1

„Nesnášim lidi, co vodcházej z kina do titulků, proto taky do nich dneska vodcházím. A co ta dívka, která je do mě zakleslá? Chtěl bych totiž vyprávět příběh, který se mě vůbec netýká, plný věcí, které neřeším. Nemohu jinak, než si hned v úvodu užít pár neřestí, včetně něhy, abych se od nich pak oprostil a mohl vám všechno nezaujatě podat. Že jo, beruško?“ zahledím se na to křehké stvoření, vnořené do mého kabátu, „abyste pochopili, moc jí ten film nenadchnul a usnula mi na klíně. Kéž bych těch klínů měl miliony pro všechny ty vaše hlavy, neboť tady začíná výčet zápletek a věcí, které se mě vůbec nedotýkaj a naprosto mě nezajímaj. Říkaj mi Sekretář.“

„Drahý?“ ozve se z mého pláště, když už stojíme před kinem.

„Ano, drahá?“ pohladím ji po vlasech, po zlatavých vláskách, které jsou to jediné, co mohu z její rajcovní postavy vidět.

„Přijdou dnes kluci?“ zajímá se má kráska.

„Myslím, že si vystačíme sami,“ přesvědčuji ji, „máš, o co jsem tě žádal?“

„Hm, mám, ale dřív mi musíš dát pořádnýho francouzáka,“ vykoukne z mého pláště ta zlatovlasá kráska.

„To víš, že jo, Deny,“ roztáhnu pusu a zahryznu se do jejích rtů, následuje jeden z nejbrutálnějších výkusů celého našeho chození, jestli se tomu tak dá říkat..

„Tak a teď ty bejsbolky!“ vstanu ze země, kam jsem se s Deny svalil.

„Mám je v báglu,“ zvedá se Deniska.

„Jdem na to, zlato,“ podám jí ruku a přitom si utřu pusu od jejích slin.

Z jejího ruksaku se vynoří náš poklad.

„Abyste chápali. To je největší slast, když vám vokovaný boty cinkaj vo vobrobník a vy s bejsbolkou v ruce brázdíte ulicemi bezbrannýho města,“ všechno rychle vybalíme.

„A co by mělo bejt první?“ dumám před krámem s potravinami.

„Já bych řekla, že můžem prubnout nějaký fáro a teprv pak vošéfovat tu sámošku,“ navrhne Denisa a jedním rázným úderem rozbije čelní sklo auta, stojícího vedle nás.

„Ty seš barbar, mělas počkat na mě,“ naštve mě, „tohle auto se mi líbilo, tohle jsem chtěl roztřískat já.“

„No, ale tos měl dřív,“ namítne Deny, „já to udělala jen tak z hecu. Jako první jsem chtěla roztřískat spíš tohle!“

Rozbije pálkou boční sklo protějšího auta.

„Ehm, to jsem taky chtěl já!“ navážím se do ní.

„Tak se, kurva, vymáčkni,“ napadá mě Denisa a už to vypadá, že mi tou holí urazí hlavu, „tak na jaký nemáš zálusk? Jaký si můžu rozbít? Tohle?“

„Ne to ne, to jsem taky chtěl,“ ušklíbnu se, „zkoušej dál, třeba se trefíš.“

A Denisa vyzkouší postupně všechny auta v ulici:

„A tohle?“

„To taky!“

„A to?“

„Ne! To je jenom tvoje,“ dám Deny volnou ruku a ona to fáro hodí skutečně do parády, „počkej, já ti pomůžu.“

„Ne, tos mi nechal, to je jen mý! Vem si svoje,“ ohradí se Deny.

„A jak tyhle majetnický sklony přemáháš při grupáčích?“ podivím se.

„Nebuď zvědavej a věnuj se svý straně ulice,“ pobídne mě Denisa a já bez váhání demoluju s ní.

Rozbíjíme auta jedno za druhym a mně to nedá a pustím se i do karosérií. Nikdy bych nevěřil, jak lehce se dá kapota rozmačkat, jako papír nebo spíš plechovka od Coly.

Chvíli si takhle hrajem, ale žádná zábava netrvá věčně. A když už  už všechna auta bez předních skel a mají pomačkané karosérie, i my se musíme smířit s koncem téhle zábavy.

„Kolik?“ zeptám se.

„Tři minuty!“ ozve se Deny z druhého konce ulice.

„To jsme dobrý,“ pochválím nás, „tak to ještě stihnem.“

Denisa za mnou přiběhne po střechách aut, do zad jí notuje policejní houkačka.

„A vopravdu to chceš?“ zeptá se mě.

„Drahá, jako nikdy jindy!“ odpovím, „pomsta, to je mé druhé já.“

„Oko za oko,“ přidá se Deny, „smrt za smrt.“

„I tak se to dá vzít,“ pohladím ji po vlasech a hned se z ulice zdejchnem, aby nás náhodou gumy nezabásli dřív, než je záhodno.

„A který jsi teda chtěl jako nejvíc?“ dychtí Denisa.

„To červený, co jsem rozmlátil poslední. Byla to taková velká tečka, víš?“ rozohním se.

S Denisou radši rychle zapadnem zpátky do kina za svým dalším povyražením. Na dnešní večer jsme si připravili zasvěcení do mistéria vražednictví.

„Kukly!“ připomene mi Deny.

Zas rád poslechnu, tohle je má Deniska, kterou znám tak dlouho a co mi to dalo, než jsem to v ní probudil. Sadismu se člověk neučí, s tím se rodí a musí se o něj náležitě pečovat. Nikdy ale nevíte, kdo z vašeho okolí s tím žije. Může to v něm spát věky.

Vlezem s kuklama na ksichtu na balkon, ale titulky ještě neskončily.

„Sašenka tady furt je,“ otočí se na mě Deny a snad tím míní, že si to určitě rozmyslím. Občas mi nevěří, že všechno co říkám, myslím vážně.

„Nechceš ještě naposled…“ mrknu na Denisu.

„A ty bys odolal?“ namítne.

„Ne,“ chytnu ji tvrdě za vlasy.

„Tak proč se ptáš blbečku. To víš, že chci,“ zasténá a nastaví mi zadeček.

Já už vím, kudy k jejímu pohlavnímu orgánečku, bez toho mi už ten můj údeček tím nasilím přímo praská ve švech.

Denisa jen tiše zakvílí pod návalem mé úpornosti.

Tmavý sál stále zaplavuje lavina písmenek v podobě nejrůznějších profesí a jmen, zatím co já obšťastňuju tuhle rozdováděnou roštěnku.

„Ať jsme v pořádný kondici,“ upozorňuju ji, „je to přeci jednou za život.“

„Jasný, ta kanče, tak šukej, co ti síli stačí,“ začne vřeštět a to už musí být Saše v první řadě vše jasné.

„Ach, to je krásný,“ povzdychnu si.

Saša se zvedá ze sedadla, v sále se pomalu rozsvěcí, zatímco já se božsky rozohnil a zbavil se přebytečnýho semene.

Deny jen zapne knoflík u kalhot a už frčíme po schodech za Sašou, abychom ji zastihli, jak vychází ven z kina.

Ta spoušť na ulici ji určitě vyděsí.

Policie zajišťuje důkazy a shání svědky. Zajímalo by mě, jestli nás někdo nabonzuje.

Deny vpadne do Sašininých zad. Chce ji do nich udeřit pálkou, ale já ji zadržím.

Začnu na Sašu sladce:

„Ahoj Alex, co tu děláš?“ zeptám se, přičemž jsme s Deny usoudili, že bude lepší na chvíli kukly sundat.

„Já jen tak zašla do kina a co vy?“ zkouší na mě tu svou bezstarostnost.

„My vlastně přišli za tebou,“ přidá se Deny a ruka s bejsbolkou za zády ji čím dál víc svrbí.

„Jé, to je milý. To je spoušť, co?“ pohodí obličejem do ulice.

„Každej den není posvícení, ale tohle byl náš rekord,“ pochlubí se Denisa.

„Cože?“ nevěří Saša a my své tváře opět ukryjem v kuklách, aby nějaký svědek později náhodou nepopsal policii.

Na malý okamžik mi v očích uvázne Sašin obličej. Tahle povrchní dušička, která se jmenuje Alexandra, mi kázala o tom, jak miluje nespolehlivost, jak miluje rebely, huliče, totální ožrání do němoty, ale až se mládí vydovádí… To je i její případ. Dokončila střední a vrhla se na počestnej život se všema jeho nudnostma a příležitostným posezením v hospodě, což se našim pitkám s Deny nemůže rovnat. Proto taky svou Denisku tak rád líbám. Jako například teď.

„Nic, píčo,“ natáhnu Saše pálkou přes ksicht, který se v mžiku zbarví její krví.

Jedním mocnějším pohybem jazyka Denisa slízne z mý pálky Alexinu červenou omáčku.

I já ji vošmakuju. Chutná skvěle. Teplá, železitá a má říz skutečný naivity. Jak tohle stvoření mohlo přežít pubertu? Chudáček vopíchaná.

„Ale milý, ty jsi dnes nějaký hrubý,“ neudrží se Deny a zasadí Saše kopanec přímo doprostřed zad.

Páteř se prohne sem a tam a se Sašou to zacloumá, až se plazí po zemi. Žvatlá cosi o milosti a drží se za hlavu, ale proti okovaným botám toho mnoho nezmůže.

Slova už naše mrtvé duše neoblomí. Ano, to vona zavraždila mou duši. A  Deny se s černou duší už narodila. I ona mám svou zásluhu na mém dnešním počínání.

Pravda, asi nebudu tak zkažený! Chvíli totiž váhám, jestli mám pro to idiotský stvoření jménem Saša zvolit rychlejší cestu na onen svět nebo si vychutnávat její smrt po etapách. Jinak bych bez zaváhání volil druhou variantu. Přibíhající policisté mě ale donutí vybrat si v mžiku. Jeden rázný kop vyprovodí Sašenku na věčnost a její mozeček vyletí z její bystré hlavinky.

„Stejně ho na nic nepotřebovala,“ podotknu a kus, který šprýchnul na mou ledově klidnou tvář lhostejně setřu.

„Útěk?“ přeptá se Denisa.

„Ne, já se vzdám, ty mě kryj,“ zdvihnu ruce nad hlavu a policisté se zastaví.

Denisa vypálí ze své malorážky dvě rány, jimiž je pošle k zemi. Nikdy si nedá říct, aby tu pistol nechala doma. Ti policajti mohli žít. Už jsme jim kolikrát s přehledem zdrhli.

„Tři mrtví, to napoprvé stačí,“ shrnu situaci, „zdejchnem se.“