Pohled z okna mě uklidnil. Všechno je, jak má být. Teď uprostřed ledna jsem tu v podstatě uvězněný. Cesty zapadaly sněhem, ani na pásech závějemi nikdo neprojede a větrné smrště ruší signál. Je mi to jedno. Vím, že se se mnou stejně nikdo nesnaží spojit. Starý politik – mrtvý politik. Příliš pomalý pro tenhle děsivě dynamický svět.  A tak jsem tady. Uprostřed hor a sám. Z okna v prvním patře, z okna mé pracovny, vypadá okolní svět klidně a mírumilovně. Zdání ale klame. Zdejší zimní krajina je všechno, jen ne klidná a mírumilovná. Je krutá, bezcitná a surově vražedná. Zabíjí jen tak z rozmaru. Svou ledovou krásou láká jako masožravá květina hmyz, ale kdo se chytí na její lep ten už nikdy nevzlétne. Stačí se podívat na to zdánlivě klidné pleso pod mým domem. Vypadá nádherně, jak po jeho zamrzlé ploše divoký vítr honí obláčky prachového sněhu. Ale jen pár kroků od břehu se pevná krusta ledu mění ve smrtelnou past, ze které není úniku. Přes hluboké mrazy je ledový pokryv jen tenounký. Stačí neopatrný krok. Jeden jediný krok a zimní nádhera vás zcela pohltí.            

A pak jsou tu ty lesy. Temné a hluboké, táhnou se do dálky od jezera až k obzoru. Téměř bez konce. Nenajdete jediný listnáč, všude samé smrky, modříny a jedle. Na pohled štíhlé, urostlé a vznešené, na dotek pichlavé a lepkavé smolou. V jejich korunách se prohání zimní vichr, klátí jejich větvemi a řídí svůj hrozivý sbor. Neševelí a nešumí jako listnáče, moudré věkem a důstojně rozložité listnáče. Skřípou, praští, praskají, skučí a vyjí jako tvrdohlavé mládí. Ten jejich chorál mě děsí. Přitom jsem je dřív miloval. Procházel jsem se mezi jejich kmeny celé dny, poslouchal jsem je, dýchal jsem a smál se jako malé děcko.  Vlastně právě kvůli nim jsem se na svém útěku od lidí schoval právě tady. Jaká to ušlechtilá společnost!  Vysoko a daleko od všech a všeho.

Mým jediným přáním byla samota a klid. Obojí bych teď vyměnil za možnost uniknout z tohohle ledového sevření.  Možná bych se prostě měl sbalit a, jakmile začne obleva a uvolní se cesty, utéct z téhle pustiny. Přemýšlel jsem o tom loni, předloni, před pěti, deseti lety a přemýšlím o tom i letošní zimu. Vždy jsem došel (a vždy dojdu) k rozhodnutí, že to udělám, že opravdu odejdu. Někdy se dokonce odhodlám k tomu, že si sbalím kufr. Ale pak přijde to dlouhé čekání na oblevu, na jarní tání. Dny plné sledování teploměru a poslouchání, jestli se už nezačli ozývat jiní ptáci než krkavci. Pak ale vysvitne zpoza naducaných sněhových mraků první jarní slunce a moje zatracené ufňukané odhodlání začne mizet spolu s tajícím sněhem. Stačí jen předzvěst jara v závanu teplejšího vzduchu. Trocha té hutné, hliněné zemité vůně a už nedokážu odejít. Odkládám útěk na neurčito, vybaluji kufr a jdu ven, pozorovat, jak na jezeře praskají ledy.

            Za ty roky, co jsem tu takhle zahrabaný se můj životní rytmus podivuhodně propojil s koloběhem přírody. Jaro je jako elixír života. Těžká, omamná vůně mokré lesní půdy a první lehké dotyky slunce ze mě smývají tíhu osamělých let. Vrací mi nazpět trochu toho mládí, které mi kdysi někde daleko odtud tak nenápadně proteklo mezi prsty. Ty první měsíce, ještě napůl studené, jsou jako návrat do dětství, na které jsem už dávno zapomněl.

Léto není tady v horách dusné a upocené, ale svěží a slunečné. Rána jsou mlhavá, to jak silné slunce vysouší mokré lesy, poledne jsou žhavá, ideální pro trošku toho spánku, kterého se ve stáří nedostává v noci. A večery? Jasná obloha a moře hvězd přináší vzpomínky na život mezi nimi, na dlouhá léta trmácení všude možně. Léto je nejkrásnější období. V životě i v roce. Jestli bych někdy chtěl zastavit čas, nebo se alespoň vrátit zpátky a prožít něco ještě jednou, chtěl bych zase cítit to nekonečno kolem lodi. Cítit znovu ten nesmírně závratný pocit vznášení se v temné černi vesmíru. Zažít tu chvíli, kdy vzpomínky na těžký start jsou už zasunuty do pozadí a myšlenky na nebezpečné přistání jsou ještě daleko. Je těžké ten pocit přiblížit někomu, kdo nikdy neletěl vesmírem, někomu, kdo má celý život pod zadkem svou bezpečnou gravitaci a nechce ji ztratit. Jde tu o absolutní volnost, svobodu, lehkost a nezatíženost. Prostě se jen vznášíte.

Ale tohle všechno jednou skončí, protože se nevyhnutelně blíží podzim a s ním největší chyba mého života. Jakmile se začnou večery ochlazovat a na obzoru vyvstanou první dešťová mračna je konec s bezstarostným létáním, konec s tichým vzpomínáním. Výsledek mých účtů je nemilosrdný. Chybné rozhodnutí…a je po všem. Tehdy jsem snad doufal, že můžu něco změnit. Já, bezvýznamný pilot hvězdných letů, jsem se dal do služeb Galaktiky. Jako stařec se teď můžu smát, mám právo na trochu zábavy. Ještě teď cítím to vzrušení z prvního projevu i hanbu, která následovala. Zahozených dvacet let. Ale možná ne zahozených, jen nevyužitých. Příliš snů a málo odvahy.

A přes všechnu tuhle hořkost, přes všechny výčitky pak napadá sníh. Zima je pro mě jako smrt, tiché přežívání pod bílou pokrývkou. Osamělost se mi zahryzne do zbytku srdce a ukousne z něj další kus. Na kolik zim mi ho ještě zbývá? Kolikrát ještě, zas a znovu? Svou zbytečnost a postradatelnost si nikdy neuvědomím tak silně, jako když mi zimní bouře žene do okna zástupy sněhových vloček. Každá z nich je jedna jedinečná a přesto v chumlu ostatních naprosto ztracená a zapadlá. Odsouzená roztát na mém vyhřátém okně, za kterým se před svým osudem ukrývá podobná sněhová vločka, já. Proto chci v zimě utéct, proto chci pryč. Bojím se roztát, bojím se umřít. Letos možná ještě víc než kdy jindy. Jako by tahle zima měla víc síly než ty předešlé, jako by mě opravdu chtěla přinutit zůstat už navždy někde pod ledem. Ta síla je cítit ve vzduchu kdykoliv otevřu okno. Tehdy  mi běhá mráz po zádech. Není mi zima, mám strach.

Vlastně právě proto píšu všechno tohle. Proto moje starodávné pero klouže po papíře, tak dlouho schovávaném, že je celý zažloutlý. Jsem nejspíš poslední, kdo píše ručně a na papír. Zpozdilec a zpátečník, blázen a snílek. Další podobná jména jsem měl. Kdysi jsem se jim smál, ale dnes? Některá z nich jsou trefná a přesná. Zvlášť jedno mi utkvělo v paměti a nepřestává dorážet. Jakoby mi chtěli mé vzpomínky něco ukázat, něco, co sám nevidím. Blouznivec. Tak mě kdysi nazvalo po jednom mém parlamentním projevu jakési virtuální zpravodajství. Blouznivec. Tehdy snad jen v náznacích, dnes jsem jím celou svou duší. Koho jiného by napadlo opustit všechno a ze dne na den odejít na jakousi zapadlou, téměř opuštěnou planetu? Jen starého hlupáka bez přátel a bez rodiny, lapeného do vlastních bláznivých snů a nereálných představ o světě. Jen takový ztracenec by tu mohl přežít…Ale já umírám a cítím to. Ne z nějaké hloupé fyzické příčiny, ale ze strachu. Bojím se k smrti. Děsí mě jezero, lesy i vítr a to podivné napětí v něm. Starý blouznivec si vyblouznil Smrt. Zhmotnil jsem si ji a ona teď stojí opodál a čeká. To je to napětí ve větru. Kdy asi přijdu? Odolám ještě letos? Proto nenávidím lesy kolem. V praskání jejich větví totiž slyším její hlas, jak mě volá, jak mě láká a zve k sobě. Sladce a mámivě zpívá starému člověku. Vidím, jak rozevírá tu svou hrozivou náruč. A já, i když se jí tak strašně bojím, cítím, jak mě to k ní táhne.

Prošel jsem se během života po všech planetách, které lidstvo dobylo, získalo nebo objevilo. Krásné světy, kruté světy i ty neobyvatelné,všechny jsme si podmanili a všem se obdivujeme. Kdesi v hlavě nám ale všem jakýsi tichý zpěvavý hlásek připomíná, že není nic krásnějšího než předzvěst jara v závanu teplého vzduchu na třetí planetě od hvězdy Sol, na Zemi. Tak jako to celý život šeptá mě, šeptá to i vám.

Popsal jsem poslední zažloutlý list papíru, poslední stránku své knihy života. Jakoby mě všechna ta slova, když je tak vidím před sebou, osvobodila. Cítím se svobodný a připravený roztát na vyhřátém okně osudu.