|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Existují dvě veleúspěšné techniky dosahování vlastních rétorických cílů, které nechválíme. Nazýváme je demagogií a populismem. Populismus znamená obrátit se čelem k mase a nechat se vyzdvihnout silou její hlouposti. Demagogie je hůře specifikovatelná technika (často je toto slovo užíváno bez vnímání smyslu jako prostá nadávka) působení na city posluchačstva opakováním zažitých frází, u kterých demagog předpokládá pozitivní reakci, a současným nepozorovaným překrucováním fakt. Demagog má vždy cíl – je to prosazení jeho názoru. Za účelem dosažení tohoto cíle je ochoten zavrhnout všechny pozitivní rezultáty a zapřít fakta. Sloučí-li se demagogie s populismem, výsledkem je článek podobný g-morrovu.
Nazve-li demagog v prostředí podobném Totemu svůj článek Karel je hlupák, může už fakticky dále psát cokoliv. Každý, komu Karel šlápnul na nohu, se pod článek ochotně podepíše a pochválí jej. Takto vyráží g-morr na svou spanilou jízdu maje pevně v zádech vítr všech, které během svého působení Filip znemožnil a usvědčil z neschopnosti. Demagog si nemůže dovolit ani na okamžik vzbudit dojem, že se nějak nadřazuje mase, která jej má nést na ramenou. Bude proto mluvit velmi primitivně a bude systematicky apelovat na city čtenářů, na jejich zažitá klišé, na jejich simplifikované a neerudované pojetí světa i témat, o kterých bude řeč. Demagog nemusí nic vysvětlovat. Stačí když řekne, co jiní chtějí slyšet. První bod u publika je zde.
„Víte, co je poezie?“ ptá se demagog a ihned si odpovídá, že to neví ani on, ani jiní, a kdo to ví, ten lže. Nemusí zdůvodňovat, proč je kritický článek Musilův výtvorem „myšlenkového nedochůdčete“. Stačí, že tento článek urážel všechny, kteří kdysi vychválili stejnou věc, již si vzal Musil za terč svého vtipu. Demagog právě získal hned několik bodů. Specializovaný problém, který je i velmi věci znalému člověku tématem na několikastránkovou úvahu, bagatelizoval. Kdo by věděl, co je poezie, když máme tu (post)modernu. Kdo by se zabýval někonečnými zastaralými texty, když už je mu skorem osmnáct a leccos si přečetl? Nikdo to neví a basta. Takto politicky si ovšem demagog získává body i u těch, kteří vědí, že nikdy nedosáhnou ani na nejnižší příčky poezie. Dokud nevíme, co je poezie, skryje se pod tímto pojmem vše. Jakmile začneme věc zpřehledňovat, teče mnoha (i těm slavným a známým) močůvka do bot.
A pokračujeme, protože nehromadíme argumenty, nevedeme myšlenku – ó ne. K tomu by se demagog nesnížil. Stačí sbírat sympatie, a když jich bude dost, vyhlásit tezi. Předem zamýšlenou, ovšemže. Odvoláme se tedy až k Bukowskému. Každý literát, dokonce každý začátečník umění ví dobře, že Charles Bukowski žádným spisovatelem není, že se jedná o píšícího ožralu, hlupáka a primitiva. Můžeme si jej tu a tam přečíst, avšak nebudeme jej řadit vedle Dostojevského, pokud nám úplně nepřeskočilo. Avšak odkaz na Bukowského myšlenkově nenáročný svět demagoga sbližuje s publikem více, než cokoliv předtím.
Zatímco jsem ve svém textu rozlišujícím s chirurgickou přesností satiru od pomluv ani jedenkrát neodběhl od zadaného rámce úvahy, sáhne demagog g-morr po čemkoliv. Začne Musilem (úplně jiným tématem), přejde přes Bukowského – kde neopomene potěšit primitva blitím – hupsne na Staré Bělidlo a vyhlásí tezi.
Shrnu-li svou – pevně zdůvodněnou – tezi o hraně mezi satirou a pomluvou (přičemž nehodlám ani nadále činit nejmenšího rozdílu mezi dvojčaty parodií a satirou), do jediné věty, říkám: „Satira vychází ze skutečnosti, pomluva přiřazuje neexistující vlastnost.“ To je systematické a přínosné pro mladého adepta literatury, který chce problematiku pochopit.
G-morr má však jediný a mnohem primitivnější cíl – dokázat, že jeho kamarád není pomlouvačem. Chytá se tedy stébla. Jeho teze – nikterak zdůvodněná – zní: „Nick ewonne neexistuje, proto je emmetův příspěvek parodií žánru.“
„Parodií žánru?“ ptám se. „Jak to chcete, slovutný demagogu a velešarlatáne primitivizmu, dokázat?“
Máme tedy dva příklady uvedené g-morrem. Použil jsem příkladu s Gulliverovými cestami Jonathana Swifta. G-morr sbírající drobky důkazů ke své demagogii prohlašuje: „vida i Swift použil neexistující název lodní součástky, a takto parodoval.“ Tento úskok by prohlédlo i pětileté dítě. Tedy alespoň já již v sedmi, když jsem prvně četl Platóna. Někdo možná později. Co tedy parodoval Swift? Skutečnost, existující žánr, existující techniku. Nic z toho však v emmetově primitivním příspěvku nebylo. Použil shodnou techniku a vřadil do ní pomluvu. Ve svém příspěvku Satira a pomluva II jsem uvedl naprosto přesně, odkud vane vítr v parodii, jak by bylo třeba parodovat ewonneho alter ego. Nemusím se tím tedy znova zabývat, neboť příspěvek je dostupný.
To je však demagogovi jedno. Jeho cílem totiž není dosáhnout skutečnosti, nýbrž obhájit neudržitelné tvrzení. Je přitom legrační, že použije příklad se slavnou (prý Janem Nerudou napsanou) verzí Babičky. Protože nic nedokazuje mou tezi lépe. Čtenář se směje jednak burlesknímu slohu, ale skutečná legrace je dána realistickým pohledem. Sultán s Tyrlem leží na zápraží a parodující umělec podotýká, že si lížou koule. Připomíná, že babka pouští za chůze větry. Vychází ze skutečného a skrz parodii/satiru se ke skutečnosti vrací.
Jelikož si g-morr dobře uvědomuje, že skrz mé rozlišení satiry a pomluvy ad homini neproklouzne ani skalpel mozku mnohem lépe nabroušeného, než je jeho, pokouší se demagog změnit pravidla hry a prohlašuje, že co není dovoleno vůči lidem skutečným, je dovoleno vůči nickům, eventuálně vůči žánru.
To pravda je i není. Ve svém příspěvku Satira a pomluva II jsem to ostatně již řekl. V literatuře je v zásadě dovoleno vše. Otázka zní, jak to budeme hodnotit. Demagog se samozřejmě opře o vox populi a bude prohlašovat, že v našich časech postmoderních nelze hodnotit. To je ovšem nesmysl. Připusťme totiž, že parodie o Babičce bude líčit babičku jako agresivní lesbičku, nebo cokoliv jiného. Pochopitelně může být výsledek i vtipný a zábavný. Výsledné dílko však bude stát hluboko pod vtipem vycházejícím ze skutečnosti a s největší pravědpodobností se bude jednat o typ zábavy, který nazýváme – navzdory všem uhrům postmoderny – pokleslým a nízkým.
Swift totiž dobře věděl, jako věděli i jeho čtenáři, že spisovatel „pravdivých příběhů z moře“ sedí s encyklopedií v ruce a chrlí výčet stěžňů. Bude existovat zábava, pokud namísto zparodovaného výčtu součástek vloží cosi naprosto nepravdivého? Například popis sadby fazolí? Nebude to fungovat.
Proč si tedy dokážeme představit vtipnou verzi zcela nepravdivého vylíčení babičky jako agresivní lesby, zatímco u čiré parodie žánru nám stejná technika vtip nepřinese?
Na pozadí prvního příkladu je totiž urážka, znevážení osoby, pomluva. To lidé rádi, tomu se zasmějí. Nic to ovšem nemění na rozlišení věci.
Satira/parodie je tím lepší, čím je blíže skutečnosti – vizme Spolčení hlupců J. K. Toolea a tím pokleslejší, lacinější a ubožejší, čím více se jí vzdaluje, vizme pomluvu napsanou redaktorem Totemu Emmetem_Rayem. Zda je terčem satiry či předmětem parodie žijící člověk, literární postava nebo celý žánr, na tomto prostém rozlišení faktů nemění vůbec nic, stejně jako demagogický článek možná formálně vzdělaného, avšak pohříchu prostoduchého nicku g-morr.
|
|
|