Pohřební síní se nesly tóny Beethovenovy symfonie. Nikdo ani nedutal. Nad rakví zrovna seděl na invalidním vozíku nebožčin manžel – starý dobrák Karel. Sklopená hlava, strhaný výraz ve tváři, klobouk v ruce.

Po bezmála čtyřiceti letech manželství byl zase sám.  Brečel málokdy, teď měl slzy na krajíčku.

Jitka, jeho mrtvá žena, nebyla nikdy žádná krasavice. A smrt jí na kráse ani trochu nepřidala. Ležela v nejdražší rakvi na trhu. Vždy si potrpěla na přepych a Karel jí ho rád dopřával. Ale tentokrát nevěděl, jestli se jí to líbí.

Ostatní příbuzní se nyní seskupili do hloučku a tiše spolu diskutovali. Bylo toho třeba ještě taková spousta zařídit – chtěli s tím Karlovi pomoci.

Do místnosti vešla žena, kterou nikdo neznal.

V hloučku to zašumělo.

Zhruba ve věku zesnulé, ale i na svůj věk krásná. Za mlada to musela být náramná fešanda. Na sobě tmavé šaty, ale jenom po kolena. Klobouček a brýle. Ty si sundala.

Stoupla si za Karla. Strčila nožičku brýlí mezi zuby a kousala jí.

„Karle. Mrzí mě to,“ vysoukala ze sebe. „Moc mě to mrzí.“

Oslovený se otočil. Polil ho pot. Znal ten sladký hlas! Sice ho už přes čtyřicet let neslyšel, ale i tak ji poznal. Byla to Ona.

Klobouk spadl na zem a odkutálel se pod rakev.

Vzepřel se ze všech sil a vstal. Lékaři by řekli: „Zázrak.“

Bylo mu jedno, že se na něj kouká celé jeho příbuzenstvo, nedbal na to, že na dosah ruky leží jeho mrtvá manželka, aniž řekl jakékoliv slovo, objal onu ženu, přitiskl ji k sobě a vášnivě ji políbil.

Karel seděl ve své oblíbené kavárně. Chodíval sem každý týden se svou manželkou – starý zvyk. Dokonce starší než jejich známost. Ještě před tím sem totiž chodil se ženou, na kterou tu čekal nyní. S Karolínou.

Od pohřbu uplynul měsíc. Dávno na svou ženu zapomněl. Do jeho života se vrátila jeho jediná opravdová láska jeho života – Karolína.

Neviděli se přes čtyřicet let, proto se po ní prve v pohřební místnosti tak vrhl. Jeho příbuzní to pochopili jako zneuctění poslední památky zesnulé a nechtěli s ním nic mít.

Stačili si vyměnit jen pár slov. Za největší štěstí lze považovat dohodnutí dnešního setkání. Nejradši by s ní tehdy odešel hned, ale s ohledem na to, že právě pohřbil svou ženu, bylo na místě nějaký ten pátek počkat.

Kavárna byla poloprázdná. Jako každý den v tuto dobu. Ke Karlovým uším doléhaly útržky rozličných rozhovorů, ale nic souvislého nedokázal zachytit. To je dobře, to je moc dobře, říkal si, alespoň nikdo nezachytí ani jejich rozhovor.

Modlil se, aby přišla.

Během posledního měsíce se nedokázal soustředit na nic jiného než na blížící se setkání. Karolína ale zaměstnávala jeho mysl po celý život. Už ani nedoufal, že ji kdy znovu spatří.

A teď? Šla k němu. Úsměv na rtech, krok a držení těla stejné jako tehdy když se poznali.

Pro Karla jakoby se zastavil čas. Vše ostatní přestalo existovat.

Jel ji naproti. Sehnula se k němu. Objal ji. Tiskl ji k sobě vší silou. Neprotestovala. I ona byla šťastná, že jsou zase spolu.

Poté jí přistrčil židli. Omluvným gestem naznačil, že vstát nemůže. Ten kousek na pohřbu ho přišel hodně draho – šílené bolesti ho mučily noc co noc.

 Hleděli si upřeně do očí – jako mladí milenci. Ani jeden z nich si nebyl jistý, jestli to všechno není jen sen.

Přišel číšník a vyrušil je. Objednala si kávu a Karel, že prý si dá taky ještě jednu.

A zase byli sami.

„Neměl jsem tě tehdy nechat odejít,“ vracel se Karel k největší chybě svého života. Ukápla mu slza.

„Nebylo jiné řešení. Všechno bylo tehdy proti nám,“ Karolína byla vždycky větší realistka než on.

„A jak ses měl?“ prolomila pojednou ticho, které nevzniklo snad z toho, že by si ti dva neměli co říct, ale z toho důvodu, že si toho chtěli říct až moc.

Její otázka zněla absurdně. Vždyť se neviděli takových let. Hodně se toho stalo – dobrého i zlého.

„Ať jsem byl kde jsem byl, vždy jsi tam byla ve vzpomínkách se mnou.“

Věděla, že ji nikdy nepřestal milovat.

„A ty? Jak ses měla ty?“

Posmutněla.

„Dobře.“

Věděl, že o tom nechce mluvit a tak dál nevyzvídal. Ale z toho, jak náhle posmutněla, si odvodil, že moc šťastný život neměla.

To už popíjeli každý svou kávu. Mlčky. Ale atmosféra kolem nich byla nabitá. Nabitá láskou navždy.

„Kdykoliv jsem se ráno probudil vedle své ženy, má první myšlenka nikdy nepatřila jí, ale vždycky tobě. V duchu jsem se ptal, co se asi děláš, zda jsi šťastná, jestli si na mě ještě občas vzpomeneš. Jitku jsem měl rád, ale nikdy jsem ji nemiloval. Své srdce jsem dal tobě a tys mi ho nikdy nevrátila zpátky.“

„Nikdy bys ho zpátky nevzal. A navíc to byl obchod – srdce za srdce.“

„Nejlepší obchod mého života.“

Chytil ji za ruku.

„Díky tomu, jak jsme se na pohřbu mé ženy šťastně políbili, se mnou teď nemluví nikdo z příbuzenstva. Ale já si říkám…no a co. Hlavně, že jsem s tebou. Jak jsi mě, proboha, našla?“

„Víš…já…já když ses tehdy ženil, já se právě rozváděla….“

„Cože!“ vyprskl Karel. To kdyby věděl…

„Přijela jsem na tvou svatbu…velkolepá podívaná. Takovou já neměla…“

„Cože? Tys tam byla? Proč jsi za mnou nepřišla…proč? Mohlo to být všechno jinak,“ Karel nechápavě kroutil hlavou.

„Já jsem chtěla – měla jsem to v plánu. Ale prostě..když jsem vás tam tehdy spolu viděla – tebe a Jitku – nedokázala jsem to. Utekla jsem. Utekla a vrátila se až když jsem uviděla její parte v novinách. Nejspíš to byl hloupý nápad, chodit na ten pohřeb. Za to načasování se fakt omlouvám.“

„Ten polibek měl přijít o čtyřicet let dřív! Když si představím, jak jsme mohli být šťastní!“

Potom se jen koukali jeden na druhého. Koukali a představovali si, jaké by to bylo. Kdyby se tehdy po půl roce horoucí lásky nerozešli. Vychovali by spolu děti - Honzu a Veroniku – na těchto jménech se během svého vztahu shodli. Chvíli se hádali, neboť Karlovi se nelíbilo jméno Honza a chtěl, aby syn nesl jeho jméno, ale nakonec polevil.

Nechodili spolu dlouho. Jen půl roku. Oba dva měli řadu delších vztahů, ale žádný už ne tak intenzivní. Vztah se nedá počítat na hodiny jako práce, ale na polibky, něžná slůvka, dárečky, pohlazení…Ten jejich byl tím vším naplněn takovou měrou, že Karel měl pocit, jako by ani předtím, než poznal Karolínu, nežil. A potom, co je zlá doba rozdělila, si připadal jako mrtvý. Žil krátce, jen půl roku. Když teď slyšel, že mohl žít celý život, chtělo se mu brečet. Probouzet se každé ráno vedle skutečné Karolíny a ne jen vedle představy. Společně snídat, loučit se polibkem, volat si z práce, chodit na večeře, koukat spolu na filmy, mazlit se…

„Musím jít. Sbohem.“

Viděl, že se musí hodně přemáhat, aby neplakala.

„Zůstaň, prosím.“

Slunce se klonilo k západu.

Karolína vstala.

„A myslíš, že by to mělo nějakou cenu? Když se na tebe dívám, cítím výčitky. A ty zrovna tak. Tolik času nám uteklo mezi prsty. A moc nám ho nezbývá. Kdepak. Už je pozdě. My patříme minulosti.“

„Tak proč jsi přišla?“ nechápal

„Protože….protože tě miluju.“

Odešla. Prostě byla pryč. Navždy. Jako by tu nikdy ani nebyla – zůstal jen šálek od kávy.

Chtěl se za ní rozběhnout. Úplně zapomněl, že je upoutaný na invalidní vozík.

Teď ležel na zemi. Tloukl pěstí do podlahy a plakal.

Ztropený hluk přivolal číšníka. Pomohl mu zpátky do křesla.

„Můžu vám ještě nějak pomoci?“ otázal se mladík.

Karel se na něj zadíval. „Máš přítelkyni?“

Číšník se rozzářil. „Ano, pane. Aničku.“

Karel se pousmál. Alespoň někdo že je šťastný.

„Tak se jí drž. V žádném případě ji nenech odejít. Málokdo má to štěstí a stráví život s tím, koho doopravdy miluje.“

                                                                                                                                                 www.romanday.com