Dívala jsem se z okna, když ke mě dolehli krásné tóny kytary. Jistě zas dole někdo hrál. Opatrně jsem otevřela dveře a sešla o pár schodů níž . Spatřila jsem jen siluetu toho, kdo tak krásně hrál, ale víc jsem neviděla. Byla tam tma. Pomalu jsem si sedla na schody a zaposlouchala jsem se do té hudby. Vůbec mě nezajímalo, který hoch to hraje, ale ty tóny ve mě probouzeli mou zapomenutou minulost. Jen jsem naslouchala a vzpomínala. Zase jsem se po dlouhé době cítila šťastná.
Nic však netrvá věčně. Zvedl se a odešel na své patro. Ještě chvilku jsem tam seděla, ale nakonec jsem se také zvedla a odešla znovu k oknu na chodbě, ze kterého mě ofukoval stále studenější vánek. Chvíli jsem tam tak stála a přemýšlela o námětu na svou novou básničku, když ke mě znovu dolehli ty tóny. Sedla jsem si znovu na schody. Tentokrát ten hoch i zpíval. Opět jsem se zaposlouchala do hudby. Po delší chvíli se zvedl aby zase odešel. Najednou jsem zaslechla jak říká: „vypadni, běž pryč. Copak člověk nemůže být ani chvíli sám?“ Pak otevřel dveře a odešel.
Takže si mě všiml. Vlastně mě to ani moc nepřekvapilo. Spíš mě překvapila ta slova. Cítila jsem se uražená. O co mu šlo? Zvedla jsem se a práskla jsem za sebou dveřmi. Byla jsem pěkně naštvaná. Rychle jsem odemkla pokoj, opět bouchla dveřmi a hodila sebou na postel. Nerozsvítila jsem si ani velké světlo, ani lampičku na peřiňáku. Měla jsem chuť všechno ničit a rozbíjet.
Podívala jsem se na okna a říkala si proč ho vlastně neotevřu a neskočím dolů. Co jsem tu od začátku roku, napadlo mě to už několikrát. Jenže tentokrát jsem byla opravdu na dně. Náš pokoj byl v 6. patře. A ač jsem měla dříve všelijaké myšlenky, to mi věřte, bála jsem se také toho, že to přežiji a pak budu třeba mrzák. Vždycky jsem si říkala bude hůř, bude líp, není to ještě nejhorší. A já přitom mám spoustu problémů s kterými mi nikdo nemůže pomoct. Každý má své.
Byla jsem na tom opravdu špatně. Holky vypravují stále jak si doma se všemi rozumí, jak se vždycky těší domů. Ale já ne! Se starším bráchou ještě jakžtakž vycházím, ale se ségrou se hrozně nenávidíme. Vždycky v pátek se hrozně těším až bude neděle a já budu moct zpátky na intr. I když ani tam jsem nebyla úplně šťastná.
Raději jsem se začala dívat na jinou stranou než je okno, neboť jsem si nebyla jistá zda bych neskočila. Nakonec jsem si vyndala peřinu, polštář a pokoušela se usnout. Ani jsem si nepustila hudbu i když jí mám velmi ráda. Nevím jak dlouho jsem ležela, když jsem zaslechla holky jak jdou do pokoje. „Ta už zařezává“ prohodila Martina. Nespala jsem, ale neměla jsem chuť si s nimi povídat. Ještě dlouho jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem o dnešním dni a pak mě to napadlo. Sebevražda by byla vlastně útěk před všemi problémy a kdo chce v životě opravdu něco dokázat, musí jim umět čelit. Po té jsem spokojeně usla.