|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Adam pátral po Trinerovi v uličkách tvořených řadami beden a mezi do výšky se tyčícími kovovými regály zaplněnými kartonovými krabicemi. Dvakrát nakrátko hledání přerušil a chvilku se věnoval tepající bolesti v boku. Záhada Trinerova zmizení jej tak zaujala, až na čas div nezapomněl na to, že dostal pořádnou ránu armaturou.Jeho schopnost ovládat bolest byla obdivuhodná a přispěla k jeho pověsti drsného chlapíka. Jeden dobrák v oddělení kdysi řekl, že nejvyšší práh bolesti má Tvrďák Adam, pak dlouho nic a pak přijdou dubová kláda a nosorožec. Stávalo se ovšem i to, že cítit bolest naplno bylo vysoce žádoucí. Za prvé bolest zostřovala jeho smysly a udržovala jej ve střehu. A také vede k pokoře, pomůže člověku uvědomovat si, jak se věci mají, pamatovat si, jak je život vzácný. Nebyl vůbec žádný masochista, prostě jen věděl, že bolest neodmyslitelně patří k lidské existenci. Uplynulo patnáct minut od chvíle, kdy Trinera střelil, a stále jej ještě nenašel. Adam se tiše sunul mezi ohromnými řadami beden, když tu na něj zezadu promluvil Jack Triner.
„Hledáš mě?“
Adam se otočil a namířil.
Triner stál jen asi sedm metrů od něj.
„Vidíš?“ zeptal se zabiják.
Hruď měl nedotčenou, nezraněnou.
„Vidíš?“
Po pádu z výšky třetího patra si neroztříštil žádné kosti a nerozdrtil žádné svaly. Modrou bavlněnou košili potřísnila krev, ale nebylo poznat, odkud se vzala.
„Vidíš?“
„Vidím,“ odtušil Adam.
Triner se ušklíbl. „A víš vůbec, co vlastně vidíš?“
„Pytel sraček.“
„Může tvůj zakrnělý rozum vůbec pochopit mou skutečnou povahu?“
„Jasně. Jsi hovno v trávě.“
„Nemůžeš mě urazit,“ řekl Triner.
„Ale můžu to zkusit.“
„Tvoje ubohé názory mě nezajímají a netýkají se mě.“
„Bůh mi pomoz, abych tě snad nezačal nudit…“
„Začínáš být únavný.“
„A ty ses zbláznil.“
„Jsem tak vysoko nad tebou a tvým plemenem, že to ani nedokážeš obsáhnout.“
„Jistě? Tak promiňte, že jsem se odvážil unáhlených závěrů, velkomožný pane.“
Trinerův úsměšek se změnil ve zlou grimasu, oči se rozšířily. Už nevypadaly jako obyčejné hnědé oči. V jejich temných hloubkách číhala nenasytná, mrazivá plazí bdělost, která přiměla Adama cítit se jako rejsek, který se dívá do hypnotických zraků hada.
Triner pokročil kupředu.
Adam o jeden krok couvl.
„Tvoje plemeno se dá použít jedním jediným způsobem – jako zajímavá kořist.“
„To jsem rád, že ti připadáme zajímaví,“ odsekl Adam.
Triner udělal další krok a obličej mu překryl kudlankovitý stín.
Adam znovu o krok couvl.
„Tvoje plemeno se zrodilo jen proto, aby umíralo.“
Adam, kterého nikdy nepřestalo zajímat, jak pracuje pokřivená mysl zločince, stejně jako lékaře vždy zajímá podstata zhoubného bujení probíhajícího v pacientově těle, se zeptal : „Tak moje plemeno? A jaké plemeno přesně?“
„Lidské.“
„Aha.“
„Lidské,“ zopakoval Triner a řekl to tak, jako kdyby to byla ta nejohavnější urážka.
„A ty nejsi člověk? Tak je to?“
„Tak je to,“ souhlasil Triner.
„A co tedy jsi?“
V Trinerově šíleném smíchu bylo asi tolik citu jako v drsném arktickém větru.
Adam se otřásl, protože začal mít pocit, jako kdyby se v jeho krevních řečištích vytvářely ostré kousky ledu.
„No dobrá, tak to by stačilo ty magore. Klekni si a pak si lehni obličejem k zemi.“
„Myslí ti to tak pomalu,“ řekl Triner.
„Teď už zase začínáš nudit mě. Lehni si a roztáhni ruce a nohy, parchante.“
Triner napřáhl pravici a potom se ruka začala měnit. Dlaň se protáhla, rozšířila se. Prsty se o dobrých pět centimetrů prodloužily. Klouby byly najednou silnější, sukovitější. Celá ruka ztmavla, až vypadala podivně nezdravě – byla hnědě a černě a žlutě žilkovaná. Skrz pokožku prorazily tvrdé štětiny. Nehty se protáhly do ohavně ostrých pařátů.
„Vypadal jsi tak odolně. Arnold Schwarzeneger z výprodeje. Ale teď se bojíš, že ano, človíčku? Přece jen se nakonec bojíš, co?“
Změnila se jen ruka nic víc. Bylo jasné, že svou metamorfózu naprosto ovládá.
„Vlkodlak,“ řekl Adam ohromeně.
Triner vyrobil další záchvat zběsilého smíchu, který se drnčivě odrazil od stěn skladiště, a pak rukou pohnul, skrčoval a natahoval a zase skrčoval a natahoval zrůdné prsty.
„Kdepak. Žádný vlkodlak,“ zasípěl hrozivě. „Něco mnohem přizpůsobivějšího. Něco nesrovnatelně cizejšího a zajímavějšího. Už se bojíš? Už sis nadělal do kalhot, ty mizernej,zkurvenej poldo?“
Když Triner viděl, jak se Adam tváří ohromeně, zasmál se znovu.
Proměnil několikrát svou ruku na nepřeberné množství zrůdných podob. Nakonec se jeho prsty roztekly jako vosk nad plamenem a za chvilku Trinerovo zápěstí končilo vroubkovaným klepetem ostrým jako břitva.
„Vidíš? Noční přízrak nepotřebuje žádný nůž,“ sykl Triner. „Moje ruce, to je nekonečný výběr čepelí.“
„Tak co jsi sakra zač?“ zeptal se Adam.
„Tvoje rasa je měkká. Tvoje plemeno nemá žádnou odvahu a kuráž. Pohrdám tím vašim slabošským druhem. I ti nejsilnější muži se zlomí, když se jim dám poznat. Ale ty ne. Proč jsi jiný, Adame Janiurku? Proč jsi odvážný? Nebo jsi prostě jen tak natvrdlý dement? Neuvědomuješ si, že je po tobě? Jsi snad dost veliký blázen, aby sis myslel, že se odsud dostaneš živý? Podívej se na sebe – dokonce se ti ani nechvěje hlaveň.“
Trinera samotná vražda dostatečně neuspokojovala, očividně potřeboval kořist také dokonale ponížit a zlomit.
Tak ode mě to, po čem toužíš, určitě nedostaneš, ty hajzle, pomyslel si Adam.
A řekl znovu: „Co jsi sakra zač?“
Jack Triner zacvakal čelistmi vražedných klepet a pomaličku popošel o krok.
„Možná jsem zplozenec pekel, nebo, že bych byl nějaký démon? Necítíš snad blízkost ďábelských sil? A nebo jsem stvoření jiné než pozemské, tvor, který byl počat pod jiným měsícem a který se zrodil pod jiným sluncem? Mimozemšťan. Myslíš, že by ti to mohlo stačit jako vysvětlení? Co? To bys dokázal pochopit?“ naléhal Triner.
„Nepřibližuj se,“ varoval ho Adam.
Adam narazil zády na jeden z vysokozdvižných vozíků, obešel překážku a ustupoval dál.
Teď už se ani nedivil, jak Triner rozbil dveře vedoucí do skladu, mohl si z rukou udělat rohovité perlíky – nebo páčidla pevná jako ocele.
Triner se začal měnit celý, oči už neměl lidské, ale hmyzí. Začal mluvit hlubším a chraplavějším hlasem.
„Démon nebo mimozemšťan…anebo jsem třeba výsledkem nějakého děsivě nepodařeného genetického experimentu.
Hmmm? Co ty na to?“
Znovu se zasmál. Adam jeho smích začínal nenávidět.
„Co ty na to,“ naléhal dál Triner a přiblížil se ještě víc.
Adam pořád couval. „Nejspíš nebudeš ani jedno z toho. Sám jsi přece říkal, že…že jsi mnohem zvláštnější a zajímavější.“
Klepeta teď vznikla z obou Trinerových rukou. Proměna pokračovala výš po svalnatých pažích, lidský tvar mizel a místo něho se objevovalo něco podobného tělu korýše.
Adam věděl, že jen plýtvá střelivem, ale přesto vypálil tři rány tak rychle, jak rychle dokázal tisknout spoušť. První střela zasáhla Trinera do břicha, druhá do prsou a třetí do krku. Svaly se rozervaly, kosti zapraštěly, krev vytryskla. Tvor schopný měnit tvar se zapotácel, ale nepadl. Rány po střelách se zacelily a za půl minuty úplně zmizely. Pak se Triner začal měnit v něco ohromnějšího a hnusnějšího, hlava se mu z vlhkým a praskavým zvukem rozrostla do dvojnásobné velikosti. Adam si na nové detaily Trinerovi podoby nepočkal. Vypálil do odporného obličeje ještě dvě rány a pak se rozběhl, přeskočil přes přepravní vozík a tryskem se vyřítil do uličky mezi vysokými kovovými regály, běžel přes celý dlouhý sklad pryč a snažil se necítit bolest v boku.
Když tenhle ubrečený, deštivý den Adamovi Janiurkovi začal, čekal, že bude stejně nudný jako ty předešlé.
Jaké překvapení. Místo toho byl den zábavný, zajímavý, ba vzrušující. Jeden zkrátka nikdy neví, co nového má pro něj osud nachystáno – a právě proto je život tak napínavý a stojí za to.
Adamovi přátelé říkávali, že má sice tvrdou skořápku, ale taky chuť k životu a dovede se bavit. Ale ani to ještě nebylo všechno, co o něm říkali.
Triner vydal vzteklé zaječení, které znělo naprosto nelidsky. Ať už zrovna byl v jakkékoli podobě, řítil se za Adamem - a řítil se kurevsky rychle.
*****
|
|
|
