Provozované WEBy: Totem.cz | Čítárny | Český film | Seaplanet | Humor/Hry/Flash | Flash CHAT | Chcete svůj WEB? Napište nám |
|
|
název jsem si půjčila, textem oplácím radush, že to uměl vyfotit :o)
takové ticho na všech kanálech... být to v Benátkách, je konec s italštinou
pod mlhou psycho, že plavcům padá dech zpátky do plic a moře nezná jinou řeč než mlčení vikingských veslic
na dně |
Vítr se nadechne mostům praskají kosti
Okna jsou vysoko nízké slunce sráží chodcům hlavy
Otoč břichem vzhůru těžítko města anebo utop racka
O křídlo chytne poslední vagón |
Cestující jsou povinni se za jízdy držet public transport blues
Chtěla jsem to zkusit na zadním sedadle autobusu ale uprostřed měl někdo místenku
Stopla jsem nákladní vlak strojvedoucí byl kněz Trainspotting skončil na nákladovém nádraží Žižkov jak husiti u Lipan
Nahýňala som sa z okien s touhou srazit vaz o sloup srazila jsem jen teplotu v kupé
Nechtěla jsem odejít ako odchádzajú nočné spoje? Počet míst k stání: 2 tramvajová zastávka byla vzrušena ale on řekl: Ve stanici nelze |
Nesnáším cizí rozhovory, řekl sluchátky zacpal uši a mně vzal dech oběsil na tramvajové smyčce když ruka po žebrech šplhala směr Břevnov vozem s hlavou 22
Ta tramvaj možná ještě bloudí mezi vozovnami a při rozjezdu zpívá čistou kvintu - to je o tón výš než HOŘÍ - o stupeň víc na požár
Víš proč se říká Přilehni ke mně?
Někdo nás jak polena po dvou přikládá do jednoho krbu |
(věnováno)
Až mi lampy se zlomenými vazy obtočí gázy kolem lomené hrudi podloubí,
zabloudím po srdcích z dlažební kostek až tam,
kde po polibku praská koutek a tma si jak prenatální já hraje s vláčky v lůně smrti.
Šššššši-ku-ku-mrtvých!?!?!
Pak na uhláku za mašinkou, kde na lopatkách konce kvičí noci ušimrané sluncem,
vykouřím svým prstům ruce, nohám zemi a tobě slzy i s ptaním (proč)
a sám sebe si jak dým s trochou šmíru vyfouknu škvírou v komínku úst.
*
Odpusť mi, prosím (i těm slovům z pýru) a věz, že jednou, až i tebe probudí nebe opět k životu,
ucpu ti první stehy dehtem a budu ti vrnět na stehně z hvězd. |
I.
Když konečně připluly ty dva rudé koráby, co probouzí sny odlesky mant a nutí jejich přivřená víčka kornatět na denním bělmu,
bylo to naposled, kdy proniknul sypkými písky a zachumlal se do peří děložního lůžka v podpalubí.
Věděl to, protože medúza srdce mu už bušila tak nesnesitelně slizce, že zbytek plechovky se sardinkami času nacpal naráz do úst třem minutám čekání,
které pro bolest ani nepřikusovaly chleba a na místo tikání sykaly: syk-sak, syk-sak syk-sak, syk-sak
II.
Občas se mu podařilo vydrápat ze sevření stehen až k okenní římse podbříšku a odezírat sklu ze rtů ---
ale jazyků drátěných plachet, olizujících odkvetlé cesty racků, se nebál,
bylo mu spíš líto těch tažných mořských koníků s vykulenýma očima, co museli pořád řehtat světlo do tunelu vzpomínek a ještě při tom plakat, aby bylo na jeho druhém konci kam pohřbívat.
Oceán se totiž nerodí jen tak, sám od sebe. Sem tam sice padají z nebe jeho střípky, ale to je dost málo na to, aby z nich mohl vítr vytesávat slané pomníčky se zpěněnými jmény.
III.
V jednu chvíli narážely slzy do trupu lodi jako stádo splašených kopýtek a lítalo od nich tolik slaných jisker, že přeštípaly stopky křídel andělům z ráhnoví ---
ti začali padat jak přezrálé hrušky a rozsévat pecky z jader po ovocném sadu paluby.
Ale stěžně při tom houpání klíčily pomalu a rybízovým keřům u kormidla ne a ne narůst šupiny světových stran,
natož, aby jim létající ryby uvěřily okvětní lísky ploutví a víru v zduřelé plody mízních uzlin.
Jen dým z připálených prsů mořské pany na přídi se tvářil nepřítomně a brzy poté, co se začali všichni hádat, oněměl jeho sten.
IV.
Pak kdosi nakřáple (nejspíš ohryzek anděla) zakřičel: „Země“, ale kotevním lanům, která si asi v půli cesty ze smutku podřezala provázky kolejí, přestaly krvácet tepny a jejich odkrvené kotevní prsty se nedokázaly zarýt do dna.
Následoval náraz na útes čísi pěsti --- zamžoural a myslel si, že to už je Ten…no, ale krabicová slova: „Vstávej vole, konečná“, načichlá levným vínem, ho opět přikryla víkem limba.
V.
Když se probral a odřasil si tmu ze sítnice zlomeným kouskem sirky, byla lavička pod půlkami srdce vlhká, až k pláči a sirény sluchátek se mu zašmodrchanými kabílky pokoušely zavázat málem ukradené boty.
Ale maják panelového domu ve flanelovém pyžamu se přikryl předpeklím Lehovce, začal chrápat a kolemjdoucí lampy ho napodobovaly jako nadopovaní orangutáni, takže po chvíli bylo zase prd vidět a odfukování příboje bylo tak ohlušující,
že si i nerezové koše ucpávaly uši vlastními útrobami a zastávce sjela z ramínek průhledná noční košilka, a tak tam v tom hlomozu zůstala stát úplně nahá.
VI.
Přemítal o tom, kolikero podob má asi dno, ale nestačily mu prsty a nejspíš zase usnul, protože když otevřel oči, bylo už docela světlo.
Všude měl plno písku, takže si myslel, že se mu podařilo doplaval na pláž, ale když kolem něj proběhly dva hluché koše, tak znejistěl, protože koše přece plavat neumí a ---
pak ji spatřil, jak tam jen tak stojí pod vysklenou zastávkou a usmívá se na něj ( ne, smát se mu nemohla, vždyť On byl přece hrdina a ten nejstatečnější trosečník…), a pochopil,
že i kdyby ty zatracené koše uměly plavat stejně dobře, jako on, stejně bude ten její nejkrásnějším ostrovem. |
aneb rybí pomsta rybářům z praku
Stříhali prosinci zimní srst na srdci. Řeč tepla dohola jak hlíně pluh.
Šupinu za minci směnili v krtinci. Křeč z holin vyplula jak z kapra vzduch.
* Škrabky, brousky, brusle: jedem ! Kůstky těl se zpod ledu vyloví chlebem. *
Po cestě dom „hvězdáři“ brambory navaří, kde z hvězd v hroudách obloha řádkuje kruh.
A v aleji krmelců přihnou si zpod filcu slivky. Pak po nohách pavoučí z much.
Náves se odptačí, když kol studny zatáčí výletní hospoda „Hladný dobrodruh“.
Řiť vrátek je sevřená. Tu saň plotny zasténá: „Svlíct smrady zespoda… a ke stolu - plnit břuch!“
Hle, ze lžičky proráží jikry skrz oltáři zubů až… „Proboha !, vyklíčí pstruh?“
„Á, mlíčné paštičky matlají ručičky… Jíst příborem – Hovada! Je prostřeno kurv…huh?!“
+ Smažené čelo potem jásá a jazyk pomstu souká z masa. + |
Vítr Prosklené sfouknul ramínka a šaty z mlhy se po lednu sklouzly přes únor ke kotníkům.
Jen košatá hnízda - kde holubí ňadra zůstala skryta, aby z pupenů nevykvetla v mráz - zůstala mu věrná!
*
„Jaromiáši!“: křikla, když v objímkách vysténal pavoučí nit tepla, aby zabřezla pod křehkou kůží skla ~
porodila, až se Radlice obrů zatnou v pěsti, co potem oživí nabranou zemi a prsty vyryjí tvář dubna do kamenů. |
Jako krystalky slunce z větrálku piva plují světlušky ze dna do noci –
do hrdla, co se učí splývat, nasvítit odlesk tonoucích,
kteří pomalu kloužou z nafouklých duší a prsty škrábou hladinu,
jako bramboru touhy, která nenadnáší a jen raší klíčky z „nemiluj“. |
Pod pláštěm tvaru
rybářských plášťů do černa
doplňkem deště je
dopadá-li…
A dusno doutnají-li skály
podobu která doplněna
po krocích od prsou hlasem černá |
věnováno
Běží! běží až jako by byl dva v mysli prostírá poli dlaň Bizon má záda jako pěst:
sevřené prsty žeber otvírají běh: Dlaň
ta-je otevřeně mrtvá Zima až příliš rychle dýchá až dlaň svírá svůj hřbet až v mrazu přihořívá
Pět žeber je nultá polovina Pěst |
Dnes večer je obloha jasná, ale podle mýtu okresu: Noční ptáci jednou – a budou to skřivani míšení s holuby – vykasají z hladiny požární nádržky oblačnou plachtu jako vlajku téměř až nehybného vítězství...
...nad nocí tisíckrát poďobanými nebesy (jako nad městy),
v tom jedinečném místě s rybníkem, kde, kousek poblíž, metafyzicky existuji... |
Lyrykovi
Nesebrali mu vše ale hůř opět ještě další... náplast hnisu a strupsamu ránu a poté také paži... ne celou ale o to hůř od ramene k zápěstí...
Na vyšší ránu tu blíže srdci přiložili useknutou hlavu živé Euridiky... Tu nižší ránu tu bez krve vložili do úst té prvé aby jí plivala i sála do prstů i z prstů střídavý život nikdy |
Copyright © 1999-2005 WEB2U.cz Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele. |