|
|
|
Nightmare: noční můra Autor: Melchis (Občasný) - publikováno 23.4.2001 (13:42:00), v časopise 26.4.2001
|
| |
S výkřikem jenž mi uvázl v hrdle, zbrocen potem a s hrůzou v očích procitám ze svého snu. Srdce mi buší jako o život. V hlavě ještě doznívá příliš skutečná a velmi živá noční můra. Poslepu šmátrám po sklenici s vodou. Shazuji přitom budík a další neidentifikovatelné věci z nočního stolku. Hlasitě polykám ledově studenou tekutinu, abych alespoň trochu svlažil své vyschlé hrdlo. Rožínám. Kužel světla jakoby poskytoval ochranu a vymezoval tak relativně bezpečný prostor. S hlavou v dlaních se pokouším oživit a ještě jednou prožít svůj sen, jehož jsem byl hlavním hrdinou.
Děj se začíná odvíjet v Bohem zapomenutém klášteře, ukrytém před zraky smrtelníků kdesi hluboko v horách. Netuším proč tu jsem, co zde pohledávám, ani jak jsem se zde ocitnul. Procházím se dlouhými, bohatě vyzdobenými chodbami na jejichž konec nelze dohlédnout, neboť se rozvětvují do dalších a dalších chodeb a chodbiček a vytvářejí nekonečný, spletitý labyrint.
Prostor kolem mě je nasycen monotónním, chorálním zpěvem který bezesporu vychází z některých dveří které míjím. Sám však nemám odvahu vstoupit. Vím že jsem nebyl zván a moje přítomnost by nebyla vítána. Nikým nepozorován tak kráčím vstříc svému osudu. Můj zrak bloudí po monumentálních nástěnných malbách, jimiž je chodba vyzdobena. Každý takový obraz, to je svět sám pro sebe. Postupně se proto stávám svědkem velkých námořních bitev, křižáckých výprav, středověkých válek a mnoha dalších významných událostí. Jsem fascinován genialitou autora, jehož dílo je natolik živé, že ještě nyní slyším výkřiky námořníků, dusot koňských kopyt a řev umírajících.
Přicházím k jednomu z mnoha dalších rozcestí. Chodba se rozděluje do dvou menších chodbiček. Bezmyšlenkovitě si vybírám tu po pravé straně.
Na vlastní kůži zakouším celkovou proměnu prostředí a vnitřní pohody. Nádherná výzdoba stěn je nahrazena portréty žen a mužů, jejichž tváře mi nic neříkají, mají však v sobě něco zlého a zneklidňujícího. Těkavým pohledem z jednoho obrazu na druhý nabývám podezření, že jde o jednu a tutéž osobu mnoha podob.
Čím více se vzdaluji, tím sílí moje přesvědčení, že zpět se již nikdy nevrátím. Obrátit se už není možné. Pouhé ohlédnutí by znamenalo jistou zkázu.
Podlaha chodby je pokryta plísní, stěny jsou odporně vlhké a slizké. Ze stropu kape krev. Cítím, že v tomto nelidském světě jsem více než jen rušivým elementem, jehož existence musí být ukončena.
Daleko za hranicemi rozumného uvažování střídá moji rychlou chůzi běh. S hrůzou však zjišťuji, že jsem se téměř nepohnul. Nohy jsou tuhé, neohebné, neschopné pohybu, jako kdyby nikdy nebyly použity. Napůl šílený klesám k zemi. Chvíli se plazím. Vtom uslyším za sebou klapot podrážek. Srdce mi vynechává. Původce zvuku, Narušitel a můj Vrah v jedné osobě, se ke mně přibližuje pomalým, rozvážným krokem.
V jedné vteřině mi zbělely všechny vlasy, ve druhé mi všechny vypadaly. Již slyším jeho dech, cítím jeho pach. Posledními silami uvádím své tělo opět do chodu. Každým pohybem však jen urychluji příchod Pronásledovatele.
Stěny zdobí už jen jediný, neustále se opakující portrét. Obraz muže, jenž mi za chvíli doručí rozsudek smrti.
Poslední výdech a nádech. Na záda dopadá ruka mého Vraha. Omdlévám. Hlava mi exploduje a duše opouští zbytky těla.
Zdálky, už jen jako divák, slyším svůj ortel: "VKLÁDÁŠ MI DO ÚST SLOVA, KTERÁ JSEM NIKDY NEVYSLOVIL".
Procitám. Díky Bohu.
|
|
|