|
Snad jsem doufal
možná zbytečně
možná jsem chyboval
snad nechtěně
možná jsem váhal
asi teskně hloupě
Teď kdybych prvně já tě zřel
a zhlédl
ihned bych padl na kolena
a zulíbal tvé rty
i dlaně
a řekl: „Tys má žena....“
Nejdražší duše
ležíš jak bílý šátek
v nekonečných květinách
a já jako vábus v slitých hlubinách
a vracím se až v pátek
s srdcem zraněným
ne však z Amorovy kuše
Mě úzkost jímá
ty nevalné světlo tu máš
ty sny jenž zdají se ti
studí . . . . . .
z lidí tě nikdo neprobudí
jen láska, jen někdo z nás
Tvá krása je světlem tam
kde vládne pouze tma
Tvé oči jsou modré
Tvůj úsměv jiskrný a sladký
pro nebe a hladinu
................záviděníhodné
hedvábně je hladký
Závidím já básníkům v nebi
jenž na tebe mohou písat ódy
já jen smutně v dešti dole sedím
a do těch kapek stísněn hledím
.......tys v nich ukrytá.........
|
|
|
