V předchozím příspěvku na téma satiry jsem podle názoru některých čtenářů naložil s tématem příliš volným a zobecňujícím způsobem, který nelze vnímat jako jasné vymezení mantinelů mezi satirou a pomluvou. I když tento názor plně nesdílím, vrátím se k danému tématu ještě jednou a pokusím se tentokrát o plnou srozumitelnost.

            Prohlásil jsem tedy, že satira se liší od pomluvy naplněním předpokladu vnitřní pravdivosti, a od posměšku že se odlišuje odůvodněností, čili implicitně obsaženým morálním poselstvím.

Čím se tedy liší satirikovy „pravdivé výmysly“ od lži, a co znamená předpoklad vnitřní pravdivosti?

Není zásadního rozdílu mezi technikou satiry v literární oblasti a technikou karikatury. Ať už spisovatel používá jakékoliv fabulační prostředky ke zvýšení uměleckého dojmu, výchozím materiálem jeho činnosti je ostře a jasně nahlížená skutečnost. Jako dokonalý příklad nám poslouží Gulliverovy cesty Jonathana Swifta. Satirik nejprve útočí na tehdy oblíbený žánr námořnických báchorek označovaných za pravdivé příběhy a plní stránky nesmyslným výčtem existujících i neexistujících lodních součástek stejně jako tehdejší brakoví autoři. Vzápětí se však zaměřuje na jednotlivé aspekty lidské civilizace. Za tímto účelem si svět zvětší i zmenší. Na počátku i na konci jeho fantastického příběhu stojí sama realita.

Realistický pohled je skutečně nejpůsobivějším bodem každé satiry. Lúkiánovi bozi naslouchají, jak se k nim lidičkové modlí, aby jim vyrostla petržel, Voltairovy postavy jsou díky karikatuře plastické a živé. Z realismu Haškova nebo Hellerova mrazí v zádech. Realistické a střízlivé uchopení fakt je v každém okamžiku předpokladem vtipu Franceova. Řečeno triviálně – nebylo by Ostrova tučňáků, nebýt fraku. Dokazování této skutečnosti je zbytečné, je to holý fakt.

Satira tedy vychází z existujícího, které transformuje způsobem vlastním schopnostem a naturelu autora, aby se zpět k existujícímu vrátila.

Připusťme konkrétní případ, že autor nechce zobecňovat. Má spadeno na určitou žijící osobu, které hodlá dát pocítit, jak ostrý je satirikův jazyk. Zde se už dostáváme na křehký led, k hranici mezi satirou a pomluvou.

Pomluva je lež, která má za účel člověka zhanobit a znevážit. Nick g-morr zde prohlásil, že rozdíl mezi satirou a pomluvou spočívá v míře uměleckého ztvárnění. To je hrubá neznalost věci. Představme si člověka jménem Karel. Karel irituje satirika  tím, že je macho a drsňák. Prohlásím-li Karla v jakékoliv podobě za homosexuála, dopustil jsem se urážky a pomluvy. Pokud toto prosté prohlášení doplním smyšleným – ale realistickým příběhem, zpracovaným třeba na úrovni Tolstojova psaní – nevytvořil jsem satiru ani parodii, naopak, vytvořil jsem zákeřnou, kvalitní a mnohem nebezpečnější pomluvu.

Je otázkou, proč se vůbec hodlám Karlovi vysmát. Co mě na něm irituje, proč hodlám vytvořit satiru o Karlovi. Ale nehodlám-li se stát pomlouvačem, musím vycházet ze skutečnosti.

V takovém případě si mohu postavu Karla vzít a zasadit ji do jakýchkoliv markantně fabulovaných kulis a nechat jej jednat. Musí to být však stále on, jinak se dopouštím pomluvy. Manifestuje-li se Karel coby macho, je třeba si kriticky a chladně představit, kde jsou slabiny takového macho… Je pomlouvačstvím, prohlásí-li někdo Karla za zženštilého.

Pomiňme, že satirika by sotva jakýsi Karel zajímal, ale v případě že už by se stal jeho terčem, bude nucen karikovat jeho existující vlastnosti, zveličovat je a předvádět ve zcela nevhodných situacích. Jak se takový macho chová například v opeře? Jakým způsobem vyznává lásku? Satirik dokáže vymyslet nespočet variant pro satiru o Karlovi. Pomluvy se však štítí, protože pomluva je skutečně o to nebezpečnější, čím méně je na ní pravdy.

Napsali jsme tedy satiru o Karlovi, drsňáckém macho, který navštívil operu s dívkou svých snů (ona ji má ráda, on se neumí chovat), ve které je ukázáno nakolik je Karlův typus společensky k ničemu. Satirik tedy vytvořil příběh, díky kterému si vyřídil účty s Karlem, který autora nesvrhnul do stoky mezi pomlouvače, a který bude při troše autorské zručnosti životaschopný i bez toho, že by čtenář znal jakéhosi Karla osobně. Kdo dnes ví, který skutečný člověk posloužil za předlohu Lakomci?

Ve výše uvedeném případu se jedná o pravdivý výmysl – čili satiru. Čím bude výmysl pravdivější, Karel skutečnější, opravdovější, hulvátštější samec, tím bude satira lepší. Klíčem k satiře je realismus.

Stanovení hranice mezi satirou a pomluvou není zdaleka tak složité, jako stanovení hranic mezi pornografií a erotikou. Ve skutečnosti je tato hranice očividná a ostrá, pokud ovšem existuje ochota ji vnímat. Na rozdíl od hranice mezi pornografií a erotikou je na hranici mezi hanebným pomlouvačstvím a ušlechtilým uměním satiry třeba důrazně trvat.