Stránku připravila: Naty
Výsledky soutěže: Mé nejlepší dílo
Autorům vítězných děl byly předány ceny 28.5. v průběhu pořadu Loreta Revue. Těm, kteří se nemohli dostavit k předávání cen osobně, zašleme ceny poštou.
Názvy děl v seznamu odkazují na ukázky na této stránce. |
Hlasováním jste přidělili ceny příspěvkům:
kategorie Poezie: Cena nebyla udělena. Žádný z příspěvků nezískal víc, jak dva hlasy,
a takto souhlasně byly oceněny čtyři.
kategorie Próza: Paranoia autor: WhiteShadow
kategorie Fotografie: Ruce řemeslníka autor: Timmocoi
kategorie Výtvarno: nespí, je jenom mrtvá autor: Balcarka
kategorie Grafika: "Zen Tea" autor: DEEMA
kategorie Multimedia: protože hlasy přidělené jedinému příspěvku nebylo s čím porovnat,
nemůže být cena udělena |
Kachnou
Vyhodím krev listí vzhůru,
kvete tu vlhká sladkost podzimu.
Vlak do souřadnic
strnišť a vlasů kýchá,
milovat pantomimu kukuřic,
granátové oraniště,
pustinu starých
chudých plic.
Mrtvým pluhům do rzi
křídly zatleskám. |
(zpět)
Mám ráda Edith Piaf
Žili jsme v malé argentinské vesničce s prašnými cestami a malými domky. Bylo mi dvanáct a byla jsem němá. Prostě jsem se nikdy nenaučila mluvit a ani jsem se o to nesnažila. Slova se mi jednoduše nelíbila.
Jednou jsem šla městem, které bylo hned za naší vesnicí, a viděla jsem dvě dámy, které si povídaly. Byly to opravdové dámy, měly klobouky a boty s vysokými podpatky. Bylo velké horko, ale přesto měly dámy na nohou bílé punčochy. A právě od jedné z nich jsem zaslechla první větu, která se mi líbila.
Zamilovala jsem se do té věty. Každé odpoledne jsem sedávala za domem a slabiku po slabice jsem se ji pokoušela naučit. Sedávala jsem tam celý měsíc, než jsem si byla jistá, že tu větu umím.
Byla neděle. Ten den jsem se rozhodla, že ji někomu řeknu. Ten někdo měl být můj starší bratr. Přišla jsem za ním, když se vracel z nedělního fotbalu, zhluboka se nadechla a řekla: „Mám ráda Edith Piaf!“ Řekla jsem to nejlépe, jak jsem uměla. Visela jsem na něm očima. Guillermovi vůbec nepřišlo divné, že mluvím. Jeho reakce byla: „Odkud ty znáš Edith Piaf?“ A já tam stála, nešťastná a neschopná mu říct, odkud znám Edith Piaf.
Přesto jsem se nevzdávala. Zopakovala jsem tu větu ještě jednou, doma u večeře. Počkala sem si, až bude úplné ticho. „Mám ráda Edith Piaf!“ Chvíli všichni mlčeli. Až promluvil táta: „Edith Piaf je francouzská zpěvačka. Proč nemáš radši argentinské zpěváky?“ Seděla jsem u toho dřevěného stolu, dívala se do talíře a nemohla jsem říct, proč nemám radši argentinské zpěváky a proč mám tak ráda Edith Piaf.
O čtyři roky později bratr odjížděl do Švédska. Stáli jsme před domem, máma brečela, mladší sourozenci brečeli a táta dělal, že nebrečí, ale viděli jsme všichni, že brečí stejně jako my. Já stála kousek od ostatních a dívala se za Guillermem. Bylo mi šestnáct, měla jsem ráda Edith Piaf a nedokázala jsem říct: „Vrať se!“.
|
(zpět)
Ruce řemeslníka
(u tohoto příspěvku opravdu doporučuji kliknout na originál - ve zmenšení, kvůli předepsané šířce stránky, se výsledný efekt trochu ztrácí) |
(zpět)
|
(zpět)
(zpět)
Bohužel, délka příspěvku několikanásobně přesahuje kapacitu této stránky. Najdete zde proto jen krátkou úvodní část. Pokud si příspěvek chcete zobrazit celý, stačí kliknout na název.
Paranoia
O. K…, povím vám teď příběh. Můžete si myslet že není skutečný, můžete to vyslovit i nahlas. Ostatně co na tom? Je jen jedním z mnoha. Ne však pro mě. Něco vám řeknu – je tak skutečný, jak jen může být. Jak to mohu vědět? Já tam byl také. Dýchal jsem ten samý vzduch,…k čertu,.. Já volal, křičel, mával, smál se i plakal. Viděl jsem všechno a nejen to.., Já to prožíval.
Je to silná káva tohle všechno, je to tragédie…a přece tento příběh podněcuje radost hluboko v mém srdci. A proč? To já nevím..., vážně ne. Možná odpovíte vy, protože bez vás nejsem úplný.
Jsem všude tam, kde rozsvítí se lampa, kde sluneční paprsky pročísnou beztvarou temnotu. Jsem hned vedle. Většinou tiše a pokorně.., jsem pozorovatel i tvůrce…
Jsem Stín.., váš Stín…, navždy…
Prolog - podzim 2005 Zlín//:
Byl to teplý podzimní den. Na všem se odrážely dominující barvy listí - oranžová, oranžovočervená a místy fialová. Sluneční záře byla tlumená mohutnými
mraky vysoko nad městem. Takto odfiltrované světlo vytvářelo podivuhodnou atmosféru - jakoby z jiného světa. Každou chvíli si nějaký paprsek našel cestu skrze mraky a jasně viditelný kužel světla se pak dotkl země, aby tak ještě zvýšil ten prazvláštní nádech dne, který nemusel nikomu dávat smysl. Tedy téměř nikomu.
Policejní vůz značky - Škoda Octavia projížděl předpisovou rychlostí po Dlouhé ulici města Zlína. Na zadních sedadlech vedle eskortovaného mladíka seděl z každé strany jeden policista. Občas nějaký z nich upřel na mladíka zvídavý pohled. Hledali něco, cokoliv čím by mohli poodhrnout nepříjemný závoj nevědomosti, něco, nad čím by se mohli večer pobavit s přáteli v oblíbeném podniku. Jakkoliv začínal být tento případ známý (média udělaly své), tak nikdo nevěděl nic. Byly to jen spekulace a dohady.
Chlapec nepromluvil. Poslední 3 dny a 3 noci strávil ve vyšetřovací vazbě pro podezření z vraždy. Přesně takovou dobu totiž potřeboval vyšetřovatel než pochopil, že takhle to dál nepůjde. Nezdálo se, že by mladík pociťoval sebemenší diskomfort v izolované místnosti mezi 4 holými zdmi s jedním lůžkem vypleteným kovovou síťovinou. Vlastně se nezdálo, že by mu vůbec kdy mohlo něco vadit. Malá kamera u stropu nad vchodem vracela stále tentýž obraz - jak sedí na zemi s koleny přitáhnutými k obličeji, dívá se do zdi protilehlé a hluboko v něm se odehrávají vzdálené němé dialogy, čemuž nasvědčovaly pouze pohyby rohovky a občasné potřesení hlavou. |
(zpět)
(zpět)
(zpět)
| |
|