Krása a šílenství mých snů

(olej na plátně, 72.5 x 91.5 cm, Saint-Rémy: září, 1889, Národní Galerie, Londýn)

„Říkám ti, jsem už asi tak trochu obětí svých myšlenek. Víš, já mám prostě takových starostí, že než us

nu, musím si prožít znovu celý den. No možná, že si říkáš, že na tom není nic špatného, ale podám ti svou situaci v celé své bláznivé kráse.

Ležím jsem v posteli, v pokoji je ticho. Nechala jsem si rozhrnutý závěs, můžu tak sledovat všechno co se děje venku. Začínám sledovat strop a pomalu se nořím do své vlastní fantazie. Tenhle pocit nadevše zbožňuju. Tělo zůstane na zemi a mysl se uvolní a odletí do nejkrásnějších krajů, které člověk nikde jinde nenajde. Všechno je tu o mnoho snazší, nic tě netrápí, můžeš v podstatě hýbat světem jak se ti zamane.

Otevírám oči dokořán. Stojím na nádherně rozkvetlé louce. Nebe je jasně modré a všude okolo voní vřes a suchá tráva. Je mi blaze. To, co mě trápilo, se vsáklo hluboko do voňavé půdy. Odhodlávám se k prvním krokům skrz neposečenou trávu. Jde se naprosto zlehka, troufám si směle říct, skoro jako ve snu… V dálce zářivé, neposečené pole, na samém obzoru jsou patrné modré siluety hor a zelených cypřišů, oblohou se honí bleděmodré mraky a nad schnoucími keři se chvěje horký vzduch. Vážně by člověk řekl, že krajina je jako vymalovaná. Dostávám se na kamenitou cestu, podél níž kvetou červené vlčí máky a drobné kvítky chrp. Vydávám se vpřed. Vlevo se válí na poli svázané obilí, zprava cítím chutě ovocného sadu a kolem mě se najednou nese omamná vůně olejových barev. Zastavím se uprostřed té nepopsatelné krajiny, vždyť je jako z obrazů. To není možné, tohle je malířův kraj, louky, pole a cypřiše nikoho jiného než….Vincenta van Gogha. Sedám si do trávy a snažím se zjistit, jak se mi jen podařilo ocitnout se právě tady.

Z melancholické nálady mě vytrhne lidské postava v ohybu prašné cesty. Je to nějaký drobný mládenec. No jistě, jak jinak nazvat takového človíčka v černém, který si vykračuje v takovém horku v dlouhém kabátu a výrazném tmavém klobouku. Jeho kroky ale míří přímo, přímo ke mně.

„ Slečno, ani jsem nevěřil, že se sem dostanete tak rychle…“

„Jak jako dostanete…?“

„Já vás totiž hrozně moc potřeboval, nevím, jak vám to vysvětlit, abyste mě nepochopila špatně, zkrátka….“

To co se mi snažil vysvětlit jsem pochopila až teprve potom, co jsem vedle tohohle podivuhodného kudrnáče strávila poměrně dlouhou chvíli. Děkoval mi za to, že jsem uposlechla svůj sen a šla za svým cílem. Tak trochu nechápu, kam mířil, ale rozhodl, že mi ukáže okolí, s čímž jsem ráda souhlasila.

Mraky pomalu nabírají tmavě modrou a vzduch je cítit vlhkem. Prošli jsme okolo pole, kde odpočívají lidé po práci, viděli jsme několik spokojených vesničanů procházejících se rozkvetlým sadem, minuli jsme most, který jsem znala spíše od pana Moneta…jenže. Nebe začíná černat a stromy se nepříjemně klátí ve větru. Je to jasné, déšť se přižene během chvíle. Začíná podzdvižení, obloha je jako v černé noci, ale nesvítí ani jediná hvězda. Tráva si lehá a cypřiše vypadají, jako by měly umřít. Blesk! Nemohlo mě potkat nic horšího. Ten pošetilý vedle, mě chytne za ruku a táhne mě směrem k nejbližším vrcholkům. Chci pryč, schovat se pod střechu. Proč míříme na druhou stranu, než je vesnice? Proč se můj společník tak strašidelně směje? Děsí mě, mám vážně obavy! Cítím silný zápach olejových barev…

Budím se se studeným potem na čele, vážně zvláštní, tak dlouho se mi to nestalo… První pohled do nového dne je však ryze kontrastní. Obyčejné ušmudlané ráno a všechno zase plyne normálně. Jen jsem ti měla ještě párkrát v tom samém týdnu pocit, že ty venku mraky mají rysy olejových tahů…

Na všechno jsem skoro zapomněla, ale včera, když jsem se po náročném dnu natáhla, pocítila jsem, že mě má ve spárech má fantazie.

Stojím zase na té prašné cestě, nikde nikdo, jenom občas zaslechnu spokojený ptačí zpěv. Čas se tu zastavil, každý letní den je roven tomu druhému, ale svým nepatrným rozdílem dovádí člověka do úzkých. Tentokrát ale není odpoledne tak horké. Zdá se že tu dlouho pršelo, nebe je lehce zatažené. Jsem unavená a tak zaujímám místo v trávě. Ležím a očima kmitám z jednoho olejového mraku na druhý, je tu příjemně…

„Zdravíčko, už jsem ani nedoufal, že tě ještě uvidím…“

Skoro jsem vypustila duši. Zas tu je ten zvláštní nepopsatelný, který je pro mě už jakýmsi starým známým. I tentokrát přemýšlím, odkud já ho jen znám, z obrazů přeci není. Ani samotnému mistru, či jeho příbuznému se nepodobá.

„ Někoho bych ti rád představil…“ skrz sluneční paprsky vidím druhou, drobnějším postavu,

„…tohle je osoba na kterou jsem čekal stejně jako na tebe.“

Vstávám a konečně vidím Onu. Je to usměvavá mladá dáma, dlouhé, plavé, kudrnaté vlasy, viktoriánská pleť, z očí jí šlehá jakási nepochopitelná nádhera. Pokud nevím, co je On zač, o bližší poznání téhle neznámé si můžu nechat zdát. Možná mi měla napomoci sama příroda, jenže já si nevšimla, že s pousmáním téhle záhadné zmizely všechny mraky a slunce začalo zase zářit. Ptáci jako by se přestali bát zpívat a voda znovu dostala hlas. Zamyslím se a ani nezpozoruji, že oba někam zmizeli, jsou už v půli louky. Jenže co teď, mám je následovat, nebo je mám nechat odejít? Černovlasý se otočí a zamává na znamení, mám je rychle dohnat. Ale mě najednou připadá, že to asi nebude možné. Cítím teplo na tváři. Slabé ranní slunce se opřelo do okna v mém pokoji a všechnu svou sílu spojilo, aby se mu podařilo mě vzbudit. Zdá se, že je úspěšné.

Mířím do ateliéru, venku je poměrně pěkně, slunce dělá pro dobré počasí, co jenom může. V prostorách nasáklých barvou je klid. Jen Filip stojí ve svém koutu a pracuje na svém cyklu. Na takovém prostém dni by nebylo nic zarážejícího, jenže krajina se mi stále vrací před oči. Cestou domů začínám na obzoru vidět modré vrcholky a slyším šelest cypřišů a cvrkání cvrčků. Ne, začínám bláznit. Není to tak jednoduché se soustředit, mám pocit, že vzadu v parku vyrostly keře, které tady normálně nebývají. Tohle ještě zvládám, jenže když se dostávám za město a v dálce vidím pole, balíky svázané slámy a pracující venkovany, začínám se cítit nejistě. Je to krásný, vidět to modrorůžové nebe, cítit seno… Ale co to? Vždyť támhle vidím tu dvojici, ještě pořád čekají, mávají na mě. Dělám, že nevidím.

Usnula jsem brzo, ale je to tu zase. Krajina, jako by se ani nepohnula. On stále mává. Co mám dělat? Ráno, ale na kraji obydlené části je zase louka. Pořád mává. Je to jasné, čekají na mě, ale jak se tam dostat, nejde to, musí to mít nějaký háček.

Musíš mi poradit, nezdá se ti, že to přeháním? Já vim, zní to zvláštně, ale mám to živě před sebou, v sobě, musim to nějak vyřešit. Říkáš ať na to kašlu, to přeci nejde! Asi je to těžký pochopit, jsem ráda, že mě někdo vyslechl. Tohle je celý, musím do ateliéru, Filip dodělává svou práci, no přeci toho Cezanna, musím mu to jít ohodnotit. Zatím se měj“

Asi mě nikdo nepochopí. Něco vymyslím, teď je ale kritika našeho budoucího umělce důležitější. Přicházím do míst, kde se rodí umění, voní tu olej a ředidlo, tu vůni mám hrozně ráda. Filipův cyklus vypadá skvěle, zdá se že inspirace tímhle malířem byl u Filipa dobrej tah. A co já. Zase sem si to nechala na poslední chvíli, vždyť já musím taky před komisy, jenže co já jim obhájim,nemám nic než ty nepovedený skici….

Mám to! Je to úplně jasný. Že mě to nenapadlo dřív. Sny přeci inspirují nejvíc. Tohle bude sice risk, možná ho nikdo neocení, ale bude to skvostně vystihující. Filip nevěří svým očím a sleduje moje počínání. Zpoza skříně vytahuju můj nejoblíbenější obraz. Goghovo Pšeničné pole s cypřiši. Něco tomu zkrátka chybí, jenom já vim co. Dvě tak prosté a zároveň tak metaforicky výstižné postavy. Dvě věci, které se dokázaly spojit nejen v Goghových obrazech, ale v mých snech. Beru do ruky tuš a plakát svěřuji napospas mému bláznivému nápadu. Tlustýmy písmenky připisuju naspod obrazu jeho nové jméno. Jsem na dílo pyšná, nikdy předtím jsem neviděla takový výraz v očích. On a Ona se teď na mě dívají z plakátu. Jako by tam patřili celou věčnost. Slyším vrány, vrány z posledního mistrova obrazu… Pole a louky se vrátily z mé hlavy zpátky do děl. Dva záhadní získali konečně své místo, na tohle přesně čekali. Oni dva, kteří nakonec dali jméno sami svému vlastním obrazu.

„Slečno, no řekněte mi jak chcete tohle obhájit, je to vážně troufalství, myslíte, že s tímhle budete mít někdy úspěch?“

„Mě se zdá, že to vystihuje přesně prvky Goghovy tvorby, je tam přesně to…“

„Ano slečno, chcete mi tedy tvrdit, že se tohle jednou dostane třeba do Londýna? Jestli je to opravdu váš sen, nevím zda jdete správnou cestou. Nezdá se vám, že je to tak trochu šílenství?“

„Zdá, ale víte, v tom je myslím ta krása mých snů!“