Tentokráte o dětství

Pavel Kolmačka – Stopy za obzor

 

„Have you seen my childhood?

I’m searching for the world that I come from

´Cause I’ve been looking around

In the lost and found of my heart…“

M. Jackson

 

 

Jestliže existuje něco, co mají všichni lidé společné, pak je to to, že každý z nich měl nějaké dětství. Dokonce i ti, kteří tvrdí, že žádné dětství neměli. Jen to jejich možná nebylo tak idylické, jako Barunčino v Ratiobořickém údolí či Káji Maříka. Charles Dickens by o tom jistě mohl vyprávět. Zatímco Boženka (tehdy ještě Panklová) pomáhala doma ve stavení a seznamovala se se zvyky a tradicemi svého kraje, malý Charlie chodil pracovat do továrny.  Jednoho dne se oba stali spisovateli a dříve či později pocítili potřebu se ve své tvorbě vrátit do svého dětství, předat dál příběhy, které v té době slýchali, navodit v myslích lidí atmosféru, kterou oni tehdy cítili.

 

A tahle touha zůstává i v duších autorů současných. Na knižním trhu se stále častěji objevují knihy, které popisují dětství v dobách komunismu. A ne vždy v tak růžových až rudých barvách, jako tomu bylo před dvaceti lety. Tenkrát Ema měla mámu, máma mlela maso, tatínek jezdil s traktorem a  prázdniny se trávily na dětských táborech spolu s pionýry z SSSR, na chmelové brigádě či bojem proti americkému broukovi. Vládl klid a pohoda.

 

Z dnešní tvorby můžeme vycítit, že to ve skutečnosti bylo trochu jinak a autorů, kteří na to chtěli poukázat, je víc než dost. A většinou to udělali s vtipným nadhledem – vzpomeňme jen na ty asi nejznámější – M. Viewegh a  P. Šabach.

 

Pavel Kolmačka na to šel trochu jinak. Autor dvou básnických sbírek vydal svoji první prózu, ale básníka v sobě rozhodně nezapřel. Spíše než celistvý román jeho kniha připomíná útržky z deníku, básně v próze, které i přes svou značnou lyričnost mají tu a tam nějaký děj.

 

V první části můžeme nahlédnout do života malého Vítka Koblasy, jeho sestry Hanky, bratra Pepana a jejich rodičů. Žijí, tak jak nejlépe umí v komunistickém Československu, chodí do kostela, protože babička si to tak přeje a snad i proto, že cítí, že je to tak správné. A zároveň se snaží na to co nejméně upozorňovat, protože „tak je to správné“ a protože „v moderní společnosti není pro Boha místo.“ Jak se Vítek ve škole dozvídá od soudružky učitelky, „Bůh ani věčnost neexistují.“

 

V druhé části knihy je Vítek dospělým ženatým mužem, otcem Vítínka. Ve společnosti vládne kapitalismus, nesvobodu vystřídala absolutní svoboda. Každý může věřit v koho a v co chce. A tomhle světě se Vítek snaží uchovat si ideály, které si přinesl ze svého dětství. Jenže v tomhle světě je pro naivní dětské duše stále méně a méně místa…

 

Napsat, o čem tahle kniha vlastně byla, je podle mne docela těžké. Možná to bylo o dětství, možná o hledání Boha v nás, snad to bylo o lásce nebo o rodinných vztazích. Možná to bylo o tom všem dohromady. Není v ní jeden příběh, který by se vinul a vyvíjel od první do poslední stránky, je v ní jen zachycena část života Vítka Koblasy.

 

Pokud máte rádi akci,  živé příběhy plné nečekaných zvratů, humor či filozofování nad čímkoli, tato kniha vás asi nezaujme. Její děj se odvíjí pomalu, je plná poetiky a obrazů. Pokud tedy máte rádi básně v próze, stačí jen za dlouhých zimních večerů zapálit krb, do hrnku nalít svařené víno a začíst se do Stop za obzor. Určitě nebudete zklamáni.