I zželelo se matce milých dítěk…A pomordovala je

Karel Jaromír Erben: Kytice. Ilustrovali Bára Čechová, Jan Černý, Kristina Dufková, Daniela Horáčková, Tomáš Chlud, Adrian Kukal, Ondřej Pfeiffer, Karolína Rasochová, Rostislav Tercl, Miroslav Vodička, Monika Zemánková. Vydal Garamond, Praha 2006

   Kytice jako komiks? Proč ne, komiksové podoby už se dočkalo mnoho děl klasické literatury. (Četli jste počátkem devadesátých let v časopise Kometa Čapkovu Válku s mloky? V tomtéž magazínu se ostatně tehdy objevila i první kreslená verze Svatební košile.)

   Vydání zahrnuje všechny originální verze balad z Erbenovy „evergreenové“ sbírky, za kterými pak vždy následují jejich komiksová zpracování od mladých, ještě nezavedených výtvarníků. Někteří si zvolili klasičtější formu, jiní jedou podle „amerického“ komiksového vzoru, každopádně nikdo z nich se nebál upravit baladu k obrazu svému.

   Hned titulní Kytice je pojata v hodně šokujícím stylu. Pochybuju, že by někdy někoho napadlo interpretovat úvod básně tak, že dospělí potomci přivedli svou matku do hrobu. A „duše její se vrátila“ ? Matka-zombie se vrací, aby své syny krutě zprovodila ze světa. Originální vidění, pravda? Ale nebylo by lepší rozvinout původní děj? Zapamatují-li si děti tuto verzi, asi těžko už budou baladu chápat nějak jinak.

   Ostatní básně nejsou takhle postavené na hlavu, přestože ve Zlatém kolovratu jede „z lesa pán“ v automobilu. Autoři si vždy vyberou více či méně úryvků z původní básně a zapracují jej do svého vidění světa - dětsky přímočarého (Poklad), komplikovaně kolážového (Záhořovo lože) či lyricky něžného (Lilie).

   Občas se bohužel zdá, jako by báseň byla nad síly mladých výtvarníků. Na baladě Vodník je znát, že autor viděl Brabcovu filmovu verzi Kytice. Poetické dovádění nahé dívky s vodníkem je přímo „opsáno“ od Lindy Rybové a Dana Bárty. Jiná díla jsou pojata až trochu moc obyčejně - v Polednici se třeba titulní postavy vůbec nedočkáme, Dceřina kletba, kde je motiv šibenice přeměněn na otrávení prášky, působí příliš civilně a nevyvolává napětí.
   Komiksová Kytice je určitě dobrý nápad. Ukazuje, že Erbenovy horrory, na rozdíl od řady děl jeho současníků, nezestárly. Možná se to ale dalo udělat ještě trochu lépe.

                                                                                                          Oplatka

Jáchym Topol: Kloktat dehet.

Torst, Praha 2005.

   Nový román autora kultovní Sestry se na knižních pultech objevil loni na podzim a okamžitě k sobě připoutal pozornost dokonce i fanoušků science fiction, aby se záhy stal v tradiční anketě Lidových novin knihou roku 2005.

   Příběh sirotka Ilji, vyrůstajícího s postiženým bratrem Opičákem v českém pohraničí v domově Domově v českém pohraničí rozehrává jinou variantu průběhu našich moderních dějin , v níž se roku 1968 Čechoslováci Rusům vzepřou a jsou v zájmu zachování světového míru potlačeni s pomocí jednotek NATO.

   Temné, groteskní vyprávění, vedené v ich formě, bují narážkami a iluzemi na kdeco a kdekoho od Franze Kafky po Jindřicha Šimona Baara, jazykově šťavnatý text působí autenticky, dramaticky a čtenáře zaručeně strhne. Především svou první částí Domov Domov. Oddíl druhý, nazvaný Tankové vojsko je sice plnohodnotnou součástí textu a přináší jeho rozuzlení, kdyby však bylo divadelním kusem, nejeden divák by nervózně poposedal a zaříkával ciferník hodinek.

   Přesto nelze knihu, nazvanou podle jednoho z pověstných trestů chovanců domova Domova kniha, kterou by byla chyba pominout. Utrpení se však čtenář při zdolávání této „téměř povinné“ četby bát nemusí.

                                                                                                          Ztratila

ZPOVĚĎ MUKLA

Host, Praha 2006

Kniha Odsuzuje se Dorel Levron patří k tomu typu titulů, u nichž neznáme autora. Těch v poslední době není zrovna málo. K zamlčení autorství může být mnoho důvodů, a pokud román není „podepsán“ vůbec, znamená to většinou, že není o co stát, protože byl napsán vyloženě na zakázku, z komerčních důvodů. To naštěstí není případ této knižní novinky nakladatelství Host, která si rozhodně nezaslouží, aby byla zařazena do stejné kategorie, jako jsou přepisy divácky úspěšných filmů a seriálů či laciné parodie známých titulů. Důvod chybějícího jména autora je prostý – jde o autobiografický román člověka, který se většinu svého života pohyboval v „československém podsvětí“, a nebo za zdmi věznice. Alespoň to spolu s obálkou tvrdí Miroslav Balaštík. Můžeme mu věřit a nemusíme, ovšem při posuzování kvality této knihy by to nemělo hrát zásadní roli. Jde v podstatě o románovou výpověď člověka, který se vědomě vydal na šikmou plochu a později za to musel zaplatit.  Pomineme-li úvod, který se odehrává v Německu a popisuje zatím poslední autorovo odsouzení k pobytu ve vězení, jedná se o chronologické vyprávění časového rozsahu asi dvaceti let, jen občas ozvláštněné drobnou retrospektivou či spíše vzpomínkou. Základní devízou knihy je její kultivovaný jazyk a dobrá znalost vypravěčských postupů, což u debutu (sic!) překvapí, a autorova dobrá znalost prostředí, které je pro běžného člověka poměrně čtenářsky atraktivní. Můžeme si tak přečíst dobře vypointované zlodějské historky, zážitky z brutálních výslechů STB či vyprávění o situaci ve věznicích v období Sametové revoluce. Jedná se tedy o titul bezpochyby atraktivní, problém nastává, pokud se snažíme najít nějaký přesah. Autor se očividně snažil, aby jeho román působil jako velký příběh o vině, trestu a lidské změně. Činí tak ovšem velmi prvoplánově a to mu ubírá na důvěryhodnosti. Motivací k napsání celé knihy nejspíše byla jeho snaha o obhajobu, a to především před sebou samým. Každou chvíli tedy textem probleskne z úst jiných postav prohlášení, že Levron se do vězení vlastně nehodí a je nám servírováno až příliš mnoho historek, které mají dokazovat jeho citlivost a lidskost. To ovšem můžeme označit za pokání, a jen těžko za přesah. Kniha tak zůstává „jen“ zajímavým a slušně napsaným příběhem člověka, který se pohyboval na druhé straně zákona. Nic více, nic méně.

Václav Mráz

Nejdřív to zkusil s tchyní