TEPLICE-ŠANOV 8.-28.4.05
I.
tohle je poslední zkouška
řekla propast
musíš do mě skočit
rozhlédnul jsem se pověrčivě po domech a
platanech, které mě sem sledovaly celou noc
které se za mnou nemotorně plížily, a když jsem
se ohlídnul, snažily se nedát nic znát, bez účasti
přežvykovaly štěrk..
teď stály napjatě, mimoděk se škrábaly
veverkami, a domy, které byly moc vzadu, si
stoupaly na špičky
měl jsem své fanoušky, těšilo mě to u pod-
břišku
ne
vydechnul jsem, teklo mi to po rtech
jako smetana, jako bych líbal klín svaté ženě
ne- ty skočíš do mě!
a popadnul jsem propast za dno, nasoukal si
jí ústy do krku jak hlubokou tak mělkou
a polknul jsem
II.
chtěl jsem se smát
mohutné platany prozpěvovaly silnými hlasy
a v těch ženštějších z nich
rostly ze spolykaného štěrku
tepající skály
až se jim kulatila bříška
nějak naprázdno
trochu ale naprázdno
jako při pohřbu vévody
jenomže jsem byl víc jáma
než vévoda
chtěl jsem se smát
ale otevřel jsem ústa
a proskočila mi jimi kočka
III.
po dně
té propasti
jde kočka
na měkkých tlapkách
jde pomalu a ohlíží se
propast je veliká
IV.
po dně
té propasti
jde kočka
a propast ani nedýchá
aby se nezachvěla
jistě
myslí si
jsem příliš veliká, než abych byla opuštěná
jistě
myslí si
ale co kdyby mi utekla..
V.
dívám se po těch dvou
jako po krajině, kterou
zakázali
kolem mě se srocují stromy, pochvalně kývají
strnulými kmeny a svraštělé nebe pulzuje
stařena před porodem
dívám se skrze ně
dívám se na sebe
a ty něžnější z platanů, s kulatými bříšky
mi nabízejí lásku
VI.
na dně té propasti
doběhla kočka k jezeru
nahla se nad hladinu
a poprvé se uviděla
že je černá
VII.
u toho jezera žil rybář
měl dvě dcery
jednu tak krásnou
že jí musel utopit
VIII.
miloval jsem se se stromy
miloval jsem se s cestou
která praskala, když se prohýbala
a štěrbinami betonu z ní vytékalo
semeno jak pryskyřice
sedal jsem si na lavičky
k opuštěným krabicím vína
a nechal si říkat od zlých duchů
jeden mi vyprávěl o muži
kterému při souloži
chytly vlasy tak
že shořel i se svou ženou
na vlhké prostěradlo se lepila
hromádka popela
IX.
opilá Alžběta
má zkrvácená ústa
X.
chodím
a ptám se domů
jestli v nich žijí lidé
ale pod peřinami, v prohnutých postelích
spí jenom sochy
někde sousoší
XI.
v jednom z těch domů
před záchodky
stálo akvárium
u něj holka
když jsem vešel
rybíma očima šeptala
nějaké příběhy
z chaluh se
potácely malé rybky
zmuchlané tichým spánkem
a omámené probuzením
narážely nesmyslně na
stěnu akvária
a v panenkách té holky
něco uzamčené
bušilo úplně stejně
bloudilo po kluzké stěně oční
bulvy jako ručičky hodin
po měsíci v průčelí
vojenských lázní
chtěl jsem se omluvit
ale v puse mi jen zabublalo
XII.
lili tu čaje
do bílých misek
konvicím
stékal
pot pod
skleněnou kůží
vrtěl jsem v sobě kubíky prostoru
ocásek ulice skřípnutý vraty
do průchodu
ale nevstal jsem
s ověřeným úsměvem pod kukadly
nenápadně jsem se měnil
ve svůj taburet
XIII.
na schodech sv. Alžběty zatím
seděl čert
sledoval
hořící domy, po šedých
stehnech města teklo mléko
a holubi trčeli v hlíně jako
zahozené šípy
já to tak nemyslel..
schoulený, chytnul se kolem kolen
a kopýtkem vyryl do schodu křížek
kostel se nahnul
a ukáplo z něj vína
že k sobě nemohli
aspoň si zaplakali
XIII.
sloupal jsem ze sebe
šaty
a lil si vodu z konve
rovnou po těle
zůstaly po ní červené brázdy
jako po dívčích nehtech
nahý jsem vyběhnul ven, sehnul se k zemi
a ryl prsty ve hlíně
vidíte?
mluvil jsem k přízrakům
tady- tudy poteče veliká řeka, šíleným šeptáním
vymele údolí, Měsíc se skloní nad Zemi a bude
jí z něho číst budoucnost- tohle je čára života..
běžel jsem skloněný a platany mi rozpačitě uhýbaly
..tohle je čára života
tadyta, uzounká jako doufání--
běžel jsem skloněný, nesměl se narovnat
aby ta čára neskončila
sám jako žárovka
pokaždé když se pode mnou milovalo
zhasnul jsem
opilá Alžběta za mnou
měla zkrvácená ústa
a něco jimi šeptala
XIV.
přišourali se plyšáci
navlhlí
a vedli se mnou monology
XV.
půlnoční lázeňské hosty
jsem viděl jen já
začal Kolostuj
pohladím svlečené Teplice po pupku
a z podbřišku jim vytáhnu opařené
prasátko
pustím ho ulicí
mokré a prokřehlé
taky se bude ohlížet
vyšplhám se přes pysky
stydké jako květináče
a stoupnu si dolů místo něj
venušin pahorek
omrzám
když z očí zasněží
XVI.
Kolostuj seděl sám
v telefonní budce
měl žluté tváře
šla kolem paní
rukama se objímala
na povislé hrudi
XVII.
půlnoční lázeňské hosty
jsem viděl jen já
nejdřív se plazili hadi
jak zplihlé penisy
po svalech města (déšť
je jediný pot, co mi voní)
pořád tu někdo cvičí
pořád tu někdo tvrdne
na kámen tvrdne
na žulu
zduření hadi poslepu
vráží třeba i do zdi
třeba i do zdi, ženy
kapesníku, kontejneru
ale to měli i v jiných
stoletích
nemůžeme se ani vytahovat
půlnoční hosty
jsem viděl jen já
kráčeli, nesli se
vznešení jako bílé měsíce
dva nebo tři
i zakopli..
XVIII.
se světlem je to jasné
přidal se Křtitel
a prsty si bubnoval o talíř
ke konci dne se promění
v pivo a rum
něco se poskládá do lampiónů
a zbytek propotí milenci..
pak ale přijde den
já budu bloudit městem
a v nějaké holce zůstane
schovaná noc
a třeba jsem
ve špatném městě ?
XIX.
taky jsem sedal
před kostely
a volal
Bože, vylez!
ale to on ne
XX.
potom se ozvalo zvíře
jež chodí za zamčenými dveřmi
svaté Alžběty
jako paměť
cítím ho , jak se otírá
z druhé strany starého dřeva
nemůžeš dýchat
to je dobře
to je dobře
jsem oheň pod jezerem
hladina města černá
a napnutá jak prostěradlo
bílý břeh první noci
zamrzlé kaluže před nádražím
tady se klouzali
kati bez kapucí
tudy šli
a město ztichlo
zavřelo oči při polibku
veliké jazyky se draly
betonem jak
slzy
a hrudník sudet se svíral
malými výbuchy
jsem potok pod městem
a jestli promluvím
protrhnu jeho
staženou kůži
vystřelím nad temnou hladinu
v podobě světlého
dívčího těla
bílého ohňostroje
a dá-li Země
bude tvoje tělo
a dá-li Nebe
uvidím ve vodě pod sebou
tvé lesklé oči
poslední slova
jsem už říkal
já
kdoví jak
z gotických oken nad námi chrčel
Bach
XXI.
kdepak jsi ?
řekla představa
a čumákem se mi
otřela o
čelo
XXII.
před úsvitem
začalo pršet
přízraky se slezly k loužím
stáli nad nimi jak vodotrysky
a zpod žeber jim vylézala
nějaká zvířata
nad propastí dráp
a oko
přízraků ubývalo
kanály se valila mýdlová voda
ale než zmizeli
úplně
sekla
u obrubníku
kočka holuba
čůrkem z něj teklo
k přízrakům
něco jako víno
XXIII.
a já je sledoval
z okraje střechy
nohy mi bimbaly nad okapy
jako zvony
a jak jsem tál v prosvítajícím slunci
pomalu těmi okapy odtékaly
zůstal jsem ležet
na dlažbě
jako kaluž
abys mě našla
rozčeřila
aby ses ve mně
utopila
jak se říká
XXIV.
na břehu jezera
se kočka schoulila
a usnula
teplá a sevřená
hromádka popela
hladí mě každým svým
výdechem
XXV.
utekl jsem všemu
kromě těla
stál jsem sám nad ním
a propast rostla tak
že místy bylo vidět dovnitř
Šanovem obcházel kamenný kůň
a sem tam přišel na otevřenou sedmikrásku
ano, ano
to je ono..
huhlal a trhal ty kytky z hlíny
vázal z nich takové dárečky
po studené zemi, litoval, že se nevejde
na obrubník
a pak si všimnul mě
ano, ano
to je ono..
zahuhňal a vytrhl mě s hrstkou trávy
z hlíny
jak ve snu blázna
ale tohle bylo doopravdy
