|
|
|
O hodných lidech z kolekce cesty Autor: adammo (Občasný) - publikováno 24.4.2001 (21:25:21), v časopise 26.4.2001
|
| |
Je začátetek července,vedro k zalknutí a já se svojí přítelkyní stojíme na stopu,s neuvěřitelně těžkými batohy na zádech.Jsme na výpadovce kousek za Ravennou,a provoz není nijak velký.Je právě doba oběda a Italové pravděpodobně vesměs obědvají.Občas projede pár aut,ale nikdo nedává ani náznakem šanci,že by chtěl zastavit.Nikdy mi nevadili řidiči,co sice nezastaví,ale aspoň dají najevo,že si vás všimli,pozdraví,zamávají,pokrčí rameny,udělají odmítavé gesto nebo tak něco.Zkrátka nějaká reakce.Ale co vyloženě nesnáším je když vás úplně ignorují a předstírají,že vás vůbec nevidí.Stojíme na místě už skoro hodinu a začíná to vypadat docela beznadějně,a čím dál více se začíná projevovat nepsané italské pravidlo,že čím více jedete na jih,tím je menší šance,že vám někdo zastaví.Ale v tom okamžiku již malá dodávka naložená ovocem háže blinkr a zastavuje.Hážeme batohy na korbu mezi ovoce,je tam přece jenom ještě trochu místa a vstupujeme do kabiny pro tři.Tam sedí usmívající se řidič,asi kolem čtyřicítky a hned něco povídá,čemuž ani jeden z nás nerozumí.Řidič to však velice rychle chápe,podává nam ruku a představuje se:"tony".odpovídám:"adam".nejdříve se zamračí,jakože nerozumí,ale potom se opět rozzáří a vyhrkne:" a adááammo" ,poté ukáže prstem na moji přítelkyni a samozřejmě dodá:"Éva" a víc ho její skutečné jméno nezajímá.poté hned pokračuje otázkou,kterou nedokážu napsat,ale obsahuje slovo andate a za dobu svého pobytu v Itálii jsem se jí naučil rozumět-kam jedete?.Odpovídám stručně:"Firenze" a on hned kroutí hlavou,jako,že tak daleko nejede,ale že nás může vzít do Forli,což je asi na třetině cesty z Ravenny do Florencie.Pak se znovu ptá na věc,které rovněž rozumím,ale nedokáži ji interpretovat."Odkud jste?".Odpovídám,že della Republica Checa.Všiml jsem,si že se na chvíli zarazil,pak ale rychle sáhl do kapsy,vylovil peněženku a z ní odpočítal 100 000 italských lir a snažil se mi je dát.Jsem překvapený,ale zmůžu se ještě na to,že kroutím hlavou a naznačuji,že to nemůžu přijmout,ale on si nedá říct a nekompromisně mi ty peníze srká do ruky a tváří se tak hrozivě jako ,že bych ho urazil kdybych si ty peníze nevzal.Nedá se nic dělat,schovávám je do peněženky.To už se opět rozzáří a lámanou angličtinou začíná vysvětlovat,že není Ital,ale Albánec,který před deseti lety emigroval na lodi do Itálie a dnes se živí prodáváním ovoce a je hrozně spokojený.A pokračuje,že je hrozný fotbalový fanda,čímž si hned porozumíme,protože já fotbal miluju a hraju ho od té doby co jsem se naučil chodit.Říká,že v roce 1996 se rozhodl,že vsadí asi 10 000 korun na výsledek evropského šampionátu ve fotbale.A že si vsadil na jedinou postkomunistickou zemi,která podle jeho názoru měla šanci na vítězství-Českou republiku.A mě v tu chvíli začíná svítat.Postupem do finále mu Česko vydělalo asi 160 000 korun a on říká,že už dlouho chtěl potkat nějakého Čecha,kterému by za to nějakým způsobem poděkoval.No a mi jsme po čtyřech letech první.....
Poté si ještě chvíli povídáme,a on říká ,že se do Florencie stopem dostaneme jen velice těžko,a ať si za ty peníze co nám dal raději koupíme lístek na vlak a cestujeme pohodlněji.Ale to už jsme ve Forli a Tony nám zastavuje před vlakovým nádražím,potřese nám rukama,popřeje šťastnou cestu a odjíždí za prací.My jsme si však ten lístek na vlak nekoupili a do Florencie se nakonec dostali úplně jinak,ale to už je zase jiný příběh.
|
|
|