Oblouk železné zahradní branky se skřípavě rozezněl, když do ní Marta strčila. Její kroky se zastavily přesně v tom místě, kde kdysi její štíhlá postavička stávala, než vklouzla pod větve starých nakloněných jabloní. Po jejím boku vždy zastavil její věrný kamarád Bred a sedal si poslušně na zadní. I dnes byl s ní a chystal se vklouznout do sítí vzpomínek. Ale dnes už nebyl tak chundelatý a černý, od moudrých oček mu prokvítala šeď stáří a táhla se přes celý hřbet, až k vrtícímu ocásku. Najednou se celý proměnil. Jakoby tušil, na co Marta myslí – na událost před 15 lety, kdy se poklidná a romantická babiččina zahrada změnila v dobrodružný ostrov plný napětí.

Marta se podivně usmála a po dlouhých letech odloučení vklouzla pod staré jabloně do dávných vzpomínek o princeznách, princích, o vysněných bytostech i mluvících stromech a květinách. Její věrný druh se i přes své stáří neopozdil ani o minutu.

   Kde ten příběh vlastně začal? Konec zahrady nebyl v dohledu přes býlí a plevel, ale ani tehdy v jejích 13 letech nebyla branka na druhé straně zahrady vidět.

   Nikdy, i když se tolik snažila, nebyla vidět zahradní branka a plot na konci zahrady. Stála na špičkách, poskakovala, aby viděla na konec zahrady, ale marně. Nikdy neviděla její konec. Netušila proč ji babička zakázala chodit dál do zahrady  za starými nakloněnými jabloněmi. Jabloní tu bylo opravdová spousta, kam jen oko dohlédlo, ale když bylo Martě 13 let, začala být zvědavá co se dál v zahradě skrývá. Proč tam nesmí vkročit. Proč jinak hodná babička se stane zlou kdykoliv se zeptá na zbytek zahrady. A tehdy se rozhodla porušit slib co dala babičce a vkročila do zahrady za jabloněmi. A teprve tehdy začal její příběh…

   Došla na konec Jablečné zahrady a vstoupila do zahrady tak podivně tajemné, záhadné až skoro pohádkově magické, že se ji zatajil dech. Pociťovala velice podivnou energii kolem sebe. Udělala další krok do záhadné zahrady, a když se za sebe otočila uviděla jen býlí a plevel. Žádné staré nahnuté jabloně jak čekala, ale viděla jen býlí a plevel. Řekla si že by se asi měla vrátit. Ale něco ji táhlo dál do středu zahrady a taky zvědavost. Ano zvědavost ji donutila jít dál a nevracet se. „Je to podivné místo.“ říkala si a její kamarád Bred zaštěkal, jakoby ji četl myšlenky. „Ano máš pravdu.“ pohladila ho Marta po tehdy huňatém kožíšku. Pořádně se rozhlédla kolem sebe. A uviděla nádherné květiny. Stromy, které jakoby na určitých místech měli oči a pozorovaly nás jimi. Jiné zas vypadla že mají jenom pusu a povídají si s těmi ostatními. A najednou jenom, sice na vteřinku, ale bylo to tak, zahlédla ho! Jednorožce. Běžela za ním, ale zmizel jí z očí. Rozhlížela se kolem sebe, ale nic neviděla. Po chvilce zahlédla koutkem oka pohyb.

   „Počkej. Neutíkej. Neublížím ti.“ zakřičí. A začne se pomalu přibližovat. Jednorožec se nervózně přehraboval kopytem v hlíně. Ale zůstal stát. Když byla přímo u něj uviděla jeho nádherné zlaté oči jak ji pozorují a nádhernou duhovou hřívu i ocas. Roh, které vypadá jak ze stříbra. Třpytil se a Martu oslnil svým leskem. Pohladila ho po duhové hřívě a jednorožec se uklidnil. Najednou Jednorožec promluvil: „Si velice hodné a milé děvče. Pojďte semnou ukážu vám palác naší princezny.“ vedl je lesem a Marta si všimla jak si stromy něco šuškají a květiny se po nich otáčejí. Místy si všimla několika párů očí. Byla velice nervózní.

   „Proboha co blbnu. Já jdu od královského paláce.“ Poví si pro sebe.

   „Jak se jmenuješ?“ zeptá se Marta Jednorožce.

   „Já nemám jméno, které by se dá říct lidskou řečí. Ale můžeš mi říkat jak chceš.“

   „Smím ti říkat Duha?“

   „Ale jistě. A ty se určitě jmenuješ Marta je to tak?“

   „Ano jak to víš?“

   „Hádám, nic víc. A tohle je určitě Bred. Tvůj oddaný pejsek.“

   „Ano. Ale…“ najedou zmlkne. Jelikož se před nimi objeví nádherná planina s jezerem, vrbami porostlými břečťanem, stádem jednorožců a každý z nich byl jiný. Ale jedno měli všichni společné. Duhovou hřívu a ocas.  Stádo  k nim otočilo hlavy a jeden z nich promluvil.

   „Odveď je odtud. Tohle není jejich říše nemají tu co pohledávat.

   „Vedu je za princeznou tam mi uvolněte cestu.“

   „To nemyslíš vážně?! Vždyť to je obyčejný člověk nic víc. Nemá právo vstoupit do paláce!“

   „Ale ano. Má. Její babička to právo má tak proč by ho nemohla mít i ona“

   „Protože ona není její babička!“ zakřičí všichni jednorožci zborem.

   „Uhněte nám z cesty!“ řekne Duha.

   Martu překvapilo proč ostatní ji nechtějí pustit dál a Duha ji chrání. Zadívala se do země a po nějaké chvíli ucítila chvění země. Podívala se rychle na jednorožce a ti zběsile utíkaly pryč. Ale Duha zůstal s ní. Z jezera se začala vynořovat stříbrná věž, která se pomalu rozšiřovala. Vynořil se, nádherný stříbrný zámek. Plný třpytu a kapek vody, které mu dodávali na důstojnosti.

   „Jen jdi.“ Řekne ji Duha a Bred zaštěká na souhlas. Marta jde po stříbrném mostě a uslyší jak na ni někdo volá.

   „Marto, Martičko…“ rozhlíží se. Ale nikoho nevidí. Začne pomalu otevírat oči a uvidí před sebou stát svého nejlepšího kamaráda Jirku.

   „Co si tu dělala?“ zeptá se ji.

   „Vzpomínala, Jirko. Vzpomínala.“ Postaví se, podívá se za sebe do plevele a býlí a zdálo se ji, že tam viděla zavlát duhovou hřívu a pohled zlatých očí.

   Ale byl to jen letmý okamžik. Takže si nebyla jistá, jestli ji doopravdy viděla. Ale jedním si jistá byla. Že za býlím a plevelem je stále její pohádkový svět a její drahý jednorožec Duha.