Nikdo neví proč a právě tady vyrostlo pohoří písečných dun, vysokých několik set metrů s údolími, hřebeny, svahy, vrcholy. Možná vítr a čas sem navály za tisíciletí všechnu tragikomedii lidského rodu v podobě slz země, jak písku říkají Arabové. Kráčející hory s horkým větrem místo deště a tekoucím pískem místo bystřin. Hory sahající v mrazivých nocích ke hvězdám, bojíce se své nestálosti. Svět žlutých odstínů a modrého nebe, který spálil naše pochybnosti o jedinečnosti krajiny nad kterou se chceme vznášet. To je krajina Erg Chebbi, země marocké Sahary, kde Ikarové jsou zakleti v písních, znějících v motlitbách.

Cesta dunami

Každý den začíná mrazivým ránem, když vstoupíš bosýma nohama na chladivý písek. Necítíš ještě prázdnotu horkého dne, ale jsi spojen ze zemí tíhou k prameni, který tě napájí energií, abys měl sílu překonat žhavost krajiny, kterou se pak pomalu vlečeš i se svým báglem. V chladnu je vzduch nevysušen, napojen vláhou, očekáván vším živým ukrytým v písku. Povzbuzen vlahým ovzduším, kráčíš dál a hodiny jsi tulákem v písečných přesypech s dlouhými stíny, než je slunce zkrátí a vypálí. Stejně jako každý centimetr tvé odhalené kůže, kterou změní v barvu beduínů. Slunce sleduje každý tvůj krok, nikam neutečeš, je skutečným vládcem této země. Vysává s tebe všechno, ale především to, co je podstatou pozemského života. Vodu. Čím míň ji máš, tím víc vnímáš jak je život křehký. Pochopíš, že přebytek vody, kterým jsi až do té chvíle oplýval, byl tvoji jistotou. A také to, že s jistotou přicházela pohodlnost, nevědomá prázdnota a plytkost ve tvém životě. Ale tam, kde pouhá myšlenka na vodu se stává tvou denní modlitbou, je všechno ostřejší, jasnější, smysluplnější, ale zároveň nejistější.

A přesně taková je tady modř oblohy, dech v rozpáleném vzduchu, myšlenky, které chtějí být odpovědí na tvé hledání. Nenapadají tě pochybnosti, protože myšlenky směřují ke svému cíli přímočaře. Oproštěné od balastu se pohybují na ostří pravdy, na hraně poznatelnosti a tápání. Proto tato krajina formuje nejen tvé tělo, tvou vůli, ale hlavně tvou duši.
Se svou nejistotou prostupuješ pohyblivým pískem až k samé hranici poznání. Učíš se řeč, která řečí není, jen proudem, který do tebe vstupuje ze země a odhaluje ti po kousíčkách pravdy, které ti zůstal skryty a které tě lidé nikdy nenaučili. Jsou všude a nikde. Patří tobě a nikomu. Jsou a nejsou. Najednou do tebe vstoupí, zakoření a od té chvíle o nich víš. Jen s omluvným úsměvem předáváš zkušenost druhým tím, že jim ukážeš cestu. Jenom směr znáš, ne cíl, protože ten je nejistý.

Vrchol

A zatímco bloudíš dál ve svých myšlenkách a po hranách dun, kde písek je nejtvrdší, zvedají se před tebou svahy poslední hory. Oči zaplavené potem spatří vrchol a k němu směřující hřeben, ostře vyrýsovaný sluncem. Po hodině výstupu po rozpáleném písku uvěříš, že jsi na vrcholu, na svém malém Everstu. Okolo jen zvlněná krajina z písku a vědomí, že všude dokola je všechno nižší. Jsi nejvýš a nad tebou může být jen nebe, oblaka, hvězdy a vítr. Unavený odhazuješ písek z povrchu a uleháš na méně rozpálené lože. Jen lehounký vítr hladí tvé boky, jak hravé ruce milenky a slunce může konečně vysušit tvou zpocenou kůži. Je ticho, že ho můžeš nahmatat. Suché ticho, které zvoní v uších jak vzdálené zvonky. Krajina ti předává svou minulost, zakletou do podoby tónů. Vidíš v ní karavany, touhy mužů a válečníků, utrpení a slávu, bídu, smrt, bohatství a marnotratnost národů, kráčející v bludném kruhu hledání. Vidíš v ní i moudrost starých mužů, teplo rodinných svazků, veselý křik dětí, oázy a studny, podanou ruku člověka člověku. Přijímáš poselství písečné země, které se tady shromažďuje po tisíce let, jako navátá historie člověka. To všechno rozjitřuje tvé myšlení do okamžiku, kdy se tělo přihlásí o svůj díl vody. Jak prostě se projevuje život, tak složitě hledáš pramen, abys uhasil žízeň po poznání. Ležíš na vrcholu a ticho duní ve tvé hlavě jak Matoušovy pašije, arabské píšťaly a bubny najednou.

Let nad mořem písku

Nacvičenými pohyby rozložíš křídlo Ikarovo a čekáš na svoji chvíli, na svůj vítr. Čekáš v nehybnosti s pohledem upřeným na červenou stužku, volně visící na duralové tyčce. Ještě se nepohla směrem od tebe. Víš, že ten okamžik přijde a bude trvat krátce. Tu chvíli musíš vystihnout přesně, aby let trval co nejdéle a aby byl co nejdelší. Vítr udává délku tvého opojného naplnění. Zašněrovaný v popruzích zkoumáš údolí před sebou. Hluboké a měkké. Všechno je zde oblé a bezpečné. Není ostrých hran, tvrdých ploch. Všechno je klouzavě příjemné, ve všech odstínech žlutooranžové a modré. V tom přilétne vítr a rozevlaje stužku. Rychle se zvedneš, rozbíháš se a už vidíš křídlo rozepjaté nad sebou. Ucítíš jeho tah, nejistotu nabírání vzduchu a v jediném okamžiku ztrácíš půdu pod nohama. Vznášíš se. Naučenými pohyby zkoriguješ směr křídla a pak jen vítr ve vlasech, svištivý zvuk křídel, jediná hudba, při které zapomínáš, že jsi člověkem. Vteřiny, které nemají dimenzi pozemského času, ale stávají se minulostí, přítomností i budoucností zároveň. A země se vzdaluje a jiná tě míjí aby další se přibližovala. Začátek a konec jednoho pokusu stát se ptákem a překročit všechny své lidské sny, naplnit jednu lidskou touhu, kterou kdysi započal Ikarus. Z hrdla ti vylétne výkřik, ve kterém vyzradíš své dětství a sen být ptákem.
Sotva se dotkneš nohama země, staneš se znovu člověkem a s očima plných slz od větru znovu prožíváš křivku svého letu. Složíš své křídlo a stoupáš znovu po hřebeni na vrchol, který je pro tebe počátkem několika opojných vteřin prohlédnutí nad mořem písku. Opojných vteřin, kdy se stáváš člověkem s duší ptáků. Jen nikdy nepocítíš lehkost a hravost, s kterou ptáci pohlížejí na zem. Ta je jen výsadou ptáků. Zatímco výsadou člověka je o tom snít a přemýšlet.

V časopise Outdoor 02/2003

Photo: Mike Hackman 1996
stránku připravila Pišišvor