Pohádka o Měsíci

Za starých časů bylo Jezero. Lehávalo klidně mezi svými břehy a lidé sem chodili upíjet z noci. Tak se tu jednou – u vrby – sešli i tři básníci. Nebyli to slavní básníci, spíš takoví básničkáři, ale všichni tajně doufali, že se jednou stanou velkými básníky a že jejich verše si budou prozpěvovat ještě děti jejich dětí. Z této ctižádosti se začali trumfovat, kdo z nich napíše toho večera nejlepší básničku.

Chvástali se jeden přes druhého, až i kachny probudili. Aby se dalo rozhodnout, která báseň je nejkrásnější, stanovili, že budou všichni psát na stejný motiv a shodli se, že napíší básničku o Měsíci.

Jenže takový básnický hon na Měsíc, to není pro každého. Básníci nebyli žádní hlupáci a věděli, že Měsíc je tak vysoko na nebi, že na něj žádný nedosáhne, i kdyby vylezl na špičku nejvyššího stromu na nejvyšší hoře. Naštěstí byl ale po ruce ještě jeden Měsíc, Měsíc ve vodě Jezera – a ten plaval jen kousek od břehu.

První básník nečekal na nic. Chtěl ukořistit Měsíc jen pro sebe a utkat z něj tu nejkrásnější báseň. S hlasitým šplouchnutím se vrhnul do náruče vody, jenže se vzduly vlnky a měsíc spolkly. Básníka to zmátlo, a tak hrabal a šplíchal kolem sebe, prosíval vodu prsty, ale Měsíc nikde. Jen probuzené kachny s křikem uletěly. Umlácený a vysílený vylezl básník na břeh.

Jen se voda trochu uklidnila, stříbro na hladině se slilo a Měsíc byl opět na svém místě.

Druhý básník už byl chytřejší: Měsíc se nesmí vyplašit. Svlékl si šaty, aby se víc podobal rybě, a vkradl se do Jezera. Bez cákání a šplíchání, bez vlnek, docela neslyšně plula jeho hlava po vodě. Ale s každým sáhem, který uplaval směrem k Měsíci, uplaval Měsíc sáh od básníka. Stříbrné mámení – chvílemi se dokonce zdálo, že se měsíc chichotá – vleklo básníka po Jezeře tam a zase zpět, aniž by byl o píď blíž Měsíci. Jenom zvědaví kapři začali ťukat hřbety o hladinu. Po nějaké době z Jezera vystoupil i druhý básník a padl vyčerpaný na břeh.

Třetí básník se poučil chybami obou z nich (neboť byl ze všech nejchytřejší). Ulomil nejdelší proutek z vrby, která tady zůstala po Vodníkovi. Šátral s ním po hladině, ale taky bez úspěchu: Měsíc byl příliš jemný a na proutku se z něho nezachytilo ani zrníčko.

Z ničeho nic se ale Jezero roztrhlo v půli a z hlubiny se vynořila velikánská Ryba a hned se obořila na básníky: „Od západu slunce tu není chvilka klidu! Nejdřív někdo budí rákosí, pak se kope a plácá do vody, víří bahno a ruší kapří odpočinek, a teď budou ještě švihat hladinu prutem!“

„Nezlob se, Rybo…,“ řekl první básník.

„…chtěli jsme jen kousek Měsíce,“ řekl druhý.

„Na básničku, víš?“ řekl třetí.

Ryba neřekla ani slovo. Měsíc spolkla a zmizela v Jezeře.

Tři zkoprnělí básníci zůstali stát nad zčernalou hladinou. Žádný se nezmohl na slovo, ale všem bylo jasné, že voda nemůže zůstat bez Měsíce. To by nebyl na světě pořádek.

Po nějaké chvíli se osmělil první básník a volal ze břehu: „Rybo, Rybko, Rybičko! Odpusť těm darebákům, že rušili noc Jezera. Tolik si chtěli Měsíc urvat jen pro sebe, že je vůbec nenapadlo brát ohled na ty, kdo spí u vody i v ní. Dej mi Měsíc a přednesu ti báseň, kterou z něj utkám.“

Ryba se vynořila, ale jen drobet, to aby se mohla ušklíbnout (až se zablesklo, protože měla na jazyce schovaný Měsíc) a zase se ztratila v hlubině.

Druhý básník viděl, že s obviňováním u Ryby nepochodí. Volal tedy pokorně: „Rybo, Rybko, Rybičko! Odpusť nám darebákům, že jsme rušili noc Jezera. Slibujeme, že hned odejdeme a bude klid, jen nám vrať Měsíček… Vždyť by se nám jinak všichni smáli, že se vracíme domů bez básničky.“

Ryba znova vyplula na hladinu, jen škodolibě blýskla Měsícem na básníky a znovu odplavala.

Dva z básníků odešli od jezera rozzlobení, spílali Rybě i sobě navzájem a nechali tam třetího básníka samotného.

Třetí básník se nahnul až k vodě a potichu do ní mluvil: „Rybo, Rybko, Rybičko… Podívej, jak nesličná a pustá je hladina bez Měsíčku.“

Ryba se vynořila a koulela očima po zčernalé hladině.

Básník pokračoval: „Podívej, co se děje na světě, když Měsíc neplave na vodě. Až dodnes, po celé věky, chodili milenci navečer vždy k vodě, té sestře noci. Sedali vedle sebe a sledovali spolu jen odraz Měsíce na vlnkách, drželi se za ruce, hladili po vlasech a hřáli navzájem v tom chladu jezerních břehů. Ale když jsi, Rybo, spolkla Měsíc vody, nebylo najednou na co se dívat a milenci si poprvé neklidně pohlédli do očí. A v těch očích našli ještě hlubší vody, vody bez dna, a víc měsíčního stříbra, než kolik unesou jezera.“

Ryba se usmála – a tím úsměvem vklouzl měsíc zpátky na hladinu. Rybu opět přikrylo Jezero a všechno zas bylo, jak má být. Jen milenci si od té doby hledí do očí a hledají v nich život nebo odraz nebe.

A Měsíc na vodách? Ten zůstal jen pro Vodníka a pro básníky.