Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 10.11.
Evžen
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 
 
 

Anděl - Black

Byla půlnoc. Začal pátek třináctého. Usla jsem.
„Kde to jsem?“
„Na procházce.“
„Na procházce?“
„Ano. Uvidíš, že se ti to bude líbit.“
„Kam to jdeme?“
„Do zahrady snů a splněných přání.“
„A co tam je?“
„Uvidíš.“
Šli jsme temnou chodbou a pak jsem to uviděla. Nádherný růžový sad. Ptáci poletovali vysoko. Šíleně vysoko. Ale najednou se jeden snesl a usedl k růži. Pak za ním přiletěl další. Stavěli hnízdo. Opodál byl keř černých růží. Na ní byli havrani. Černí, zpustošení havrani.
„Co tu dělají havrani?“
„To jsou zapomenuté sny. Sny, na které si už nikdo nevzpomene. Jsou pro vás lidi příliš jednoduché. Třeba ten největší havran. Létal jako všichni ti nádherní ptáci. Pak si sedl na tento keř a stal se z něj černý pták. Přestalo se věřit v čistou lásku.“
„Ale vždyť hodně lidí miluje.“
„Ano, ale je více lásky vynucené a lásky za peníze. Občas se tomu havranovi zbarví křidýlka pestrými barvami, ale to jen na chvíli.“
„Ale jak to?“
„Lidé si jen málokdy vzpomenou na lásku. Myslím lidi starší. Mladiství poznávají, co je to láska. Avšak ti starší….“
„A co ti barevní?“
„To jsou sny, které lidé mají. Vidíš, teď se jeden snesl na růžový keř. To se splnil jeden sen. Když za ním přiletí i druhý, znamená to, že lid bude šťasten. Když však bude sám, tak to bylo sobecké přání. Je spokojen s výsledkem, ale zůstane sám. Podívej, právě jeden padá k zemi. To ztratil naději. I pro tebe už několik ptáčků spadlo.“
„Takže když já už nevěřím, uhynou. Ale proč se nezmění v havrana?“
„Protože v havrany se občas věří. Havrani jsou zapomenutí. Kdežto na mrtvé ptáky se vzpomíná neustále.“
„Je mi jich líto.“
„V tom případě musíš zabránit tomu, aby se to opakovalo. Každý jednou navštíví tuto zahradu. Ale jen málokdo se z ní poučí. Běž domů a nikdy už nikdy nezapomínej na sny a hlavně v ně věř. Pokud nevěříš, je vše ztracené.“
A najednou byl pryč. I zahrada se rozplynula. Nezbylo mi nic. Jen pírko páva mi zůstalo v ruce.

 

Starý dům - KSTK

Zbourali jeřábem starý dům. Byl ohavný, malý, nevzhledný; stěny měl nasáklé vlhkostí a močí. Na každé straně po délce se táhly ošklivé špinavé skvrny, velké jako celé kontinenty na nástěnné mapě světa. Okna měl prachbídná, interiér tragický. Nikdo si raději té hrůzy nevšímal - a když zrovna musel do domu jít, rychle jen proběhl a už chtěl být pryč. Těšil se již pln nedočkavosti na novou, moderní stavbu, co celá léta se stavěla opodál.

V úterý přijel jeřáb. Nový dům byl postaven, starý odstraněn. Přehraboval se svými velkými, kolosálními klepety v hromadách trosek - a každý, kdo šel kolem, se zastavil a dlouho, dlouho se díval... Znaveně - zasněně. Byl rád, že ohyzdná, stará stavba zmizela. Nezajímavé místo, které jindy obyčejný chodec přehlížel, bylo náhle objektem hodným pozornosti nespočetného množství diváků. V úterý začali bourat starý dům. V úterý mi ukradli kus minulosti.

 

Drobet úvah o životě - Hackman

Nepamatuji si všechno, co jsem vnímal jako dítě, ale jedno se mi vrylo významnou měrou do paměti. Byla to chvíle, kdy jsem si uvědomil existenci smrti, jako něco konečného a něco, co nemine nikoho z nás. Několik nocí jsem usínal s pláčem a hrůzou nad marností života, který ukončí smrt a s ní zmizí všechno, co jsme milovali. Bylo mi tehdy sedm let a smrt mi připadala strašlivě nelogická a krutá. V těchto několika dnech pro mě skončilo dětství, neboť do té doby bylo všechno pro mě přítomnost. Bez minulosti a budoucností. Od toho okamžiku se považuji za dospělého, protože na mě dolehla tíha času a bytí.
Člověk si najednou začne uvědomovat fakt, že se narodil, a trápí se smyslem toho, co bude. Nejsem nejmladší, ale stále víc se vyrovnávám se skutečností, že mám čím dál méně času na to, abych se dopátral konečného poznání. Je pravděpodobné, že kráčím bludnou cestou, protože vnitřně cítím, že odpověď existuje ale odpověď nenalézám.
Vše, co mě obklopuje, mě připadá záhadné a tajemné. Tíha věcí a majetku, jako by mi bránila v pochopení. A zatímco bojuji s tímto poznáním, obtížně se dorozumívám nejen s okolím, ale především sám se sebou. A všechno co dělám má jednu základní podotázku. Jaký to má smysl, pokud vůbec nějaký je. Čím by se měl člověk zabývat, aby došel poznání už za života v té podobě, jak ho vnímá svými smysly. Marnost nad marnost, všechno je marnost, nastolil téma filosof a svým způsobem je to jedno z lidského vysvětlení, pochopeni a popsání našeho bytí.
Jak se tedy zachovat k našemu životu? Pojmout ho materiálně se vší hrabivostí, které jsme schopni. Být "kabátníkem", který využije proudu, který zrovna teče zrovna okolo a přebírat jeho tvar, protože sami nemáme tvaru. Nebo být lhostejný a apatický k existenci materiálna a vznášet se v absurdnu duchovna, který nejsme schopni svými smysly pochopit. Nežádat od nikoho nic a ani sám od sebe a žít v jakési neutrální moudrosti. Či snad zříct se úplně sebe sama a žít jen pro druhé, pro jejich pocit štěstí, který nejsou schopni sami nalézt. Jakou cestu zvolit? Jak se vymanit ze všeho, co nás lidé naučili a v čem jsme zpohodlněli? Kterým směrem se otočit, abychom pochopili ty nesmírné rozlohy lidského bytí v dimenzích, které se nedají popsat lidskými způsoby?
Možná, že všechny cesty mají smysl. Protože zřejmě každý máme nějaké určení, proč žijeme tak jak žijeme a není to jen našimi vlastnostmi, ale jeho určením, ať už se dožijeme materiálního bohatství a dlouhověkosti nebo sáhneme ve svém životě k sebevraždě. A tak člověk žije nebo přežívá svůj život v dimenzích, jakým ho může a chce chápat, až ke svému fyzickému skonu. A je to logická cesta, která má svůj význam. Stejně jako to, že člověk umírá mladý i když by se zdálo, že nesplnil své poslání. Myslím si, že člověk neumírá náhodou, a proto předčasná smrt je stejně přirozená jako každé jiné umrtí a je nevyhnutelná. Nemohu proto naplnit svoje srdce žalem, ale ani radostí. Jen pochopením a smířením nad prázdným místem v té přítomnosti, kde se člověk, který zemřel, nacházel.

 

Lenost -ZaK

Lenost,co je to lenost?Je to pocit být nezatížený veškerými starostmi ,být táhnut okolním světem a dívat se jak nám ten čas snáze plave po peřejích a úskalích všedního života.
Lenost se dá vystihnout v příběhu opilého,vypatlaného,ale šťastného človíčka námořníčka,který bez kormidla vede svou loďku nevědomky vstříc peřejím a s nadšením pozoruje svět kolem sebe,tleská ručičkami ,září štěstím ze své prohnilé pramice.Štěstí však brzy pomine,když zjistí do čeho vlastně vplouvá a s čím. Neví co dělat,neví si rady s problémem,který právě nastal,v tomto případě jsou to peřeje.Čas plyne rychle a nápadů ubývá.Přeci mu jen na konec bleskne hlavou myšlenka v podobě tolik opěvovaného ,ale i proklínané láhve alkoholu,jež se krčí pod jeho bosými nohy.A plnými doušky saje tu ďábelskou tekutinu ,která ho umlčí do stavu hluboké nevědomosti.A zatímco tak “tuhne“,vlny jsou čím dál tím více rozlobené,vzpírají se,snaží se vzbudit nebo spíše vzkřísit toho prostopášného námořníka,ale ten nevnímá je prostě mimo.To už se dostal do peřejí,loďka skřípe,láme se a potápí,jen človíčkovo tělo opisuje hřebeny vln a vrhá skelný pohled nebo spíše mrtvolný pohled kamsi k nebesům.Jen úsměv mu zůstal do těch hlubin zachován,jeho tělo po pár minutách z vody ven se noří,peřeje opouští a pokračuje klidným tokem kamsi do neznáma.
Je konec lenosti,je konec človíčka námořníčka.Lenost je počátkem veškerého štěstí,ale konec veškeré filosofie…

 

Tentokrát o podzimu - cirrat

Takže dnes o podzimu... no jestli se vám bude zdát, že je tu víc překlepů, než obvykle, je to tím, že se mi vrtí kočka na klíně a snaží se ocucávat mi střídavě obě ruce. Ale ta kočka není podzimní, a tak se nad ní zamyslím někdy jindy... :o)
Ještě před třemi lety jsem se na podzim netěšila vůbec. Když někdo řekl "podzim...", já se otřásala hrůzou. Prostou logickou úvahou jsem došla k ekvivalenci pojmů podzim a škola. No, tehdy opravdu nebylo o co stát (ve škole).
Pak jsem si všimla, jak ten podzim vlastně vypadá, co to v sobě obnáší, to dvouslabičný slovíčko. Předtím mě vůbec neoslovovala barevná nádhera listí na stromech, poslední prosluněné dny roku, kdy se člověk ještě může vyhřívat na sluníčku, třeba jako kočka, nedocházelo mi, že to je doba, kdy se nejlíp jezdí na vandry - svět je ještě prohřátý, kolem je spoooousta barev a přece už není tak horko, aby se batoh na zádech zdál být břemenem k neunesení.
V pátek jsem si jen tak vylezla do ulic - a nestačila jsem žasnout. Protože takový pocit, jaký do mě ten páteční podzim vlil (a který trval více-méně až do dnešních dešťů), se snad ani nedá popsat:
Slunce zářilo světlem, které se zdá být úplně jasné, nechává čisté a ostré obrysy, ale vrásky na tvářích lidí a šeď pražských fasád stírá tak dokonale, že člověk nevěří, že by něco takového vůbec mohlo existovat. Vítr si pohrává s větvemi stromů a ty kývají zrovna na tebe a zdá se, že to zástup šlechticů přišel přivítat vítěze. A opravdu, listí na stromech šeptá:"Jsi vítěz, jsi vítěz, jsi vítěz..." A zhůry padá déšť zlatých plíšků, jako konfety a flitry při triumfálním pochodu.
Podzim, když se správně namíchá, je to nejzářivější období roku. Proč se asi devátý měsíc koneckonců nazývá září? Musím přiznat, že se mi tenhle název líbí víc, než ekvivalenta slova september... Víc mi lahodí. Příroda hýří a každý strom, každý keř se chlubí, co že to za celý rok namíchal na svých vlastních paletách a čím se nám letos předvede. Je to taková soutěž přírody o nejhezčí barvu...
Toho, kdo musí strávit celý podzim ve městě, upřímně lituju... Ten nepozná, jaké to letos je, stoupnout si pod větev a koukat se zeleným, zlatem lemovaným listím na modro-modré nebe bez mráčku. Ten neví, jak se usíná v lese, kde padá gejzír barev a vytváří tak chodníček jak pro velvyslance, i když po něm půjde jen obyčejný tramp. Ale měla bych spíš říct neobyčejný člověk, protože vandráci a trampové si kolikrát umí takovéhle nádhery vážit víc, než velvyslanci...
Kdo nebyl za městem uprostřed zářivého podzimu, neviděl zelenou louku a v ní terčíky pampelišek, tu a tam červený lístek, který tam zapoměla víla cestou z lesního plesu. Nezvrátil hlavu a nekoukal se do mraků, nečichal tu nádheru spadaného listí, vody, a tak necítil vůni krásy.
Nedíval se ráno do mlhy, jak se mu převaluje u nohou jako věrný pes, nehladil dlaní vítr, co si hrál a hrál nejen pro sebe, ale hlavně pro nás, nekráčel zeleným kobercem mechu a nedržel se u toho za ruku.Kdo tohle nezažil, o hodně přišel.
Protože to se usmívalo štěstí. Štěstí vandráka, který chodí ven, aby si naložil kapsy barvami, až přetékají, aby si nabral do batohu snů, až bude nuda. Štěstí samotáře, který najednou není sám, ale je s ním každý kamínek na cestě, každá jehlička na větvi a každé babí léto ve vzduchu. Štěstí snílka, který se chodí přesvědčit, že ještě je pro co snít ten starej sen o dlouhý cestě a indiánským létě. A je to podzim pro mě, abych narovnala ramena a začala se koukat kolem. A je to štěstí, který se usmívá na tebe, protože taky můžeš vzít batoh a jít. A že prší? Však ono přestane...
Lidi, jděte se ven podívat...

 

Sny - Gala

Sny jsou realizovatelné, protože kdyby nebyly, lidé by tak rádi nesnili. Skutečnost je však trošku a skutečně složitější, a tak realizace snů je vždycky pomalejší, protože realita nemá ráda sny a s námi lidmi bojuje. Jenomže my ji umíme porazit, a to je na tom všem krásné, že sny přicházejí do naší reality a ona zůstává stále reálnou, ale zároveň je odrazem našich snů a představ a vůbec tak už není děsivá - je trošku snová, trošku lidská...

 

Podzimní marnůstky - Jana N.

Nesmělý zpěv ptáků a hukot tramvají, které se zřejmě snaží dojet na konec těch nekonečných kolejí. Jen vítr tiše šeptá cosi o bouřce a obloha mění barvu na ocelově šedou.
Moucha mi přistane na nose, zjevně, aby si odpočinula, ony i mouchy jsou někdy unavené... snad, možná si jen otírá své špinavé nožky.
První kapky jsou velké a teplé- přepadávají město jako kobylky, co přistanou na úrodě a nepustí, dokud nedožerou poslední zbyteček...
Objevují se první deštníky-skvrny na pokožce velkoměsta.
A pomalu začíná šum , příjemný, tichý, a přesto zčásti absorbující všechen ten tepající a hlasitý život města.
I líbající se milenci na rohu už ztrácí svůj půvab, který měli v květnu.
Je podzim - čas, kdy se Romeo a Julie mění v šedivé manžele a nastává tvrdá realita splihlých mastných vlasů a trudovitosti.
Nastává opět ten barevně triufující podzim... pomyslím si.
Stojím na zastávce, počítám minuty, které zbývají do příjezdu mé tramvaje a zapínám wolkman, aby Bach pozlatil můj podzimní svět se všemi jeho malými, docela malinkými marnůstkami...

 

Co nám problesklo očima - Abendstern

Nebyli jsme toho dne úplně osamoceni. Naopak, větve se prohýbaly pod sněhem účasti, včelí plástve předstíraly tanec bource morušového. Zatímco já to ne a ne pochopit.

Hlava mi nabíhala pod nejemnými údery štětce. Vstoupil Hrom: "Eště slovo a nakopu ti prdel!" Ukryl jsem se ve stínu lotosu a, přiblble se uchechtávaje, snažil se ukrojit kolečko vysočiny. "Tak kdo tam byl s tebou, mamrde?!" supěl dál Hrom. Asi mě viděl; je načase přiznat, kdo mě doprovázel. Ředitel baletu krkal do výstřihu zprzněných otrokyň, které mu na oplátku gelovaly kštici pryskyřicí. Nic jsem na to neřekl -- jak bych také mohl, když se přemýšlelo.

Nepamatuji si nic, ale naprosto nic. Konečně, neodvolatelně mi spadla na mozek míchačka nebo tak něco (ještě se v těch patvarech a šlendrijánskejch syntaxech nevyznám) a mně nezbylo než opustit krásnou, logikou a burácivým vyplýváním prosluněnou realitu a začít se chovat jako kretén. Třeba včera - místo abych došel pro máslo: tak dlouho nahazuji z okna do ulice ostnatej drát, až mě to nasere a totálně se znemožňuji výkřikem: "eště sem sa neoženil, už mě žena bije!" Z toho by nejeden blil.

Nakonec nám však samota naplnila pohár přes míru, autům upadla kola, procházejícím spodní prádlo (takže nikdo nic nezpozoroval, škoda), vítr se zastavil uprostřed hádky. Slova se proměnila v mraky; genitálie staré, vysušené rachomejtle odvedle se prokrvily až hanba, spadla opona. Pak zkuste někomu věřit, když jste neznaboh. Usedněte do křesla, zaposlouchejte se do bzučení lamp, obrazovek, slyšte vůni čaje, zachumláni do vlhké peřiny kradmého pokukování po vlastních myšlenkách.

V ten moment přijdu já a proplesknu vás. Rozlezu se po celém domě, zčásti se i uvelebím na gauči v rohu obýváku, zčásti vás budu prudit a posílat pro další a další pizzu a hamburgery do non-stopu na benzínce. Klidně až do úsvitu, vy vrahouni.

 

Přítel - Azizs

Studené tělo s mrtvolným zášklebem na ústech,
bílá pleť s namodralými skvrnami, šat pochmurně sváteční.
Tak tohle zbylo z mého nejlepšího přítele?

Vždyť první věc, kterou jsem spatřil,
byly jeho drobné, něžné ruce s malými chvějícími se prstíky,
s ním jsem jídával, s ním jsem spával, s ním hrával si,
učil se poprvé číst, šel poprvé do školy,
prožíval první lásku i zklamání.
Zemřel beze slova smíření, beze slova útěchy, bez přátel
- však ne sám.
I v té poslední chvíli jsem byl s ním
- se svým nejlepším přítelem, na kterého jsem se mohl kdykoliv spolehnout.
Byl se mnou celý život.

Můj nejlepší přítel - mé Tělo.

Tělo mě opustilo, jsem sám, v černé tmě v zemi zahrabán.
Jsem také mrtev.
Bez těla nemohu žít.
A přece myslím, tedy jsem, jak někdo řekl.
Mám mnoho času přemýšlet.
Tak tohle je konec? Smrt a nic? Kde je světlo, kde ráj?
Kde peklo?

Bože, kde jsi, nezapomněl jsi na mě? Jsi vůbec?
Chce se mi brečet, ale nemám slz ani očí,
chce se mi řvát,ale nemám hlasu.
Nechci tady hnít a sentimentálně vzpomínat na svůj ne moc dobrý život.
Prožívám vše znovu.
Kolik chyb, kolik omylů,
kolik zbytečně promarněných chvil.
Kolik jsem způsobil bolesti, utrpení, ale i radosti.
Snad jsem nebyl špatný člověk.........

To nechť rozhodne poslední soud...........

 

  
     
                                                   
Předchozí stránka   
   Následující stránka

 
 

Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz
Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.


free web hit counter