|
|
|
| |
Napadlo mě to, když jsem klusala přes most k Slavii, kde byl sraz Totemu. Vítr foukal v protisměru a nesl s sebou pot, kov a vodu. A já jsem zatím vychutnávala každý jednotlivý krok. Jeden za druhým, pořád a pořád a točila se mi hlava. Kolem mě se kroutil zápach Prahy, Země mi ubíhala pod nohama a já se pohybovala v čase, v prostoru, v časoprostoru. A najednou se všechno začalo natahovat, uběhl eon, než jsem položila nohu na dlažbu a přece byl kratší, než vteřina. V tu chvíli jsem o tom nepřemýšlela - zajímalo mě jenom to, že zápach potu ve vzduchu je nepříjemný, že je cítit vztekem a strachem a že reklama na Rexonu snad měla něco do sebe.
Pak mě ale napadlo, že to nejsou lidé, co tady páchne. Že město samo už nasáklo tu atmosféru dlouhých let, zápach ponížení, strachu, zloby a křivdy, který teď vrací nám. Neptejte se mě, proč mě to napadlo, nevím to sama. Nebo - a na tohle jsem přišla až dodatečně - se zpotil Bůh, jak se tak na nás odkudsi (nebo odkdysi?) kouká a vidí, co to lidstvo jedno vyvádí.
Uprostřed mostu se pach potu vytratil a zbyla vůně studeného vzduchu a vody. A také kov, který se některým lidem usadil v hlavě a jiným zase v srdci. Co z toho je horší? Nevím. I když bych ale nechtěla mít kus kovu mezi žebry, popřípadě v zádech. A zásahy do hlavy i do srdce většinou přináší konečné řešení s sebou. Pak vítr odnesl i kovovou pachuť a na mostě zbyl už jen čistý pach klidu, závan řeky, která tekla, teče a bude téct bez ohledu na to, jak moc jsou lidé na jejích březích veselí nebo smutní...
|
|
|