|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Zrovna sedím na vratký barový židličče, vratký a nestálý stejně jako já a můj život, ve starým smradlavým pajzlu U Vincenta(Vznešený jméno jako by skrývalo to, že to tu páchne jako ve spalovně mrtvol. Ovšem tady se spaluje zaživa.) a přemejšlím nad sebou a nad tím vším hnusem, kterej jsem prožila během posledních třiadvaceti let, přesně od 1.5.1981, ode dne, kdy jsem se prodrala na svět a porodním sálem se šířil můj první výkřik na týhle pokurvený planetě. Přesně v tu chvíli se začal psát můj život, kterej dodnes nestojí ani za zlámanou grešli. Rodiče se rozvedli, když mi bylo třináct. Bylo to strašný, oba na sebe házeli děsnou špínu a celý to bylo řádně odporný. Máma si našla novýho přítele, kterej pro ní představoval pupek světa a mě si vůbec nevšímala. Nikdy jsem nebyla rozmazlená, ale tehdy jsem byla v pubertě a prostě jsem jí potřebovala. Místo toho se radši věnovala sexu se svým milencem. Perfektní dětství. Za dva roky ovšem přišlo vysvobození. Našla jsem si nový kámoše, který nebyli zrovna dvakrát svatý. Představ si, že se k tobě snáší strašně krásnej anděl a podává ti pomocnou ruku. Samozřejmě jsem přijmula. V tu dobu jsem poprvé ochutnala háčko. Ano, to byl můj anděl. Samo sebou, že jsem dřív sem tam ochutnala chlast, marihuanu a tak, ale tohle bylo lepší, tvrdší a na problémy se zapomínalo daleko snáz. To jsem ještě netušila, že až se mi ten dřív nádhernej andílek zhnusí, budu už dávno v prdeli. To se stalo až po pár měsících, protože v takovým zapadákově, v který já bydlím, jsem nemohla mít trvalej přísun ejče. Můj život začal bejt jeden drogovej mejdan ve feťáckejch doupatech za druhým. Tehdy jsem prvně něco kvůli fetu ukradla a v tu dobu jsem taky vystřídala tolik sexuálních partnerů(všichni byli samo sebou toxíci), jako ani vyžilá štětka ne. Ani nevim, jestli třeba nemám AIDS nebo žloutenku, protože jsem jednoduše srab a nedokážu se odhodlat k testu. Máma si mýho zvláštního chování kupodivu všimla a vyptávala se. Neměla jsem potřebu se jí svěřovat, to tak, měla jsem se jí svěřovat po čtyřech letech, kdy mi nevěnovala víc pozornosti než naší pokojový kytce. To bylo jenom dát nažrat(někdy ani to ne) a dál se nestarat. Jednou jsem to ale nevydržela a uprostřed horký hádky jsem jí vpálila do ksichtu, že jsem závislá na heráku. Hned mě šla udat na bengárnu, asi si myslela, že tím něco vyřeší. Aspoň se snažila a donutila mě jít na léčbu. Na to jsem jí neskočila a chtěla domácí odvykání pod dohledem. Kdyby sis aspoň dokázal představit, jaký to bylo peklo. Četl jsi někdy tu knížku od Christiane F. My děti ze stanice ZOO? Jestli jo, tak si asi myslíš, že ty absťáky v ní popsaný jsou pěkně zveličený, aby ta knížka byla aspoň trochu výchovná, viď? Ne není. Oni jsou ještě horší. Pořád bleješ, mlátíš sebou ode zdi ke zdi a klidně se poděláš do postele. Nic estetickýho. Hlavně kvůli tomu jsem nikdy nevydržela abstinovat dýl než měsíc. Vlastně do dneška jsem s menšíma přestávkama na ejči. Vydělávám si prostitucí. Je mi ze sebe nanic. Samozřejmě bych chtěla bejt čistá, mít děti, manžela a bejt normální a práceschopná ženská. Ale teď už to nejde. Když někdo začne tak brzo jako já, jenom těžko se z toho dostane.
Ztěžka se zvednu, zaplatím, vyjdu před hospodu a zvednu oči k západu slunce. To už nikdy neuvidím, napadne mě. Zajdu si za svým dealerem, ten mi prodá mojí opravdu poslední dávku. Rozloučím se s ním se „sbohem“, vůbec netuší, že to myslím doslova. Navždy. Už ho nikdy neuvidím. Neuvidím už nikoho ze svejch známejch. Dojdu loudavým krokem ke svýmu bytu, pomalu, jako ve snách, otočím zámkem. Kouknu se po bytě. Nikdo tu není, to mi nahrává. Vim, že Aleš, můj spolubydlící, má pistoli, samo sebou nelegálně, na obranu proti toxíkům, který věděj, že ani jeden nejsme čistý a chtěj nám ukrást ňákej fet. Chvíli ji hledám a nakonec jsem úspěšná. Zajdu si pro svoje nádobíčko, schovávám si ho v koupelně. Uvařím si trochu heroinu, ne moc, jenom pro lehkost myšlenek a ztrátu zábran. Zlehka uchopím pistoli, nabiju jí, učil mě to Aleš, to si pamatuju. Je to paradox, pistole, tolik zatracovaná pro svojí nebezpečnost a zneužívání pro vraždy, mi teď má pomoct z problémů. Ze života.
|
|
|