stránku připravil: Lei

Čínská tečka          

          Snad naposled se na stránkách Totemního časopisu vracím k sinologickém tématu, které jistě začíná čtenáře obtěžovat, stejně jako v hospodských zařízeních zpravidla obtěžuje mě. Právě v návaznosti na jeden takový případ z poslední doby se pokusím udělat tečku za skromnými okénky do čínského světa, ta však spíše než uzavírat bude vybízet k zamyšlení nad některými otázkami, které si bude více a více muset klást každý, a ne pouze lidé setkávající se denně se znepokojivou skutečností současné Číny. Za dlouhá léta jsem si vypěstoval návyk pokud možno neznámým spolustolovníkům u piva neprozrazovat své zaměstnání. Tento na první pohled asociální projev má jednoduché opodstatnění: s překvapivou pravidelností večer přeroste v hádku, v jejímž závěru začne dotyčný v lepším případě naznačovat, že čínským poměrům rozumí lépe, protože přece čte noviny a zprávy Amnesty International, v horším případě dojde k názoru, že všichni sinologové jsou zaprodanci ČLR a že jsou jistě bohatě podporováni jejím velvyslanectvím v Praze, přesně jak se onehdy psalo v Novém prostoru poté, co zaměstnanci Ústavu Dálného východu odmítli tlumočit zástupcům sekty Fa-lun-kung. Paradoxní je, že se počítám k lidem s vyhraněně kritickým pohledem na Čínu, a přesto dříve, než jsem naučil zachovávat bohorovný klid, jsem odcházel nanejvýš rozhořčen. A zoufalý je stále jasnější obraz společnosti, která neumí myslet jinak než v černobílé perspektivě a vidět věci jen přes síto sdělovacích prostředků (upřímně řečeno, nemám o nich o moc lepší mínění než Miloš Zeman, ač se k němu jinak žádným způsobem nehlásím).

Základní situace je jednoduchá: všichni ví, že v Číně jsou nějaké problémy – kámen úrazu je ten, že každý ví o jiných problémech a má pocit, že zrovna ty by se měly řešit, aby byl svět lepší. Je nabíledni, že příčinou je žalostná informovanost západní veřejnosti o každodenní i historické Číně. Ani ve věku účinných informačních technologií se nepodařilo vyvrátit předsudky a zkazky, kolující po Evropě už nejméně dvě stě let, a to jak v kladném tak záporném směru. Ba naopak – stále snazší (a tudíž i bohatší) produkce obskurní literatury v duchu orientalizmu a internet zaplavený fantaskními pojednáními přispívají k upevňování pohledu na Čínu, který je odtržený od reality. Nevím, zda se někdy podaří vymýtit představy na jedné straně o společnosti plné čajových obřadů, bojových umění a krajinomalby a na druhé straně totalitního komunistického státu ražení Severní Koreje. Za pozornost stojí skutečnost, že jednou ze základních znalostí průměrného Čecha o Číně je, „že se tam topí holčičky“ – takoví lidé by se podle mě měli rozhodnout: buď je řeč o té obdivované tradiční Číně, kde dcery byly skutečně svým způsobem „odpad“ (to však ještě neznamená, že by se musel naházet do studen, jinak těžko vysvětlit, že žen bylo v Číně vždy dostatek), anebo je řeč o té zlé komunistické Číně, která se ovšem vždy zasazovala o rovnoprávnost žen a energicky zasahovala proti konfuciánským předsudkům (ostatně dnes hrozí lékařům na prozrazení pohlaví dítěte před narozením vysoký trest; jiná otázka je, jak vysoká je v ČLR korupce).

         Je zvláštní, že se lidé na Západě naučili vidět jako hlavní, ne-li jediný problém Číny lidská práva (nejčastěji ve spojení s Tibetem), a přitom je vůbec nevzrušují jevy, které můžou být celosvětové důsledky a týkat se jich osobně, nebo spíše jejich dětí. Tím samozřejmě nechci tvrdit, že by lidská práva bylo něco, co se jen tak může zahodit a že bychom se neměli snažit o jejich dodržování, nicméně je třeba přiznat si pravdu: na světě nic není ideální, a hlavně – ne všichni si v jistém okamžiku můžou všechno dovolit. Aneb bojuje-li člověk o přežití, nikdo se nestará o to, že má na noze vyrážku. Rozumný člověk by měl cítit obavy co se čínské situace týče a tušit jisté nebezpečí – to však rozhodně nespočívá v první v řadě v cenzuře, dejme tomu. Ta jistě přijde také na řadu, ale stěží si lze představit, že problémy více než miliardové zaostalé země začneme řešit od třešničky na dortu – dodržování všech výsad občanské společnosti. Ty ne nadarmo vznikly za specifických společenských a ekonomických podmínek a je vůbec otázka, jestli Číňané mají sebemenší zájem nechat se od nás „poučit“. Ve většině případů nás totiž vidí jako společnost zvráceně libertinskou a sobecky individualistickou. Slova „liberální“ nebo např. „individualizmus“ mají v čínštině negativní konotace! Tuhý společenský řád panuje v Číně už nejméně dva tisíce let a individuum v ní nikdy neznamenalo více než více či méně přínosnou složku kolektivu, přirozeně integrovanou do příslušné hierarchie: ani ve výhledu do budoucnosti se nezdá, že by Číňané změnili na uspořádání společnosti názor, komunizmus změnil jen rétoriku a vnějškovou podobu režimu, ale zažité kulturní vzorce se zásadně nezměnily nikdy. Tomu se navíc nelze divit za situace, kdy se Číňané vždy považovali a v duchu stále považují za civilizaci nadřazenou. Z toho vyplývá i ambivalentní vztah k Západu (ostatně historie recepce západní kultury, respektive konfrontace s ní, probíhající od první poloviny 19. století, je obzvláště komplikovaná, a stojí za povšimnutí, že k zájmu o Západ byla Čína donucena britskými dělovými čluny). Čína nečeká, až ji Západ poučí: jí imponuje technická převaha stejně jako v období kolonializmu, nicméně prvenství jí bylo jen dočasně v novověku zcizeno a teď se chce zas vrátit na své domněle výlučné místo ve světě. V Číně není ojedinělý názor, že za čínskou zaostalost stejně může Západ, který ji vždy utlačoval a nepřál jí její místo na slunci.

Je třeba nahlédnout do čínských poměrů poctivěji, než se to děje v našich sdělovacích prostředcích, abychom pochopili, jak nepatřičně se musí Číňanům jevit naše požadavky na jejich zemi, naše názory, jak by se měli ve své zemi počínat, a zároveň jak směšně působí námi běžně formulované problémy oproti těm, se kterými se Čína musí vypořádat. Dvěma hlavními faktory, podmiňujícími celou řadu problémů dalších, je zaostalost a přelidnění. Kdo nikdy nebyl ve třetím světě, stěží si umí tamější podmínky představit. Holý boj o přežití, hrozivé hygienické podmínky, zničené životní prostředí, ubohá infrastruktura, minimální úroveň vzdělanosti, to všechno je v Číně aktuální. Nenechte se zmást reklamními záběry z Pekingu, východního pobřeží (které je skutečně rozvinuté) nebo turistických oblastí. Většina země vypadá diametrálně odlišně. Jen pro představu, kolem r. 2000 prohlásila vláda, že problém hladu a zimy byl už vyřešen. Znamená to, že dodnes mají běžní lidé na západě země co dělat, aby se najedli a měli co na sebe. S tím se kombinuje přelidnění (v ČLR žije nyní něco přes 1,3 miliardy lidí). V Číně prakticky neexistuje soukromí – to je to, co je na první pohled zřetelné a pro cizince nepříjemné. V jedné místnosti bydlí mnoho lidí, na ulicích se člověk prodírá davem (v Čechách Číňané trpí fobií z prázdných ulic!), venkov je souvisle osídlen a obděláván, dopravní prostředky jsou chronicky přetížené, naprosto všude jsou dlouhé fronty, nával je v nemocnicích i na školách. Vytváří nelidsky ostré konkurenční prostředí, kdy pouze nejlepší mají šanci se prosadit, což vede k úmornému pracovnímu a studijnímu nasazení, které je na úkor společenského života a sociální inteligence vůbec (čínští vysokoškoláci se většinou chovají, jako kdyby jim bylo 15 let). Běžné jsou na vysokých školách sebevraždy studentů, kteří nesplnili očekávání většinou svých rodičů nebo i celých komunit – jinak se celá vesnice mohla chlubit, že jeden jejich člověk studuje na univerzitě ve městě. Toto pracovní nasazení je nesmyslné přičítat vrozené národní píli, jak se někdy dělává. Je to nutnost: uživit se, ale také proniknout výš, vydělat víc peněz a tak se dostat nad ostatní. Čína je plná lidí, kteří se snaží po hlavách jiných vybřednout z šedi nejnižších vrstev. To je jim umožněno příklonem ke kapitalizmu v posledních desetiletích; po zhroucení tradičního hodnotového žebříčku a poté vyhasnutí komunistických ideálů nastoupilo vakuum, které je důsledně zaplňováno bohatstvím a konzumem. Je to ovšem v souladu i s tradiční praktičností Číňanů: ti se vždy velice diví, když Češi věnují čas něčemu, z čeho není zisk – proč pěstují své koníčky, dělají amatérské umění, když jim z toho neplynou peníze ani společenský status? K tomuto vakuu patří i zaměření se na formu, na efekt, zatímco obsah je potlačen – současná Čína je království kýče (v kinematografii se odráží poměrně věrně, komu by se nelíbily barvičky v Hrdinovi?). K tomu musíme připočítat zdravotnictví, které je sice v příšerném stavu (minimální hygiena, zákroky se provádějí před jinými pacienty atp.), za to však de facto plně hrazené pacientem. Číňané tudíž s návštěvou lékaře otálejí, a potom platí za často už zbytečné operace obrovské sumy. Je to jeden z důvodů, proč shromažďují peníze; kdyby se něco stalo, zaplatili by za ně sobě nebo rodinnému příslušníkovi péči. Navíc většinou se na čínských školách platí nemalé školné. Kombinací těchto faktorů vzniká nestabilní, napjatá a nelítostná společnost, která je navíc formována propagandou, snažící se odvádět pozornost od problémů šovinistickou rétorikou. Nesmíme zapomenout ani na další vážný důsledek přelidnění a současného nesporného hospodářského pokroku, totiž vyčerpávání zdrojů, o dopadech na životní prostředí ani nemluvě. Nebudu znovu popisovat, do jaké míry sahá devastace čínské krajiny, zájemci si můžou případně nalistovat příslušné pasáže v minulém čísle časopisu. Nás by mělo zneklidňovat, že tato skutečnost má a ještě bude mít důsledky i pro celosvětový ekosystém (je jen otázkou, kdy ČLR vystřídá USA v postavení hlavního znečišťovatele Země), zdroje si už nyní Čína zajišťuje v zahraničí ve velké míře. Ne kvůli podpoře světového míru, nýbrž kvůli energetickým zdrojům mocensky proniká na přední Východ, do východního Ruska, a postupně ovládá africkou a jihoamerickou sféru.

Tím se dostáváme k dalšímu ožehavému problému, k územní celistvosti a mezinárodnímu postavení Číny. Kromě komplikované národnostní situace trápí zemi i výrazný předěl mezi bohatým východem a chudým západem, přičemž onen „západ“ zabírá daleko větší plochu a žije na něm většina obyvatel. Města na mořském pobřeží v úzkém pásu kolem něho prosperují, stávají se kosmopolitnějšími, jsou „výkladní skříní Číny“ – to platí obzvlášť o Šanghaji a jejím „čínském Manhattanu“ na východním břehu řeky Chuang-pchu. Nešetrným rozvojem se z nich však stává pouhý les mrakodrapů, poušť ze skla a betonu, kde je záměrně ničeno vše, co by mohlo připomínat historické centrum. Hornatý západ včetně středních provincií se ani přes všechnu podporu vlády a snahu o přelévání peněz z východu nemůže vymanit s někdy až středověké zaostalosti. Je třeba upozornit také na to, že Číňané se nemůžou volně stěhovat, a už vůbec ne „za lepším“ – tedy např. z vesnice do města, z města do většího města nebo na východ. Jsou vázáni svou příslušností k jednotce, která je dána místem jejich narození a místem pobytu jejich rodičů, a změna tohoto chu-kchou není snadná, existují např. komplikovaná pravidla, kam se smí přestěhovat novomanželský pár apod. Za této situace se ozývají separatistické hlasy východních provincií, které mají pocit, že jen vydělávají na ústřední vládu a potažmo na zaostalé oblasti. K tomu přistupují národně separatistické tendence v Sin-ťiangu (čínském Turkestánu), ČLR je stále pod tlakem Západu co se týče Tibetu a musí řešit otázku Tchaj-wanu. Přes silácká slova vládních prohlášení není vůbec snadné udržet tuto zemi pohromadě. V každém případě je jasné, že vzdání se jakéhokoliv území by byla ztráta tváře, ale také nebezpečný precedens pro území ostatní. Nemůžeme se proto divit, že se Čína tak energicky staví k samostatnosti Tchaj-wanu nebo Tibetu (ostatně sám dalajláma prohlašuje, že mu jde jen o širší autonomii, ne o samostatnost – asi si uvědomuje lépe než západní horlitelé, v jaké situaci Tibet je).

Na mezinárodní úrovni chce ČLR hrát samozřejmě roli velmoci minimálně rovné USA. Důmyslnými prostředky propagandy vytváří obraz po všech stránkách vyspělé země, která si navíc nepřeje nic jiného než mírovou koexistenci národů světa. Je znepokojující, jak snadno skočil Západ na lep. Není ovšem divu, když západní novináři mají zpravidla jenom ty informace, které jim dodá režim (na velvyslanectví ČLR vám poskytnou nádherné brožurky: bývá o ně velký zájem), případně se pojetí o Číně formuje na základě cestopisů lidí, kteří tam na dva týdny odletěli, navštívili velká a bohatá města a několik největších turistických atrakcí a z toho udělali senzační zprávu o exotickém Východu (jako poslední mi utkvěla v hlavě reportáž Milana Fridricha, a to proto, že jsem byl osobně svědkem jeho „průzkumu“ Číny). Naše noviny a časopisy jsou pravidelně zaplavovány exaltovanými zprávami o nastupující velmoci na východě, o píli tohoto národa a láci zboží, které vyrobí. EU prohlašuje, že chce s Čínu uspět v konkurenčním boji. Je zarážející, jaké nepochopení v tomto ohledu ovládá plány evropských politiků. Pokud by EU chtěla uspět, musela by zrušit zákoník práce a ekologické normy, nechat továrny zaměstnávat lidi za pár dolarů na měsíc při nekonečné pracovní době a neexistující bezpečnosti práce či sociálním zabezpečení, nechat je vypouštět chemikálie rovnou na nejbližší pole za plotem či do řeky a rezignovat na jakékoli standardy kvality výrobků. Chceme-li si zachovat svébytnost, nemáme přirozeně žádnou šanci v tomto bizarním závodě, a nepomůžou nám v tom ani kosmetické změny v tržním prostředí EU (nechť proběhnou, jsou-li k dobru věci, ale neměly by být svázány s tímto závodem). Vyvrcholením snah Číny o dokonalý obraz budou beze sporu Olympijské hry v Pekingu roku 2008. Čínští představitelé zamotají západním novinářům hlavu tak, že nebudou už než pět chválu na fascinující pokrok této kdysi zaostalé země. Vezmou je na moc hezká místa, ovšem poté co natřou trávu v Pekingu na zelenou nějakým důmyslným výrobkem okolních chemiček a vycvičí ty obyvatele, které zrovna neodsunou, v dobrých mravech (nebudou plivat na zem, tlačit se do autobusu jako šílení, přecházet na červenou, okrádat cizince, dokonce promluví pár slov anglicky; ne nadarmo magistrát rozesílá přes 4 miliony brožurek Čítanka k civilizovanosti). V těchto souvislostech musíme chápat také čínský kosmický program, který není ničím jiným než obrovskou reklamou na čínský úspěch. A potom se stačí podívat na záběry z poslední návštěvy Chu Ťin-tchaa v Bílém době – není vůbec překvapující, jak dobře si ČLR a USA rozumějí: kromě drobných poznámek o lidských právech a demokracii je jen málo témat, na nichž by se tyto dvě země neshodly; o servilním přístupu EU a ještě servilnějšímu přístupu ČR je zbytečné se rozepisovat. S mezinárodním postavením Číny má spojitost i čínská diaspora, která je obzvlášť silná v USA a Kanadě. Je nutno podotknout, že Číňané patří k národům s nejmenší přizpůsobivostí – ostatně oni jsou přece kulturně nadřazeni i v zemi, kam emigrovali, nebudou se přece učit nějaký malý jazyk (tj. jiný než angličtina; situace je samozřejmě odlišná v takových velkých státech jako např. USA) a zabývat se tamním děním, když je zajímá jen obchod a zprávy z mateřské země. Není bez zajímavosti, že čínští turisté v Čechách trvají na stravování v čínských restauracích (nebudou přece jíst nějaké podezřelé západní jídlo) a místo památek je zajímají obchodní domy (Praha se jim zdá zaostalá, protože je v ní málo mrakodrapů: samé staré a nízké domy!).

Opravdu hrozivý je narůstající šovinizmus, kterého si začínají všímat i jinak přituplá západní/česká média. Je Číňanům vléván do hlavy už odmalička a je všudypřítomný jak ve sdělovacích prostředcích tak např. v odborné literatuře (zřídkakdy začíná úvod jinak, než že v Číně už se daná problematika řeší 5000 let, a velké části knih jsou věnovány důkazům, že to Číňané vždycky věděli lépe než Západ; zvláštním komplexem trpí z antiky). Obzvláště humanitní obory jsou jím citelně zasaženy a jejich vědecká úroveň degradována. Nacionalistické písně znějí v reklamních pásmech i v estrádách, vyhraněně je nacionalistický duch příprav na OH, každou chvíli někde vlaje rudá vlajka s pěti hvězdami (dokonce jedna dojemná píseň se tak jmenuje, klip na ní spočívá  záběrech na různé osoby od školáčků po generály vztyčující vlajku se slzou v oku). A jsou-li Číňané hrdí na své úspěchy, jsou hrdí na svoji vládu – to komunisté je dostali na tuto světovou úroveň, zatímco předtím byli jen obětí západní (a japonské) agrese. Proto představa, že obyvatelstvo trpně snáší komunistickou vládu a tajně doufá, že se režim brzo zhroutí, patří k halucinacím západních bojovníků za lidská práva a demokracii. Číňany zajímá především obchod, a ten je podporován vládou více než dostatečně. Zajímá je, že Čína sílí, jakýkoliv politický nepokoj by tuto perspektivu narušil, proto až na výjimky nikdo netouží po žádné změně. To je jedno z největších nepochopení situace, že se Číňané časem dostanou k vytoužené demokracii, že to je nutný cíl každého vývoje a nejvyšší meta, ke které my jsme došli dříve a oni dojdou později. Pro Číňany je demokracie naopak často synonymem chaosu (cynicky říkávám, že ve chvíli, kdy by v Číně zavládla demokracie, bych se odstěhoval pro jistotu na Měsíc). Jaký ovšem bude další vývoj, to nemůže říci nikdo, není vyloučeno, že až se Čína nasytí hmotným blahobytem, zachce se jí i duchovního blahobytu, a pak možná začne uvažovat i o tom, co je to občanská společnost a zda by nebylo dobré zrušit cenzuru atd.

Shrneme-li předchozí exkurzi, zjistíme, že Čína trpí skutečně mnoha problémy, zmítajícími celou společností, ohrožující stabilitu nejen Číny samotné nebo regionu, ale celého světa, protože se nedá popřít, že Čína je významným geopolitickým činitelem, i kdyby jen svou velikostí. Zjistíme, že se máme čeho obávat a že vývoj v Číně je nevyzpytatelný, ale že není tak samozřejmé, že bude vyspělou velmocí prvního řádu, nebo alespoň že to bude hned. A hlavně přijdeme na to, jak vedlejší jsou v této chvíli problémy, které s ohledem na Čínu řeší běžný Čech – že tím nejpalčivějším není topení holčiček nebo dálnice v Tibetu. Budou-li lidé na Západě přemýšlet o Číně stále stejným způsobem jako dosud, mohli bychom se brzy dočkat nemilých překvapení. Nejlepším doporučením, které můžu nabídnout, je: jeďte se přesvědčit na vlastní oči, ale do skutečné Číny, ne do té, kterou nabízejí cestovní kanceláře.

ilustrace: al-ash                                                                                         Lei