Dobrá tedy, pokusím se svou poznámku dopovědět ( bože, jak ty zatuhlé závity vrzají ÷)) ).

 Čtvrtá strofa, ta na mne působí nejvíc, ten pohyb v ní je téměř hmatatelný, zvuk téměř slyšitelný. A pak se to zlomí, jako by udýchaný Lucifer předal svou pochodeň Ahrimanovi. Konkrétně mám na mysli poslední tři věty, ouplně mne vyhodily ze sedla. Jelikož básně čtu ne zcela hlavou, spíš na sebe nechám působit jejich melodii, tak to náhlé zpomalení rytmu (a tím samozřejmě nemám na mysli rytmus básně) způsobilo v ubohé hlavě tohoto čtenáře značný úbytek předtím tolik pozitivního dojmu.

 Prostě, celou dobu byl text hnán šídlem do slabin zabodnutým, na konci jsi nástroj vytáhl a ránu chladivým sprejem ošetřil, toť dojem můj jest (a uznávám, že asi jen a jen můj).  

 Aby ses stala dokonalou ženou pro chlapa, musela by ses sama stát mužem... viz. Na samotě u lesa: Karle, proč nemůžeš být mojí manželkou!  ÷))

 Ale zase bys nebyla tak přitažlivá, nemohla bys nosit vysoký podpadky a určitě by ses nezdála cizím pánům daleko přitažlivější než tomu, kterýho máš doma. Ale třeba je všechno jinak, tak to ber jako čistě hypotetickou úvahu. 

 Ano, svině jest ztělesněné dobro, což o to. ÷))

Autorovi(ce) pak zasílám vzkaz, jenž již  zřejmě nikdy nebude čten: fakticky fakt dobrý... jako brav (a to i v případě, že odhlédnu od mé téměř domovské Šumavy).  ÷))

 Slapší... hojně používané slovo, složené ze slov slabší a lepší. Používá se především v případě pocitové rozkolísanosti.

 Jako další příklad je možno uvést slovo dvírka, složené ze slov dvířka a škvíra.

 Přitvrdils! ÷)) Tohle už je na poetického vymítače ďábla.

Teď jsem si všimnul, takže: Dílo je víc než zajímavé, a to jak po stránce fonetické, tak i vizuální. Zvláštní, naléhavá dikce až démonického hlasu zavede čtenáře do temných hlubin prapůvodního nevědomí, do krajiny vystavěné z archetypálních symbolů oscilujících mezi krajními polohami lásky a nenávisti, krajiny vymezených poloh bytí. Invenčně užitá pravopisná nedokonalost vytváří tenzi v textu, který tím (ač sám dokonale vystavěný) získává další, nečekaný rozměr. Téma lásky v tomto kontextu působí přímo fatálně, nastoluje odvěký souboj mezi touženým a možným.

 Závěrem jen dodám, že doufám v další gradaci autorčiných ÷)) niterných a neobyčejně osobních sdělení, která se mi jeví být (ve zdejší publikační průměrnosti a šedi) více než zajímavým počinem skutečně moderní poezie.

Z té druhé strofy ouplně funí jaro. Připomělo mi to Indiána z knihy Hráči na vinici Páně.