Do zapadlého maloměsta někde v úplně zapomenutém kraji přijel nový farář. Ten starý byl velmi starý, velmi konzervativní a velmi oblíbený. Přesně takový se totiž do toho zapadákova hodil. O největší vzrušení za posledních deset let se tam postarala dvacetiletá dcera paní Otýlie Nebeské (majitelky cukrárny), když jednou v létě přišla na koupaliště ve dvoudílných plavkách. Jedna hlavní silnice, jedna křižovatka se semaforem, jedna zastávka autobusu.

Starého faráře si odvedla domů, do okresního města, jeho dcera poté, co u kázání několikrát ztratil nit výkladu a usnul (opakované usínání u zpovědi nikomu nevadilo). Jeho nástupce je nehorázně mladý, úplný holobrádek (je mu právě 33 let) a má na místní poměry rebelsky dlouhé vlasy (asi 1 centimetr přes uši). Navíc má psa (chlupatou malou kouli které není vidět do očí) a paní Nebeská si všimla, že když vystupoval z autobusu, nebyl dostatečně oholen.

Druhý den ráno, za zvuků kokrhání kohoutů a poštěkávání psů, se na faru na návštěvu vydala delegace místního Spolku na obnovu památníku svatého Františka z Assisi (žádný takový památník tam ve skutečnosti nikdy nestál, ale místním křesťankám se prostě ten název líbil) ve složení: Paní Nebeská, Paní radová Brzobohatá (korpulentní stará dáma s parukou), paní poštovní Hrdinová (korpulentní stará dáma s kloboukem) a paní starostová Studená (korpulentní stará dáma s knírkem).

Už když se blížily k faře, bylo jim jasné, že něco není v pořádku. Dveře na faru byly dokořán a na dvoře pobíhala ta chlupatá koule a hrála si s něčím, co vypadalo jako zbytky klobouku starého faráře a navíc se z útrob domu ozývala jakási hudba. Starý pan farář si nikdy žádnou hudbu nepouštěl a tohle navíc zřejmě nebyly žádné kancionály. Všechny čtyři staré dámy se na sebe zaraženě podívaly a pak odhodlaně vkročily dovnitř. Hudba se ozývala z kuchyně. Pootevřenými dveřmi bylo vidět, že si nový farář připravuje míchaná vejce a přitom si (všem starým dámám téměř ztuhla krev v žilách) zpívá s hudbou, která se ozývá z magnetofonu položeného na ledničce. Starý pan farář zpíval pouze v kostele. Dámy pokračovaly dál, farář si jich stále ještě nevšiml. Pak začaly rozeznávat slova.

V paní Nebeské, paní Brzobohaté, paní Hrdinové i paní Studené nebylo v tu chvíli ani kousíček pochopení a křesťanské lásky. Všechny tři se mimoděk pokřižovaly a bezmocně zíraly na nového faráře, který se v kuchyni nad pánvičkou dokonce roztančil a zpíval:

"Jsem možná blázen, ale ta představa se mi líbí. Bejt pořád s tebou, v něco věřit a nemusí to bejt otčenáš."

Farář vypnul ohýnek pod pánvičkou a začal dělat ve veliké farní kuchyni piruety. Stále si nevšiml svých tří nezvaných návštěvnic a zpíval:

"Řekni tři přání a já ti je splnit slíbím. Potom rozpažím ruce, přitisknu se k tobě a svýho Ježíška máš...."

Členky Spolku pro obnovu památníku svatého Františka z Asisi se pokřižovaly ještě jednou. Paní Nebeská omdlela a paní Studené se rozčilením roztřásl knírek.

Farář zpíval:

„Chtěl bych bejt ukřižovanej! Chtěl bych bejt ukřižovanej! Chtěl bych bejt ukřižovanej ve tvým klíně!“ udělal ještě několik otoček, poskočil si, zavýskal a dopadl pevně na zem, metr od svých návštěvnic. Dívali se přímo na sebe.

Dívali se tak ještě několik dlouhých vteřin. Pak se farář narovnal, sklepl několik neviditelných smítek ze svého taláru a řekl:

„Pochválen buď Ježíš Kristus, dámy. Mohu vám nabídnout vajíčka?“