájit. Lze ji jistě pojmout jako hodně dopovězenou a nejspíše by se mi i líbil poněkud banálnější konec, pokud bych na nějaký přišel. Na druhou stranu je to odraz skutečného prožitku,  dodnes ve mně přetrvává, a ta bezbranost těch topolů, které tam, již odsouzeny stály celou zimu, prostě ve mně evokuje tento až dětsky přímočarý projev. Mám totiž dojem, a v mém dětském domově je to identické se závěrem - najdu si větvičku - bude jen má - že ač se na tyto silné kamžiky života dlouho připravujeme, až příliš často nás nachytají, jak už jsem napsal "dětsky bezbrané a dětsky reagující." Myslím si že zde forma jaksi podtrhuje právě tu obyčejnost daného okamžiku, kdy navzdory filosofování, i snům pochopíme, že nemáme sílu něco změnit.  Takže tak asi mé vnímání. A tvůj názor, to už se budu opakovat, mne bude zajímat vždy.

protože jaksi zmiňuješ Vellu, pak za způsobem, jakým jsem poděkoval, si stojím a mám z něj radost. Už bych nereagoval, ale chtěla jsi vidět žlučovitý výlev ? Tvé zmínky o Velle jsou takovýmto výlevem.

podobně jako mne nezajímají už dávno tvé žlučovité výlevy. Hodnotím báseň a jestli ty nejsi schopna odpoutat se od osobních nevraživostí, já ano, o to snadněji, že jimi nestrádám víc, než je nutné. Ta báseň se mi líbí, nic víc, nic méně.

Honzíku,

první verš excelentní, zbytek nabízí takovou dopovězenost, že ti ji prostě nemohu uvěřit a marně hloubám, na co zase nestačím