Pokoj prostoupilo dusno. Přišlo náhle, stejně jako já. Vlastně přišlo se mnou. Cítila jsem, že se dusím od první chvíle, co mi otevřel dveře.

Letmo mě políbil, jako vždycky.

Nabídl mi vodu, jako vždycky.

Poslal mě do svého pokoje, jako vždycky.

Nechal mě vybrat hudbu, jako vždycky.

Vlastně všechno bylo jako vždycky, až na to dusno. Příčinnou dusna jsem byla já. Připadala jsem si jako ten největší smolař, kterého stále pronásleduje malinký černý mráček, ze kterého ustavičně prší. Cítila jsem, jak se jako černý stín plíží podél zdí a hrozí, že svou nicotou zaplaví celý svět. Celý můj svět.

Seděla jsem na posteli, když se vrátil se sklenicí minerálky, ale on si ke mně nesedl. Jenom mi podal vodu a posadil se na opačný konec pokoje do křesla, přesto že jsem měla jeho oblíbené jeansy. To že jsou oblíbené jsem věděla proto, že vždy, když jsem je oblékla, koukal mi se zalíbením na zadek. Nešáhl, ani se ho jinak nedotkl, jenom koukal. Jakýkoli náhlý čin byl pod jeho úroveň. Také proto jsem se divila tomu jeho zdánlivě bezpříčinnému splínu.

„Nebudu chodit kolem horké kaše,“ řekl tím svým racionálním tónem. Vždy, když začal takhle mluvit, připadala jsem si jako malý spratek, který minimálně zapálil celý dům. Nesnáším tenhle tón!

„Byla jsi viděna, jak se objímáš a… ehm… líbáš s nějakým klukem. Co mi k tomu řekneš?“

To bylo typické! Nedokázal bez uzardění použít slova jako polibek, sex a nadrženost v běžném hovoru. Jakýkoli fyzický projev pro něj byl jaksi nemístný. Tedy pouze, pokud se o něm mluvilo. Jinak byl schopen provozovat i ty největší odpornosti a nechutnosti.

Neodpovídala jsem a tak si do vzniklé bubliny ticha trapně odkašlal. Ani se mu nedivím. Celý jeho pokoj byl tak přetlakovaný oním dusnem, že kdyby někdo otevřel dveře, nejspíš by odletěl pěkný kus dál. Já sama jsem měla co dělat, abych se nerozkašlala, jak mě dusno dráždilo v krku. Naštěstí se mi to úspěšně dařilo zadržet. Vzniklý zvuk by totiž nebyl ničím jiným, než trapnou únikovou cestou. A ty já, na rozdíl od něj, z duše nesnáším!

Ráda věci řeším. Když nastanou, nevidím důvod je někam zahrabat. Nejradši bych se vlastně já sama zahrabala do nich!

Do koutků mých rtů se tlačil ironický úsměv. Nebo úšklebek?

„Ptám se tě: Proč?“, snažil se dál prolomit dusno kolem nás a hlavně mezi námi.

Zhluboka jsem se nadechla. Hlavou mi, jako těsně před smrtí, proběhl celý náš vztah. První rande na sebe nabalilo všechno ostatní, až vznikla ohromná koule, která ovšem pod obrovským tlakem mých citů nevydržela a spustila nezadržitelnou řetězovou reakci směrem k mému jazyku. Náhle bylo nevyhnutelné vpálit mu do obličeje vše. Všechna příkoří a křivdy, všechny ty urážky a pomluvy.

Ale v tom, jako by spadla těžká železná opona, se ve mně všechno zarazilo a já zase jen beze slova vydechla. Však jsem s ním už dost dlouho a nějaký kousek rozumového jednání ve mně z něj přeci jen musel zůstat.

Ale i v této neprůstřelné oponě se najde malá skulinka, kterou se část mých pocitů protlačila a začala svrbět na špičce jazyka. Teprve o pár vteřin vnitřního zápolení a několik mocných nádechů dál vystřelila.

„Jsi studený jako psí čumák! Jsem s tebou tak dlouho jenom proto, že držíš mé nohy na zemi! Moje hlava ale bude v oblacích létat pořád a ty tomu nijak nezabráníš!“, vykřikla jsem a sotva dozněla pokojem ozvěna poslední hlásky, dusno se rozestoupilo. Ale spíš mi přišlo, jako by ono naléhající dusno pouze vytvořilo kolem nás dvou vakuovou bublinu, která hrozila že exploduje, pokud se okamžitě něčím nenaplní.

„Aha. Takže úlet,“ řekl suše a byla to právě tato slova, která bublinu zaplnila. Vycpala ji náhražkou tolerance, až do té doby, něž smysl těchto slov povolí.

Mezitím bude pro všechny mé zálety omluvou hlava v oblacích.

Někteří lidé prostě nemyslí srdcem…