Dívala jsem se na nůž, jak klouže papírem. Nejdřív jel rovně, ale protože se Tadeášovi začala třást ruka, stáčel se víc a víc nakřivo. Neměla jsem chuť na ten papír malovat, protože by mě ten okousaný okraj odváděl od zachycení reality. Ještě před pár lety by mě v takový situaci napadlo, že je to je vlastně úžasný umělecký dílo poznamenaný Tadeášovou posedlostí vnášet do všeho nesouměrnost.

Rozhlídla jsem se kolem sebe a zase mi došlo, kolik fotek by se dalo v tom ateliéru udělat... Stačilo by zabrat flašku od okurek s červeným vínem a vedle ní pohozený štětce. Nebo Pavla, toho věčně mlčícího klauna v batikovaným tričku, jak se dívá skrz upatlaný okýnko aťáku. Romana bych vzala jen tak, z ánfasu... Mně stačí kouskovat si skutečnost foťákem, narozdíl od Tadeáše nepotřebuju paralelní výtvarný světy.

Týden co týden jsme se s klukama scházeli a črtali jsme školníkovu dceru v plavkách, jak sedí na dřevěné bedýnce před stojany. Anebo jsme malovali jednu z holek, které se snažil Tadeáš dotáhnout na tu bedýnku a potom do postele. A nahých modelek ubývalo, přeci jen už je mu ke čtyřicítce a začíná připomínat obličej z vrásčitých, pedantsky propracovaných grafik Vladimíra Kulhánka. To odpoledne zela bedýnka prázdnotou a kluci se dívali na mě.

Právě že jsem věděla, co pro ně znamená ve chvíli, kdy se maluje, ale i tehdy, když se sedí ve čtyřce vedle aťáku do pěti do rána. “Tohle... tohle ne! Nepřišla sem vám dělat kašpara, přišla sem malovat... To je jenom váš problém, že Tadunovi vybouchla modelka...Já bych se třeba takovýmu Romanovi pak už nemohla podívat do očí...”

“Víš přece, že akty visí i v kostelích, to je od renesance běžná záležitost, že jo.” Roman mluvil jako někdo, kdo vystudoval UMPRUM, narozdíl o Tadeáše, který si v hospodě vždycky přisednul k zedníkům v zacákaných montérkách. Já pořád vrtěla hlavou a myslím, že tomu Roman rozuměl a přemlouvání markýroval jen kvůli Tadunovi.

Tadeáš se mezitím vytratil do vedlejší místnosti plný uhlů na malovaní, krabic s tužkama, našich bezcenných starých kreací a rolí papíru. Když jsem se tím směrem podívala, kdoví proč jsem ho zase hledala očima, stál na prahu ateliéru a v ruce třímal přímotop.”Tady ti to nesu, zima ti nebude...” Už dlouho jsem neviděla krásnější výjev, než toho chlapa, jak stojí ve dveřích s přímotopem pod paží. Stoupla jsem si před něj a naštelovala mu ruce tak, aby v pozici vydržel aspoň dvacet minut do první pauzy při malování. Přímotop jsem postavila na linoleum a místo toho mu pod paží vložila snop sálmy, který jsem vytáhla z uměleckého objektu “Zemědělcova slast.”