Hlavním problémem duchovnosti je rozpor mezi přáním ega jak by měla vypadat a jak ji vidí Bůh. Již ve Starém zákoně jsou popisovány neustálé rozpory mezi náboženskou praxí Židů a velmi kritickými připomínkami JHWH, předávané desítkami proroků po celá staletí. Pokračování těchto rozporů je jasně patrné v Novém zákoně, kde vyvrcholily v pomluvách, osočování, odsouzení a popravě bohočlověka Krista.

I další vývoj církve byl zatížen farizejstvím, což trvá dodnes. Bohužel už nejsou proroci, takže není žádná výrazná autorita, která by se mohla duchovnímu pokrytectví vážně postavit. Kristus to věděl a proto často varoval proti farizejství. Hovořil o malém stádci, které bude mít víru, jež umí hory přenášet. Kdo to však dnes umí?

Lidský přístup lze charakterizovat jako vychytralý a dětinsky naivně romantický. Vždy je v něm snaha naplnit dosud nenaplněná přání ega. Netouží po Poznání, Velikosti, Moudrosti, Věčnosti a Nekonečnosti či dalších atributech Boha. Tuší, že by ho to destabilizovalo, mohl by se dozvědět více, než chce. Spíše usiluje o svých představách o spravedlnosti, rovnosti a bezpečí v rozhádaném světě. Je v tom i velká síla tradice a vlivu společenství stejně smýšlejících, někdy stačí jen to. Nestojí v podstatě o zážitky vytržení či osvícení, ač je zdůrazňují všechna náboženství včetně jogy a budhismu.

Spíše se naivně ptá, jak to či ono může Bůh dopustit a kde byl za holocaustu. Snad ani v duši nevěří, že existuje. Církev připomíná politickou stranu. Bibli si vykládá jako politický program podle okamžité potřeby každý zvlášť, nebo dogmaticky lpí na staletích zvyků, jež mylně pokládá za správné. Zajímají se často z pohledu Boha nevýznamnými záležitostmi jako předmanželským sexem a ochranou proti početí, ale zásadním se vyhýbají. Že by se Boha zeptali, jak to či ono opravdu je, nikoho zjevně nenapadne. Zvláštní. Chtějí se k Němu dostat a přitom odmítají Ho i oslovit!

Pokud se jich zeptáte na podstatu křesťanství, neumějí se většinou jasně vyjádřit, nebo nesprávně tvrdí, ze základem je Desatero.

Život je ale dokonalým trenažérem stvořený Bohem. Nelze ho odmítat ani kritizovat. On ho stvořil pro Svou potřebu a nelze se z něj dostat, pouze v iluzích, kterým se běžně říká duchovnost. Říkat toto ovšem nahlas je nebezpečné, hned vznikají snahy když ne o ukřižování, tak alespoň o upálení za kacířství. Ale i to Kristus předpověděl a většina apoštolů tak dopadla. Už toto je ezoterika.

Je paradox, že věřící říkají, že se chtějí dostat k Bohu, ale když Ho náhodou jen zdáli zahlédnou, utíkají od Něj s tím, že to byla jen iluze, nebo se leknou tak, že už to odmítají opakovat. Nechtějí, aby jim kdokoliv zasahoval do života a představ o něm, ani Bůh ne. Zvláštní je, že ve vědě, právu, technice i sportu jsou schopni daleko kvalitnějších přístupů než v náboženství, které zůstává v moci rigidních sil osobnosti odmítajících změnu, vývoj.

Ale toto vše je na druhé straně jaksi "úmyslné". Vždyť Vše je Hrou Boha, naplnění Potencionality Stvoření, kde každý archetyp má své nezastupitelné místo. Lidstvo je na počátku vývoje a bude trvat desetitisíce let, než Boha začnou trochu chápat. A právě tato spleť cest k Sobě Samému Boha hlavně zajímá. Vždyť není kam zbloudit. Je jen On a času i nástrojů výuky je nekonečně...