Próza
Chtěla bych úvodem předeslat pár slov. Vážím si všech přispěvatelů, protože každý autor do svých dílek dává svoji duši a věnuje tvorbě čas a téměř nikdo nepublikuje záměrně špatné příspěvky (kromě recese a "výchovných akcí":-)). To, že nemám řadu autorů ve výběru neznamená, že je považuji za špatné, navíc jsem si vědoma, jak se říká, že každé zboží má svého kupce:-)
Můj výběr není ten jediný pravý a nejlepší, vím, že se s ním ztotožní jen pár lidí, protože každého oslovuje něco jiného, nejsou všichni na stejné vlně. Vybrala jsem jen pár příspěvků od autorů (a z kapacitních důvodů ne ode všech), kteří mě zaujali svým viděním světa.
Faustovo pozdní odpoledne od Mikuláše Rouska mě zaujalo pro krásnou barevnost a kouzlo atmosféry, Hajčina dílka mají většinou svoji specifickou poetiku, Stanislavova próza mě oslovuje svoji syrovostí a schopností zachytit situace a pocity (mimochodem, zrovna vybrané dílko je sice zařazeno do fotek, ale domnívám se, že text zde převyšuje fotografii:-), Gongeyovu povídku považuji za obratně napsané poselství o tom, že je vše možné a jako perličku si na konec ponechávám příjemnou zkratku Horké odpoledne od Mothse, která mě upoutala tím, jak malou plochu nabila akcí a jemným humorem.
Faustovo pozdní odpoledne
(Mikuláš Rousek)
Slunce se nakulil k obzoru a naskládal na mokrou trávu barevná sklíčka.
„Asi jako na jaře,“ řekl Faun a přejel rukou po vlhkém listu maliníku. Zahrada se začala zavírat do stínu. Na třešni se rozezpíval Kos. Faun se na něj podíval trochu rozezleně, jakoby rušil jeho klid. Jeho klidné malé čekání.
Posadil se pod ořechem, kde nebyla tráva tak mokrá a pozoroval, jak se Slunko kutoulí z jednoho rohu zahrady k druhému, a pak zvolna zapadá za zdobený plot, který ale odsud nemohl vidět. Opřel se o kmen stromu a přivřel oči. Oranžová světýlka, zelené míhání a pomalý dech ( trochu funěl ). Čekal.
Když oči zase otevřel, bylo už skoro šero. Poslední zbytky Slunce vysály všechnu vláhu, aby během noci neuschly, a tak už zahrada nebyla vlahá jako před chvílí, ale těžká a teplá. A voněla.
„Dobrý večer,“ řekl muž stojící pod velikou jabloní.
„Á, dobrý večer,“ řekl Faun, ale nebyl nadšený, spíš unavený a odevzdaný. „Měl jste tu nechat trochu Rosy. Je moc sucho.“
„Omlouvám se,“ řekl muž, ale moc lítostivě to neznělo. „Jaké jste měl odpoledne?“
„Cítím se trochu unaveně,“řekl Faun a muž se zasmál:
„V dnešní době si na to pořád někdo stěžuje, všiml jste si?“
„To bude tou Rosou. Je jí málo.“
Muž neodpověděl.
„Pojďte, zvu vás na maliny. Můžeme se ochladit o ocelové mříže.
Loudali se vysokou trávou k plotu. Tam byly největší a nejčervenější maliny. Oba se přitulili k mřížím a nechali si maliny padat do pusy.
„Tak spusťte,“ řekl asi po půlhodinové hostině muž a otočil se na Fauna, kterému po čele stékal chladný pot. Muž na něho chvíli tiše hleděl, ale Faun nic neříkal. „Nepřišel jsem sem jen na maliny ( i když musím říct, že ty mříže byly báječné... ) a vy víte, co od vás chci slyšet. A nezamlouvejte to.
Faun kývl a tiše začal:
„Chodí tam den co den a vždycky opakuje na uvítanou ,Asi jako na jaře‘...“ (Muž pozvedl obočí a hlasitě mlaskl. Místo jazyka měl červenou ještěrku. ) „Má tam už vychozenou cestičku mezi cypřiši a vždycky ubude pár jahod... Ale o to nejde. Mám jen strach... Ta cestička vede kolem altánu a vedle altánu... Mám strach, aby se Jí něco nestalo.“
Ještěrka v mužových ústech se zachvěla.
„Nemusíte se toho bát,“ řekl a zadíval se k altánu. Faun čekal, že ještě něco neřekne, ale mlčel. Faun zavřel oči a opřel se o mříže. Cítil se tak unaveně!
Muž ještě chvíli stál a díval se, jak na zahradu padá těžší a těžší tma.
„Tak abych šel. Jestli dovolíte, vezmu si pár jahod na cestě.“
„Bezevšeho,“ uklonil se Faun a doprovodil muže k záhonu.
„Nashledanou.“
„Nashledanou,“ smeknul muž u kryl do klobouku pár jahod. Cinklo to, zasyčelo a byl pryč.
„Ach,“ řekl Faun unaveně a sklonil se pro jahodu. Chutnala ale jako uzené maso a to nebyla Faunova oblíbená chuť, a proto ji vyplivl.
Na zahradu padla stříbrná tma a ukolébala Fauna k spánku.
***
V noci se převaloval v orosené trávě, takže vytušil, že muž obětoval další rezervní várku. Zdály se mu zvláštně tiché sny, ze kterých si zapamatoval jenom vůni pocukrovaného sněhu.
Když ráno rozlepil víčka, Slunce už vypil kapky na kontryhelech a zvolna překypoval přes červánky. Vypadalo to na další suchý den. Pomalu vstal, aby se mu z toho světla nezatočila hlava a mírným krokem prošel kolem keřů s černým bezem až do nejzazšího koutu zahrady k altánu. Obklopovaly ho cypřiše a vysoká tráva a bíle natřené příčle a trámy byly porostlé psím vínem, jehož listy každý podzim dostávaly barvu zapadajícího slunce. A za altánem, ve stínu silného a sebevědomého jasmínu, vyvěral pod žulovým balvanem malý drobný pramínek, živící Ji, subtilně spanilou, zaobleně něžnou, křehce spalující. Pod listím rozeznával její spící obrys. Po špičkách k ní došel a dřepl si vedle jejího těla. Bylo dnes ještě menší než včera. Kdyby ji vzal do dlaně a přikryl ji druhou rukou, byl by jí vidět jenom kousíček.
Sedl si na bobek a pozoroval ji. Z listí vykouklo malé růžové ouško, pak špička ocásku. Bílá srst na zádech, drobné pacičky. Vyhrabala se z listí, křehce se na něj pousmála a odcupitala k pramínku. Na zádech se jí třepetalo šestero křídel ( při chůzi se celá vrtěla ). Faun náhle zaslechl volání, pohledem se rozloučil se svým potěšením a spěchal ke středu zahrady.
Stál tam Slunce. Jeho pouť dospěla do své poloviny, a tak se zastavil pro pár jahod.
„Dobré poledne.“
„Dobré,“ odpověděl Faun a skryl své rozladění za listem akátu.
„Máte dnes moc pěkný salát.“
„Dáte si?“ zeptal se Faun zdvořile a následoval muže k obědu.
„Co mi připravíte k tomu?“ zeptal se Slunce laškovně. Dnes byl ve velmi dobrém rozmaru, což pro Fauna znamenalo víc práce. Faun pokrčil neurčitě rameny a natrhal hrst skvělých šťavnatých borůvek.
„Jste výborný hostitel,“ pochválil ho Slunce. Ještěrka v jeho ústech byla modrá od borůvkové šťávy.
„Jak se má vaše malá společnice?“
„Je jí sucho...“ řekl Faun sklíčeně. Pramínek byl dnes menší než jindy a šestero křídel zůstalo nehybných.
„Dnes přijde Uršula,“ řekl muž a nasypal si krkem do žaludku horké borůvky, aniž si by kazil jejich chuť kousáním.
„Ach,“ řekl Faun. Chvíli se odhodlával a pak dodal:
„Nechci ji tu. Vždycky podupe trávník.“
Modrá ještěrka se nespokojeně zavrtěla.
„Už jsem říkal, že nemusíte mít strach.“
„Taky tak divně mluví...“
„Má jiný hlas, to je toho...“
„... a není bílá!“
Ještěrka mlaskla, ale muž nic neříkal. Faun si nervózně hrál s borůvkovými listy.
„Nezlobte se, já se jenom bojím,“ řekl Faun omluvně. Bál se, jestli se Slunce nedotkl.
Muž lehce zavrtěl hlavou. Smekl klobouk, nasypal do něj hrst borůvek a několik ostružin a lehce se na Fauna usmál.
„Uvidíme se večer.“ Luskl prsty a byl pryč. Faun zůstal stát mezi hlávkami salátu a zamyšleně rozkousával ostružinová semínka.
„Asi jako na jaře,“ řekl si tiše, a pak se smutně zasmál...
***
Den utíkal pomalu a klidně. K odpoledni se trochu zatáhlo a na Fauna padl těžký stesk po domově. Za altánek už nešel, i když věděl, že by ji potěšilo borůvkové pyré a trocha vody. Houpal se na větvích jabloní a tvářil se, že se nic neděje. A nedělo. Když se Slunce dotkl špiček zdobených mříží, zašumělo to mezi cypřiši. Faun zpozorněl.
„Pojedete na výlet!“ řekl Slunce a zasmál se. Za ním pomalu cupitala Uršula. Měla na sobě dlouhé bílé šaty.
„Dobrý večer,“ řekla a vypnula hruď, až to vypadalo, že každou chvíli praskne. Faun si poprvé uvědomil, jak krásný má výstřih. A jak jí slušela ta bílá!
„Pojedu s vámi,“ řekla Uršula.
***
Tovární komíny vyfukovaly oblaka černého dýmu zahalujícího asfaltku do šedivé mlhy. Cesta byla rozbitá.
„Dnes budeme upravovat chodník, co vede podél tamté silnice,“ ukázala Uršula prstem. Byla napěchovaná do červeného trika a půvabně se vlnila.
„Ano, miláčku,“ řekl Faun.
Zasekl krumpáč mezi rozbité kachle. Práce šla pomalu a ztěžka. Uršula seděla na patníku vedle něj a s líbezným úsměvem ho pozorovala. Dnes byla tak krásná!
Pracoval celý den, záda ho bolela a ruce měl rozlámané na malé tyčinky. Na zádech se mu dělala velká spálenina od Slunce. Večer mu Uršula pomohla vstát, políbila ho na čelo a něžně ho odvedla domů.
Ten večer se zastavil Slunce. V jejich malém panelovém bytě nebylo dostatek místa pro jeho zářící tvář, tak aspoň nakoukl oknem.
„Dobrý večer,“ pozdravil a zapadl za obzor.
Uršula uvařila těstoviny s bazalkou a nalila červené víno do vysokých sklenic.
„Mám pro tebe překvapení lásko!“
Faun pozvedl radostně obočí. Uršula odešla do obýváku, odkud se ozývalo šustění. Přišla s velikou krabicí převázanou množstvím provázků. Faun vzal velký kuchyňský nůž a všechny je přeřezal. Pak oddělal balící papír s malými krtečky a otevřel lepenkovou krabici. Bylo v ní gumové dítě. Dívalo se na něj naivníma očičkama s dlouhými řasami a cumlalo si palec.
„miminko,“ vydechl užasle Faun a smál se na syntetického chlapečka ( modré dupačky ).
„To je krása!“
Uršula se potěšeně tetelila. „Sháněla jsem ho celý týden. Chtěla jsem, aby měl nehtíčky, všude měli bez nehtíčků...“
„Jsi skvělá!“
„Měl původně životnost tři týdny, ale ještě jeden jsem dokoupila. Jen mi už nezbyly žádné peníze...“ Faun ji pohladil po vlasech.
„S tím si nelam hlavu. Vezmu i nějaké noční směny. Je tak rozkošný!“
Vyndali chlapečka z krabice a posadili ho na židličku vedle sebe.
„Jak se jmenuje?“ zeptal se Faun a hladil mimimo po hlavičce.
Uršula se zavrtěla na židli.
„Faust,“ řekla. Faun se podíval chlapečkovi do tváře a tiše, láskyplně mu řekl:
„Máš krásné jméno. Opravdu hezké.uslyšíš mě, až tě budu volat?“
Faust pomalu pokýval hlavou.
***
„Fauste! Fauste!“
***
Do zahrady vstupoval podzim. Už dávno bylo po malinách, hlávky salátu hnily na záhonech, vítr honil po prázdných cestičkách mrtvé listy jabloní. A když jste prošli kolem suchých bezů až do nejzazšího koutu zahrady, mezi smutnými cypřiši stál oprýskaný altánek. Rudé listy psího vína ho zalévaly jako kaluž krve. A pod zlomeným jasmínem, vedle balvanu zahrazujícího rozbahněnou louži, ležela v suchém listí malá bílá kostřička...
Smíření
(hajka)
Sedím v okně podkroví a dívám se do zahrady. Hvězdy si klidně rostou na větvích stromů, stačí jen natáhnout ruku a můžu si jich natrhat plný košík. Louče pomalu dohořívají a večírek pod kaštany končí. Tvoje ruka mě hladí a kotě, zrovna probuzené, si chce hrát.
Ráno mě budíš tóny valčíku. Rozespalá rozsypu zbytek kafe po stole. Omlouvám se, ty se směješ a dostanu pusu za šikovnost, saténové pohlazení a jablečný závin se zmrzlinou, je ještě teplounký z mikrovlnky.
Bouřka z horka se točí nad krajem a průtrž mračen odplavuje radost. Pouštíme si komedie a hrajeme si na co by bylo, kdyby… Polykám slzy a usínám ve tvém náručí. Po půlnoci se probouzím a dívám se, jak spíš. Probouzím tě pohledem. „Koukni, rybí oko mrklo a velký vůz někde ztratil kolo.“
Naproti v paneláku bliklo světlo a někdo zhasnul nebe.
zákaz stání
(stanislav)
|
ráno zvonil budík zase nepříjemně brzy, ale už půl hodinu předtím se probudil z neklidného spánku a snažil se vychutnat si poslední chvilky v posteli. nešlo to, musel už zase přemýšlet, proč má dělat to, na co nemá nejmenší chuť, pro koho to vlastně dělá, když jemu to je v podstatě úplně jedno, co bude. taky se mu vrátil neodbytný pocit, že by měl něco změnit, ale zároveň si byl vědom toho, |
že vůbec neví jak. počítal minuty, kolik mu zbývá času do okamžiku, kdy bude muset vstát. jako vždycky to přetáhnul, takže se pak nervózně rychle myl. i když se mu nechtělo, musel zase dumat, proč ho to tak neuvěřitelně unavuje a otravuje. už jen pohled z okna na šedivý dům naproti a špinavou prázdnou ulici bez špetky něčeho zeleného ho uvedl do stavu ještě větší beznaděje. * každé ráno ty samé mechanické pohyby, co nejúspornější, takže třeba vaření čaje nebo snídání vynechával. od včerejška mu žádný čaj nebo limonáda nezbyly, a tak se napil jen vody z vodovodu. oblékl si šaty, co mu hned připomněly jeho šedivost a vyšeptanost, obul se a vyšel na ulici. * říkal si, že nebude pospíchat, ale stejně měl malou dušičku, že zase přijde pozdě. v tramvaji se mračil na lidi stejně jako oni na něj. bylo brzy, a tak většina cestujících ještě pospávala, jen pár ochmelků se vracelo z flámu, a ti ho štvali ještě víc než ti, co jeli do své denodenně stejné práce. trochu mu spravil náladu pohled na hezkou holku, co seděla kousek před ním, pak si ale začal připadat jako hladové chudé děcko, co kouká do výlohy cukrárny, kam ho nikdy nikdo nevezme, a tak se radši začal dívat jinam. * když vystoupil z tramvaje, musel dobu čekat, než se objeví mezera v hadu aut, aby mohl přejít na chodník. začal v duchu na ta auta nadávat. věděl, že je to k ničemu takhle zbůhdarma sakrovat a vidět všechno černě, ale ať se snažil sebevíc vsugerovat si lepší náladu, bylo to k ničemu. * do úřadu přišel o něco později než měl. mechanicky dělal svou práci a pomalu začal počítat minuty a hodiny, které zbývaly do obědu. kolegové spolu chvilkami žertovali, marně vymýšlel, co by taky řekl, všechny svoje poznámky předem spolknul, jak mu přišly zbytečné a víc než fádní. promlčel se tak až do oběda, na který šli všichni společně. povedly se mu tak tři věty, všechny mu zněly ale stejně jako ty, které řekl včera, předevčírem. * odpoledne mu čas utíkal ještě pomaleji. zavolala mu jeho známá, co se s ní dřív kamarádil, ale teď už to neuměl. nevěděl zase, co do telefonu říct, a tak i když se mu do toho vůbec nechtělo, se jí zeptal, jestli nemá večer čas. * místo toho, aby se těšil z práce domů, začal mít děs z toho, co si bude s bývalou kamarádkou povídat. přemýšlel, jestli by jí neměl zavolat, že si na něco vzpomněl, proč dneska nemůže přijít, ale pak mu přišlo zbytečné vymýšlet nějaké lži. určitě by to poznala, a ztratit jednoho z posledních lidí, který na něj ještě tak trochu má náladu, se mu nechtělo. * pracovní doba skončila, a tak šel do nejbližší hospody, protože jet domů a odtud zpátky do centra, kde si dali sraz, mu přišlo ještě marnější, než jen tak hodinu sedět sám u piva. zaposlouchal se do rozhovoru dvou mladíků, co si vedle něho hlasitě vyprávěli svoje historky. vůbec jim nezáviděl jejich elán, ty řeči mu přišly neuvěřitelně prázdné a o ničem. ani je nelitoval, byli mu lhostejní nebo spíš nepříjemní. dostal zase stejnou náladu jako ráno na ulici při pohledu na nesmyslná kvanta aut, která si navzájem překážela. * uvažoval chvilku, jestli se nepodívá do novin, co si vzal s sebou, ale neměl sílu je otevřít a číst věci, které mu byly víc než cizí. plytké úvahy ho rozčilovaly, zasvěcenějším komentářům neměl sílu porozumět, a tak noviny zůstaly v tašce. * pak se vydal na sraz s kamarádkou. přišel tam o čtvrt hodiny dřív. zase počítal minuty, co se pomalu vlekly. objevila se o chvilku později, než měli domluveno. zpočátku horlivě vyprávěla novinky, co se jí přihodily za poslední dobu, potom ale zvolnila, když si uvědomila, že její společník má pořád stejně znuděný výraz. začalo mu to být hloupé, že se netváří mileji nebo přátelštěji, a tak se začal aspoň hloupě usmívat. bylo mu to nepříjemné, ale ona si aspoň mohla myslet, že ho její vyprávění začalo bavit. sem tam se podíval na hodinky, ale ty zase jakoby stály. když už to nemohl vydržet, řekl, že už pojede domů, protože je unavený. moc ho nepřemlouvala, ať ještě zůstane, a tak se rozloučili. měl pocit, že se spolu hned tak brzy neuvidí, protože kdo by měl výdrž nevnímat jeho špatnou nebo spíš nijakou náladu. * když dojel domů, byla už tma. nebyl schopný se ani umýt, takže jen něco zhltnul z ledničky a lehnul si do postele. číst se mu nechtělo, pouštět si televizi taky ne, a tak se pokusil usnout. dlouho mu to nešlo, protože dostal hrůzu z toho, že budík zítra ráno zazvoní opět nepříjemně brzy. * 16.6.2001
mám pro tebe otázku
(gongey)
„Mám pro tebe otázku“ řekla. „Máš malou loďku. Máš vodu na měsíc, taky jídlo. Máš dvě vesla, jsou sice trochu zpuchřelá, ale snad vydrží. Je slunečný den, moře je klidné, ale jistotu nemáš. Popluješ?“
„Nejsme u moře“, směju se jejím nápadům.
„Jsme u moře! Stojíme na starém molu, úplně na konci, loďka je připravená. Máš v ní všechno co jsem řekla a můžeš si sebou vzít jednu věc, cokoli chceš.“
„Myslíš třeba knížku, nebo kapesní nůž? To je potrhlý nápad.“ Nechce se mi do takových her. „Já už vím, ty chceš abych řekl, že popluju jedině s tebou.“
„Ne, takhle ne, myslím to vážně. Snaž se trochu. Molo, loďka, moře.“
„Tak dobře“ už hraju. „Kam bych měl plout?“
„No, to právě nevíš. Jen jsi ucítil závan větru z jiných krajů. Víš, nebo jsi viděl racka, jak odlétá směrem na moře, rybářskou loď. Chápeš? Prostě, něco ti říká, že by jsi měl.“
„Stejně to moc nechápu.“
„To si nedovedeš ani na chvíli představit, že tam někde, za obzorem, možná jen za prvním útesem, je něco jiného? Něco lepšího?“
„Nevím! Proč bych měl?“
Už měsíc jsem na moři. Poslední kapku vody jsem si spustil do vysušených úst před chvílí. Možná před hodinou. Už nevesluji. Jedním pádlem jsem ucpal otvor v lodi, druhé se mi zlomilo a zůstalo kdesi na hladině. Stejně nemám sílu. Žádní rackové, žádní rybáři. Moře je stále klidné, a slunce nepřestalo pálit. Nejspíš blouzním, snad proto se mi vybavil dávný rozhovor. Vedli jsme ho v malé kavárně. Kafe, už ani nevím, jak chutná. Pila kafe, dívala se na mně a měla zvláštní výraz. Možná se to nikdy nestalo.
„Víš co, nechme toho“ je nazlobená.
„No tak. Vždyť hraju, jen jsem to chtěl chápat. Tak mám loďku, mám vodu a jídlo, je krásný slunečný den.“
„Nech toho! Už mě to nezajímá.“
„Neplul bych“, řekl jsem.
„Bláhový blázne“, pošeptal mi naposled lehký vánek.
Horké odpoledne
(moths)
Věděla jsem, že to udělá. Studna přikrytá betonovou skruží byla jediné místo, kam mohl položit ty vzácné a lesklé předměty, které se mu už nevešly do dlaně. Vyrovnal je na tu jedinou rovnou plochu v prostoru dvora jako nějaké vojáčky. Úplně se s nimi mazlil. Pak se vrátil k oné hromadě plechu na kolečkách, aby vydoloval další. Když jsem prošla kolem, vůbec si mě nevšiml.
Řady bojovníčků narostly do velikosti čety, po chvilce už téměř praporu. On se začal hmoždit s něčím těžkým, co se zřejmě rozhodlo vzdorovat a nehodlalo opustit útroby rezavého vnitřku. To už jsem seděla na sluncem vyhřátém bitevním poli. Nevěnoval mi ani pohled.
Posunula jsem jednoho z příslušníků lesklé armády k temnému, kruhovému otvoru, v šedivém prostoru skruže. Zavrávoral a zmizel uvnitř. Šplouch. Ozvalo se tlumeně, ale přesto nějak vesele. Šplouch, další a další a další.
Celé mé já se roztančilo radostí. Šplouch, šplouch, šplouch.
Konečně se napřímil a jeho oči, zasazené v upoceném a špinavém obličeji, se vytřeštily mým směrem. Pohlédla jsem mu do nich a jen tak po paměti - šplouch a zase. Rota už měla jen čtyři muže.
Rozběhl se. Šplouch. Něco zakřičel. Šplouch. Přiblížil se. Šplouch. Tři kroky ode mě, dva, jeden. Šplouch.
Zvedla jsem se, otočila k němu zády a zdvihla ocas v gestu nejhlubšího pohrdání.
Kočky se nepřehlížejí.
|