Překlad Izdrykova díla se na české literární scéně objevuje poprvé. Jako spisovatele, hodného šířit své poslání dále do světa, jej ve větší míře přijali Poláci, kteří však mají k ukrajinské literatuře, jakožto literatuře zahraniční, obecně nejblíže. Jedno z jeho děl se dočkalo vydání také v Bělorusku. Na domácí scéně je Jurko Izdryk poměrně oblíbený, převážně u mladších čtenářů. V očích kritiky zůstává ve stínu svého známějšího kolegy a přítele J. Andrjuchoviče. Tento fakt nese svou příčinu ve značné kontroverznosti jeho díla, ve kterém se jemná a laskavá poetika mísí s faktory společensky méně přijatelnými, popřípadě, zejména v novějších textech, s pornografií. Jeho osobnost je širší veřejností kladně přijímána především ve společenské rovině. Je znám jako pořadatel hudebních, literárních a jiných uměleckých akcí, ale také jako hlavní redaktor literárního časopisu «Četver» (Čtvrtek). Hlavní však je, že je jedním z mecenášů současné ukrajinsky psané literatury, kterou  národ potřebuje jako sůl.      Povídka Otec reprezentuje Izdrykovu tvorbu 90. let. Během tohoto období píše krátké povídky, v ukrajinské literárněvědné tradici označované jako „novely“, které se od sebe liší tematicky i formou zpracování. Vedle textů poetického charakteru, s množstvím (dostatkem) lyrizačních prostředků a často dokonce s určitým mravním poučením, vznikají texty, do nichž je sémantika vnášena pomocí grafických symbolů a vydělení, či humorná znázornění společensky nepříliš konvenčních témat.  Povídka otec je příkladem posledního jmenovaného přístupu.     Jurko Izdryk   Otec         Můj táta není ničím zvláštní. Nic nesbírá, nehraje na housle, nehoní se za ženskýma, netrpí žádnými fobiemi, ani si nečistí nehty zvláštním štětečkem. Při všech jeho pozitivních rysech: inteligenci, slušnosti, intelektu, i při té význačné funkci, kterou vykonává v městské samosprávě, je otec náchylný k stereotypnímu způsobu života. Pravidelně chodí do práce, pravidelně se stravuje, přičemž má jídlo rád, večer si s potěšením poleží na kanapi s novinami nebo knihou. Nemá chuť někde něco opravit nebo si například beze svědků vyluštit křížovku. Jakékoli vybočení ze zajetých kolejí se snaží likvidovat co nejdříve, i když se mu vždy podaří vyváznout z nečekaných a kritických situací velmi úspěšně. Jakékoli vzrušení mu jistě ubírá velké množství duševních sil a táta je donucen kompenzovat podobné ztráty dlouhými procházkami po lese. Nemá-li tedy jiné koníčky, za jeho hobby můžeme s jistotou považovat náklonnost k chození do lesa. V takovém případě bychom však všichni nesli cejch patologických abnormálů. Ještě ke všemu se tam nevěnuje lovu, sbírání hub, ani rybaření. Za což si ho vážím.        Má úcta k němu se projevila a utvrdila dávno, když jsem byl ještě puberťák. Dobře si pamatuji, jak jsme se jednou večer vraceli z ateliéru, kde mi měli ušít mé první módní kalhoty, a táta se  mne, celého zasněného z pohledu na nebe v červáncích a představ o obnově šatníku, zeptal na smysl života. Byl jsem v tom šťastném věku, kdy člověka takové věci celkem dost zajímají a hodně o nich mluví, jako by každá otázka měla odpověď a každá věc svůj smysl. Je možné, že tehdejší má existence právě pod tím nebem, bez právě těch kalhot, všechno to vzbuzovalo podezření neopodstatněnosti bytí, i když jsem ještě pořád věřil na zázraky, na to, že smysl života existuje, prostě ho jenom kvůli své nezralosti nemohu najít. Táta rozfoukal mé poslední pochybnosti. A je třeba mu dát za pravdu, že to udělal otevřeně, bez strnulosti, ale i bez zbytečné afektu      Má úcta k němu rostla a zesílila, když jsem ho za nějakou dobu sledoval v práci. Jak už bylo řečeno, vykonával dost význačnou funkci v městské samosprávě, byl vedoucím komise pro kontrolu vzdělávání nebo něco takového. Bylo pro mě překvapením, že otec, takový jemný a ústupný zdomácnělý člověk, tu projevoval značnou tvrdost a zásadovost při jednání s různými lajdáky.      Během života jsem se snažil osvojit si něco podobného, co vždy zesilovalo otcovu autoritu. Například, když se všichni okolo až zalykali pohrdáním a nenávistí k Rusům, táta řekl: „Přece ale není možné tak jednoduše odsoudit veliký národ. Ať už udělali cokoliv, oni (Rusové) stvořili velikou kulturu.“ Podobnou loajálností a tolerancí se  lišil od ostatních také v polské a židovské otázce.      Ačkoliv se otec snažil nemít na mě žádný výchovný vliv, přece jen měl podíl na formování mé osobnosti. Díky vytříbenému chování a slušnému způsobu života měl příjemný imidž. Mohlo se zdát, že žije podle hesla „Prach si a v prach se obrátíš“. A ačkoli jsme jen zřídka, téměř nikdy, spolu nehovořili otevřeně, ani jsme spolu nevedli debaty zvané ,,zvracení duší“, vždy jsem si cenil pocitu naší jednoty, která je vlastní jen opravdu blízkým lidem.      Kromě toho, že neměl žádné koníčky, chyběly mu také jakékoliv atributy, které dávají lidem pocit cenit si sama sebe, starožitností, cenných papírů, anebo řekněme rodinných relikvií. Tak například, neměl ani vlastní zbraň.        Proto jsme museli použít automobil.        Mimochodem, tátovo auto je na dnešní dobu také velmi obyčejné, nikdo mu jej nemusí závidět.        Na Štědrý den jsme dobře povečeřeli, sedli do auta, taťka za volant, já vedle něj, a vyjeli jsme na hlavní náměstí. Jeli jsme jako vždy pomalu, téměř opatrně, důsledně jsme dodržovali pravidla silničního provozu. Na náměstí naproti radnice svítil vysoký vánoční strom, kolem ní chodili veselí, opilí měšťané a zpívali koledy. Když jsme přijeli na náměstí, trochu jsme přidali a rozrazili dav koledníků, až roztátý sníh stříkal všude kolem. První zásah byl velmi podařený, jelikož se ještě nikdo nepolekal a nestihl utéct. Druhý pokus po otočce taky nebyl špatný, podařilo se nám srazit několik lidí jízdou pozadu, dav stál jako opařený a víc než deset sekund se nemohl vzpamatovat. Pak už to nebylo tak jednoduché. Lidé utíkali na všechny strany a přestože nám panika hrála do karet, bylo teď těžké trefit se cíleně a náhodné oběti jen bránily v jízdě. Situace se měla tak, že na mokré dlažbě šlo auto každou chvíli do smyku, a tak jsme náhodně srazili jen pomálu svých krajanů. Jen těžko jsme nabírali rychlost a pomalá jízda se stávala nebezpečnou, kdekdo z měšťanů se vzpamatoval a evidentně si usmyslel s námi     bojovat. V rukou těch odvážlivců se objevily hole a kameny a využívali každý moment, aby nám zasadili ránu. Mrtvá těla, kterých zas nebylo tolik, ale přece dost na to, aby bránila v jízdě, nám ubírala na pohyblivosti a to zvyšovalo šance našim protivníkům. Několik ozbrojenců s holemi se nám podařilo srazit, ale lidé posilnění alkoholem a pohledem na krev už nehleděli na vlastní nebezpečí a představovali vážné nebezpečí pro nás. Nakonec se jednomu z nich podařilo trefit kamenem přední sklo a my jsme chvíli přes hustou pavučinu střepin nic neviděli. Bouchnul jsem do skla pěstí, to se vysypalo, chladný vzduch nás udeřil do obličeje a auto v rychlosti napálilo do kmene vánočního stromu. Z boku opět začaly létat kameny a lidé nás rychle otáčeli na střechu. Otec však neztratil hlavu a za chvilku už jsme zase uháněli vstříc útočícím řadám. Rány zabubnovaly na střechu, vysypalo se také zadní sklo, několik mužů, které už opustil zdravý rozum, se rozběhlo přímo proti nám a roztahovali ruce, jako by chytali prase. Táta byl bezchybný. Myslím, že jsme položili hned tři naráz. Jedno tělo se zachytilo na kapotě, sundali jsme jej prudkým zabržděním.      „Tak to by stačilo“, křiknul otec. „Kleknul nám radiátor. Musíme jet, dokud se nezadrhne motor.“      A nechali jsme město za zády.      Svatá noc se proměnila v tiché ráno a my jsme s tátou stáli na střeše automobilu pod rozložitým stromem. Poprvé za dlouhou dobu táta nebyl v lese sám. Díval se na nebe a na vrány, které si posedaly na větve našeho stromu. Já se díval pod sebe na dobité auto. „Jaká byla jízda?“ zeptal jsem se. „Jízda“, řekl otec „takže až řeknu tři.“ „Jedna.“ „Dvě.“ „Tři.“      Musím se přiznat, že tehdy jsem poprvé obelhal svého otce, a přestože mi to už v životě nepotvrdí, přece jen na mé hlavě leží veliký hřích. Udělal jsem to, co často dělají chlapci, když soutěží, kdo déle vydrží pod vodou. Na “tři“ všichni skočí a jeden, ten nejchytřejší, stojí a směje se, nebo skočí později. Tak i já jsem neskočil na “tři“ a díval se, jak se otcovo tělo zhouplo v oprátce, jak vylétly vyplašené vrány k nebi a jak tělem proběhla konvulze. Zhřešil jsem, ale před smrtí jsem stihl učinit pokání a skočil dřív než si ptáci zpátky posedali na strom.       Jurko Izdryk – Otec (Ostrov Krk a jiné příběhy)            Jurko Izdryk, spisovatel, malíř, hudebník. Narozen v Kaluši (Ivanofrankovská oblast) 1962. V roce 1989 založil časopis “Četver“. Na literární scéně se objevuje pod fiktivním jménem na konci 80. let. První jeho díla vycházejí časopisecky, především ve vlastním časopise. Nejdůležitější díla: “Ostriv Krk ta inši Istrii“ – Ivanofrankovsk - 1997 (povídky), “Voccek“ – Lvov - 1998 (román), "АМТМ" – Lvov – 2005 (povídky).   Alex ELGART se narodil 4. října 1982 v Kyjově. V současné době studuje na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Aktivně se věnuje překladům krásné literatury a filozofických textů z ruštiny a ukrajinštiny. V roce 2005 stál u založení Českého lektorátu v Oděse. Třetím rokem se věnuje průvodcovské činnosti a přípravě zájezdů do rusky mluvících zemí.