|
| |
 |
Prosím . . .
Autor: dr.kraken (Občasný) - publikováno 25.3.2001 (00:33:16), v časopise 29.3.2001
|
|  |
Sedíš a mlčíš. Sleduješ tapety na stěně mého pokoje. Nemluvíš, jen tam prostě tak jsi. Potichu dýcháš. Přála bych si vědět, co se ti teď honí hlavou. Myslíš na práci ? Na sex ? Na problémy, které neexistují ? Zkoumáš oči, jenž se na tebe ze stropu dívají. Tato místnost, která je mým hnízdem, tě spoutává. Zakazuje ti uvažovat nahlas, mluvit. Komunikovat se mnou. Ptát se a odpovídat. A tak tam teď ležíš, dýcháš a mlčíš. Co se děje ? To ticho mě dohání k šílenství. Je tu dusno. Mluv, prosím, něco mi říkej. Prosím. Vypust pár slov ze svých krásných úst, jenž mě potěší. Tvé kobaltově modré oči se začínají zrcadlově lesknout. Zaplňují je slzy. Ne, prosím, nesmíš plakat. Zakazuji ti to. Muži nepláčou ! Je to slabošské. A ty jsi jedna z nejsilnějších osobností, jaké jsem měla v životě tu příležitost poznat. Pláč tě není hoden. Ne ! Malé kapičky ti stékají po tvářích a ty hledíš na stěnu, do očí dívce z plakátu. Mlčíš. Pláčeš. Není to fér. Chci spatřit znovu tvůj úsměv a slyšet tvá slova. Prosím,o moc tě nežádám.
Na posteli podél tvého těla leží můj sešit s povídkami, bereš ho do rukou a začínáš číst. Dlaněmi si stíráš slzy z obličeje. Přiváníš k mému polštářku a tiskneš ho ke své pravé tváři. Takhle si ty povídky nikdy nepřečteš, víš ?? Tvé oči musí být suché, abys vůbec rozeznal písmenka. Abys mohl číst. Otáčíš listy v sešitě a pozastavuješ se u příběhu, který jsem napsala kdysi dávno, snad před čtyřmi, pěti lety. Odříkáváš má slova, jako by jsi citoval z bible. Tvůj hlas je slabý a roztěkaný. Mezi větami popotahuješ. „Co se dá říci o mladé dívce, která musela zemřít ? Třeba, že byla krásná, chytrá a měla celý život před sebou. A třeba také, že stejně byla kurva a zasloužila si to. Nebo, že fetovala a to by jí stejně jednou odrovnalo.“ U této věty ses pousmál, zahlédla jsem tvé porcelánově bílé zoubky a pravý ďolíček. Miluji tvůj úsměv . . . „ . . . …. těžko říct. Žádný spisovatel vám nenapíše o pětiletém děcku, které doplatilo na rozklad krve. Či snad o dědovi, jenž dostal infarkt miokardu a byl pro něj poslední. Když má někdo v románu zemřít, musí to být holka. Optimální věk šestnáct až dvacet čtyři let . . . . ……“
Zavíráš oči, tvá víčka tě pálí. Kapky slaného roztoku se ti vpíjí do tváří. Už nemusím prosit, žádat tě, abys to nedělal, protože vím, že mě stejně neuslyšíš. Nevíš, že tu jsem s tebou. Necítíš mou přítomnost, mou vůni ani lásku. Jen, prosím, neplakej. Prosím, prosím. . .
|
|
|
