„Skutečný umělec nepotřebuje kritiku, ale chválu. Když potřebuje kritiku, není to umělec.“

(Edith Stywell)

            Někdo z té inteligentnější, pokornější a moudřejší části literárních vědců, totiž ten, kdo si uvědomuje svou roli faktického archiváře slovesného umění, by snad mnohem lépe než já dokázal rozeznat, odkud čerpal mladý Jakub Čermák inspiraci a sloh, když ve čtrnácti (!) letech publikoval na Totemu svou první povídku, neboť zázraky se nedějí. Přes všechnu posedlost originalitou vyjádření, kterou se vyznačovalo dvacáté století, které nazval Josef Musil – jakkoliv s ním lze jen v máločem souhlasit – stoletím zfušovaných myšlenek, zůstává slovesné umění tím, čím je: koláží. Směsí viděného, přečteného, zaslechnutého, sněného i prožitého, nepřetržitou parafrází a variací, stálou kombinací prostředků, jejichž původnost je vždy dána mírou kritičnosti čtenáře.

            V podobě čtrnáctiletého bůžka literatury měl Jakub Čermák nesčetné chyby – pravopisné ovšem nevyjímaje, ale už zde, už tenkrát sledujeme, že se rodí umění. Ať už tento pocit, že zde a právě vzniká literatura nazývá kdo chce jak chce, lidé vybavení jemným radarem tuto hranu rozeznávají. Spojení hemisfér? Buďsi třeba, pokud někdo potřebuje klinicky diagnostikovat slovo „báseň“…

I já pozvedl své oči a naše pohledy se zkřížily. Dva staré kordy v rukou rivalů. Prastará pře beze smyslu. Jenže kdo by hledal smysl v zapadajícím slunci, hasnoucích lampách či zkřížených pohledech?

            Sledujeme cosi neobvyklého v našich časech, v našem kulturním kontextu: je to subtilnost, křehkost, něha a mimořádný cit pro stavbu poetického obrazu; obrazu na hraně, cinknutí na tenkou poetickou strunu, která tak okouzlila Sókratův diskuzní kroužek, až ji povýšili na samotné božstvo. Najde-li se na tomto světě kdosi věřící dosud v Euterpé, nemůže přehlédnout jejího oblíbence.

            Reflexivní lyrika se silnými imaginativními prvky je u Jakuba Čermáka od časů – které lze v jeho případě pouze fakticky, nikoliv literárně nazvat – dětství, nesena mimořádně kultivovaným projevem přirozené a samozřejmé spisovnosti. V následujících letech se snadno zbavil lehounkých záchvěvů strojenosti, pramenících nejspíš v určité nejistotě, a používá-li dnes tu a tam českého dialektu s jeho koncovkami, zůstává úcta ke spisovnosti stále na pozadí každé básně.

            Umění se vymyká běžným kritériím hodnocení a je tedy třeba s lékarnickou opatrností nakládat s pojmy. Milan Kundera, jehož názor je třeba brát v potaz, říká se sobě vlastním cynismem, že básnění patří k období postpuberty. Odmyslíme-li si trochu bezohledné vyjádření, lze souhlasit. Lyrika je obecně součástí toho věku, kdy člověk cítí a vnímá nejintenzivněji, v období dospívání. Ve věku pozdějším se už často jedná o zakrnělost. Lyrika je tedy zralá pouze ve své nezralosti…

            Posunovat kamsi Jakuba Čermáka, přesvědčovat ho, aby dělal to či ono, by se však rovnalo prznění. Kdo si totiž pozorně pročte jeho literární vývoj za poslední čtyři roky, sleduje pomalý a organický proces růstu směrem k vážnosti vypointovanosti, která dosud není pointou epickou, ale brzy nejspíš bude.

            Je zjevné, že se básník dosud nerozhodl – či nerozhoduje – zda hodlá žít ve světě pohádkovém, nebo ve světě reálném; a je to velmi, velmi dobře. Právě oscilace mezi pohádkovými motivy a prvními záblesky ostré reality tvoří intenzivní napětí většiny jeho současných básní. Básník Čermák vytváří zvláštní syntézu velmi dospělého erotismu a dětské hravosti, kulis ze slabikářů a pohádek.

            Erotická krása, kterou je schopen Čermák navodit, nemá zřejmě v současné české literatuře obdoby. Všimněme si prosím tohoto důležitého bodu: navzdory současnému klimatu (jedná se tedy o svého druhu výraznou rebelii) je Čermák básníkem krásy. Není to namyšlená krása, není to nafintěná pseudokrása děvky, je to krása taková, jakou ji vnímáme: krása romantická a přece civilní, krása shakespearovská, renesanční, antická… Krása dospívání a něhy. Není to však krása pitomá, ani slepá.  Naopak – v poslední době sledujeme, že se v jeho tvorbě objevují první záblesky hrůzy. Básník si začíná uvědomovat skutečnou tvář světa a nově nalezený tragismus vytváří třetí pilíř, o který se možná bude jeho další tvorba opírat.

            Půdorys osobnosti je však už zřejmě dán: imaginativnost se silným erotickým nábojem, oscilace mezi snem a záblesky civilního dne, první prožitky tragismu, vysoká míra úcty k jazyku. Sám Čermák by mohl napsat známou antitetickou literární maximu: „neříkejte: proč tak vysoko řeč píšete nám, říkej si proč tak nízko v řeči stojíš“. Jakub Čermák v ní stojí velmi vysoko, jakkoliv – to je součást internetového publikování – najdeme v jeho textech tu a tam drobný lapsus, který by běžně opravili za to placení korektoři, jak je zvykem i v literární extralize.

            Básník Čermák napsal:

Zrovna teď
když má vyjít hvězda z Athenina chrámu

budu se muset naučit chodit

            Ano. A tak to je. Létat už umí – a to jako málokdo v této zemi. Je třeba mu z celého srdce popřát, ať jej všechna strašidla, přízraky a slovanská božstva  z jeho vnitřního světa ochraňují na cestě, která tohoto básníka ještě čeká. Bude to nejspíš i cesta bolesti, ztracených snů, náhle procítěné prázdnoty, bude to však s vysokou pravděpodobností cesta spisovatele. Nasvědčuje tomu rozmach jeho současných básní, které nejsou (ani ty velmi dlouhé) nikdy mnohomluvné. Naopak – Čermákovo vyjádření je velmi úsporné až kusé, bohtaství plyne z myšlenky, z obrazu, nikoliv z prázdnoty kupených synonym.

            Nepředbíhejme však událostem. Básník Čermák – reflexivní, imaginativní lyrik – dozrál a dosáhl věku své plnosti. Zřejmě se nadějeme několika sbírek a pak?

Z vrcholu vede cesta na další vrcholy. S nejvyšší pravděpodobností se setkáme jednou na svých toulkách světem i s velkým spisovatelem Čermákem.

K tomu mu dopomáhej jeho nevšední talent.