Tma okolo mě je neproniknutelná. Oči si na ní nejspíš nikdy nezvyknou a já budu uzavřený ve své vlastní hlavě. Hlavou se mi míhají vzpomínky. Tak živé, jako bych je znovu prožíval. Vracejí do mého života barvy, které už neuvidím. Toužím dotknout se těch postav, které se mi zjevují ve tmě. V takových chvílích přestávám cítit strach, hlad i žízeň. Vnímám jen jejich přítomnost. Mí přátelé, příbuzní, ale i lidé, kteří mě zaujali na ulici a já si je zapsal do paměti, jsou náhle blíž. Jsou tak blízko, že mám pocit, jako by leželi vedle mě v řadě a já slyšel, jak dýchají. Rytmy jejich dechu mi tepou v hlavě. Každý je jiný, nekryjí se ani nesplývají. Tlučou mi v mozku a já je poslouchám. Vytvářejí představu života mimo tmu. Toho života, který mi teď protéká mezi prsty. Snažím se z něj zachytit alespoň kapku, abych svlažil rty, které mám rozpukané a bolavé žízní.

Žízeň! Krutě mě pálí v hrdle a suší mi ústa horkým dechem. Ze slepých očí mi po tvářích stékají slzy. Suchým jazykem se snažím vrátit tělu zpět ztracenou vláhu. Jedna ze slz mi ulpěla na horním rtu. Opatrně ji slíznu. Jazyk i ret vybuchnou v ohnivém tanci palčivé bolesti, ve kterém téměř zanikne slaná chuť mého úlovku. Bolest prořízne tmu a přinese mi vzpomínky, snad stejně hořké a trpké jako ona jediná zachráněná slza. Spolu s nimi chvíli plavu na vlnách Zapomnění, ale náhlý odliv mne vyvrhne na pobřeží jako zbloudilou velrybu. Dýchám zhluboka a vnímám přetrvávající brnění v horním rtu. Vím, že za chvíli přejde. Bojím se toho okamžiku, protože mě přenese zpět do tmy. Cítím na tváři vlastní útrpný úsměv a cítim i ono bolestivé pnutí, které jej provází. Šeptám „Pít!“. Šeptám, ale to slovo nikdy neopustí mé myšlenky. Zůstane v nich uzamčeno spolu s dalšími nevyřčenými větami jako „Miluji tě“ nebo „Promiň“, které mi pomalu vyžírají díry ve vzpomínkách. Zanechávají po sobě stopu. Vypálenou,  do běla rozžhavenou čáru, dlouhou a nepřerušovanou. Vede serpentinami mé duše a nikde nekončí, ztrácí se mi za obzorem, kam nedohlédnu. Zdá se mi, že po ní jdu. Opatrně balancuji a hledám rovnováhu pomocí rozpažených rukou. Čára mě pálí do bosých chodidel, ale nechci ji opustit. Silnice kolem mne je lákavá a svůdně chladná, přesto dál vytrvale našlapuji na pálící znamení svých hříchu a omylů, jako bych věřil, že mě tohle pokání osvobodí. Pokračuji dál a každým krokem je bolest v nohou silnější. Nedokážu ji snést a padnu na zem. Propadnu se zpět do tmy, kterou nikdy neopustím. Do tmy, která se mě drží jako klíště a stále těsněji se ke mně tiskne.

Křičel bych! Bože! Jak rád bych křičel! Z mého vyprahlého hrdla však vyjde sotva slyšitelný sten, který nikdy nedolehne k uším případného zachránce. A i kdyby křik přešel přes mé rty a opustil tu hroznou krajinu vnitřku mé hlavy, uslyšel by ho někdo? Nepoletoval by jen tak chvíli prostorem, dokud by tiše nevyšuměl, tak jako všechno člověkem vyřčené? Zůstal vlastně někdo, kdo by jej mohl zaslechnout? Jsem tu jediný? Sám? Ticho rezonuje tmou. Jen v myšlenkách mi visí velký neonový otazník, pomrkávající jedním okem: „Ale ty přece odpověď znáš. Neptej se!“. Kolem plují další, menší, a všechny mrkají v jediném pomalém ubíjejícím rytmu tlukotu mého srdce. Krutá bolest, která mi drtí hrudník pomalu ustupuje. Zakašlu a ucítím v ústech narezlou chuť krve. Odplivnu si. Uslyším tiché plesknutí, to jak sliny s krví dopadnou na beton. Nevím proč, ale ten zvuk mě rozesměje. Bolest se vrátí, ale to nevadí. Znamená to, že jsem ještě neumřel. Život má pro mě mnohem větší váhu teď, ve chvíli, kdy umírám, než jakou měl kdykoliv předtím.

Nahmátnu její ruku. Je studená a ztuhlá. Jak je to dlouho, kdy mě naposledy stiskla v odpověď? Chtěla abych jí stále něco vypravoval, ale já nemohl. Hledal jsem slova, kterými bych ji utěšil, ale všechna se schovala. Zůstalo mi jen tiché „Sbohem“, zdusené vrstvou suti. Teď bych jí přednesl svou báseň, která je z velké části právě o ní, i když jsem jí nikdy neviděl. Deklamoval bych ji tak, jak by mi můj zúžený dech dovolil. Poslední, co bych jí řekl, by bylo jednoduché „Miluji!“. Nekřičela když umírala, tak jako jiní, ale její hlas byl plný bolesti. Pláču pro ni a nelituji ztracených slz. Pláču. Pláču pro sebe, pláču pro ni, pláču pro všechny, kteří ještě zemřou v téhle pitomé válce.    

Ležím na zemi, pláču a poslouchám. Kolem mne je jen tma a ticho. Jakousi dírou ke mně občas zavane čerstvý vzduch. V té chvíli dýchám zhluboka a snažím se představit si místo odkud se ke mně dostal. Zapomínám, že jsem zasypán v troskách budovy, spolu s desítkami dalších. Zapomínám, že jsem je slyšel křičet, řvát a plakat, když umírali. Zapomínám, že mi na těle leží cosi těžkého. Zapomínám na všechno a jediné, co si ještě uvědomuji, jsou slzy, které mi stékají po tvářích. Jen slzy a tma.